Banda pro sebe

Tradičně pěkná Coutardova kamera + několik zajímavých nápadů (rekordní běh Louverem, "minuta ticha"...) + jinak celkem nic = Průměrný Godard a jeho další hříčka o vyděděncích ve stylu (a částečně jako parodie) amerických filmů noir - tedy á la U konce s dechem (což je ovšem dle mého názoru podstatně zajímavější film). (11.12.2005)

Ohromné tápání ve snaze vykřesat z natočeného materiálu cosi, co by mělo dávat nějaký smysl. Je to jakýsi experiment, ve kterém herecké výkony vypadají jako improvizované, vedené odnikud nikam. Jako by Godardovi chyběla nějaká ústřední myšlenka, a nebo se mu ji nepodařilo správně zachytit. Při sledování jsem si vzpomněl na Truffautovu Smrt pianisty, která se mi zdála podobně experimentální, ale funguje na více úrovních – jako drama, komedie, i zamyšlení. Godard svůj film zaklenul naprosto nepodstatným příběhem o krádeži peněz. Nefunguje tu nic, krom tří krátkých scén – minuta ticha (v hlučném baru na jednou vše zmlkne, a divák neslyší nic, jen sleduje postavy, držící minutu ticha), scéna ve třídě angličtiny (v níž si dospělý hrdinové posílají psaníčka stejně jako děti ve škole) a dlouhý záběr v němž ústřední trojice tančí. Ta je neuvěřitelně tarantinovská (což mě asi napadlo hlavně po zjištění, že Tarantino nazval svou filmovou společnost Bande á part – nedovedu si představit jiný důvod než tuto scénu, co by ho k tomu mohlo vést. Záběr je to dlouhý, na první pohled stejně samoúčelný jako mnohé scény Tarantinovy, na pohled druhý však vykazuje chrakteristiku postav, silnou atmosféru apod.), a ve své jednoduché eleganci skrývá víc smysluplnosti, než celý film dohromady. (12.11.2005)

Hodne zajimavy film. Chvilku se divite, chvili neverite vlastnim ocim (usim), zajimava kamera, scenar, reziserovo vypraveni behem filmu. Obcas se nejakym scenam zasmejete, obcas jste napjati a ocekavate co prijde. Mozna jsem od tohot filmu ocekaval neco jineho, mozna me i trosku zklamal, presto s odstupem casu soudim, ze se jedna o velice zajimavy snimek. Jsem zvedavy, jestli se dockam i pokracovani, o kterem reziser na konci mluvi.... Jestli pak si vsilmli jak mi skacou prsa?? (28.11.2006)

Zajímalo by mě, zda Jean-Luc Godard viděl Krejčíkovo Probuzení. Vzhledem k jeho evropským úspěchům bych to nevylučoval. Banda pro sebe je podobná v tolika ohledech, až je to podezřelé. Ale zatímco Jana Brejchová a Petr Kostka byli gauneři, jež bylo možné pochopit, se zájmem sledovat a vlastně s nimi trochu smypatizovat, hlavní hrdiny Bandy bych popsal jako dvě nafrněná hovádka a venkovskou husu. Godardův syrově chladný odstup od postav mi nikdy moc nevyhovoval. Já chci k hrdinům citově přilnout. :-) 60% (14.05.2008)

Zbytečně podceňované, stejně jako je U konce s dechem - s ohledem na zbytek Jean-Lucovy tvorby - přeceňované. (Tehdejší enormní zájem byl mystériem i pro samotného Mistra). Při troše trpělivosti však Banda pro sebe skýtá celou pokladnici pozitif (sic!) a hlavně čiré joie de film, radosti z filmu. Jednání postav i děje s jejich konáním provázané jsou motivovány čistě kompozičně a umělecky - těžko v jejich zbrklém a nepodloženém jednání hledat nějaký hlubší (rozuměj: realistický) smysl. Protagonisté jsou doslova uvězněni v pasti filmu, resp. v síti jeho zvrácené logiky. Základním schématem, podle kterého je děj Bandy pro sebe modelován, je "zrcadlení se" filmu v realitě a vice versa. Vzniká díky tomu prostor pro řadu sebereflexivních (převážně parodických) situací, které jsou vystavěny s typicky godardovskou mazaností; čili neprodávají se zadarmo, ale vyžadují od diváka vlastní intelektuální vklad a zároveň posilují dojem "filmovosti". Ať už jde o groteskní (a opravdu vtipnou) hodinu angličtiny, nekonečnou minutu ticha, poetickou jízdu metrem, překonání amerického rekordu v proběhnutí Louvrem, předčítání z novin, tanec s choreografií ála Bob Fosse či (pro protagonisty) tragicky amatérskou scénu loupeže s přehnaně teatrálním úmrtím v závěru, je Banda pro sebe velkou koláží drzých, rafinovaných atrakcí i oslavou tvůrčí a životní svobody. Godard specifickými prostředky upomíná na své předchozí práce i na cizí filmové texty, pohrává si s hranicemi žánrů, záměrně narušuje kontinuitu střihu opakováním jedné a téže akce ve dvou záběrech, rozvíjí dialektiku mezi jazykem literárním a jazykem obrazů, je nadále fascinován Annou Karinou a celý film překrývá zvláštní nostalgickou atmosférou, která upomíná na doby nenávratně ztracené v čase, ale zároveň navěky znovu a znovu objevované filmem. Ve hravém světě Bandy pro sebe není nic jisté. Co působí realisticky ve filmu, je směšné v realitě, co naopak působí nepatřičně ve filmu, je ve skutečném životě přirozené. Myslím, že se tím Godardovi podařilo postihnout zásadní filmovou/životní "pravdu". A navíc přiměřeně hravě a s citem pro film samotný. Tudíž pro sebe. (10.06.2010)