Pravda

Pravda je jednoznačně nejhorším dokumentárním počinem Jeana-Luca Godarda (z té necelé desítky, kterou jsem měl možnost vidět). Godard to i po letech přiznal a označil ho za odpadový marxisticko-leninský film, jenž pustil do běhu prostě proto, že za ním stálo mnoho psychologického úsilí. James Monaco má jistě v mnohém v knížce Nová vlna pravdu, sémiotický přínos dokumentu co do použití rudé barvy a pohybu v obrazu je nepopíratelný, ale Godard je dogmatik, demagog a dub, který se snaží navázat dialog s divákem, jímž ve skutečnosti opovrhuje, a zavést řeč s postavami, jimž se vysmívá. Záběry dělnické třídy či sedláků z pole, kteří najednou filozofují a většina scén s nimi je vykonstruovaná a křečovitá až hanba, jsou samozřejmě zajímavé, ale pokud Godard zaujímá za diváka stanovisko sám a pronáší, že je jedno, co ta která postava říká, je to výrazná chyba u dokumentu. Pokud odhlédnu od faktu, že zde mistr francouzské nové vlny, jehož filmy mám jinak velice rád, dosahuje mistrovství v demagogičnosti, že by mohl Michael Moore závidět, zbývá mi jen snad ocenit některé zábavné glosy (názory Chytilové jsou špatné, mluví jako buržoust Antonioni apod.). Pozoruhodné je, že narátory příběhu jsou muž a žena, Vladimir a Rosa, kteří si vyslouží později vlastní dokument. Odhlédnu-li ale od vyprávěčské stránky, pochopím i formálně záměrně nekvalitní kopii (jeden z dalších vrstev vtipu), pořád zůstává ideologický žvást, který je akceptovatelný pouze první část ze tří, v níž se díváme na stav České republiky skrz okénko auta. Nemám problém s Godardem politickým, přestože si víc cením mistrovství Truffauta, ale dávám přednost filmům vyžadujícím aktivní diváckou recepci, jako jsou Číňanka či Our music. (09.01.2007)

Uznávám, asi jsem nepochopil, co chtěl tímto podivným sestřihem "reality" autor říci. Na styl pana Godarda v dokumentární tvorbě si asi nikdy nezvyknu... (28.10.2005)

Nemám rád Godarda, ani jeho filmy, nicméně tenhle "dokument"  byla místy (hlavně v první půli) radost sledovat (a posléze radost škodolibě sledovat,  jak se to celé rozpadá). Kdyby místo říkanek o Leninovi povídal voiceover o skutcích Ježíšových, "bavil" bych se stejně. (11.01.2023)

Znovu jsem měl šanci se pobavit hodnocením místních uživatelů, kteří jako u tolika jiných filmů v záchvatu boje za pravdu a proti rudému nebezpečí neváhají splnit svůj uvědomělý postoj a ohodnotit tento film kvůli ideologii odpadem! Závidím těmto kritikům jejich bezelstnou naivitu a prosím všechny rozumné lidi, kteří vědí (stejně jako moderní západní vědecké a filosofické myšlení), že není možné oddělovat pozorující subjekt od objektu pozorování - zvláště co se týče sociálních problémů - aby se na film bez obav podívali. Ano, film má jasnou ideologickou stavbu. Proč? Protože jeho autoři (skupina Dziga Vertov) tyto postoje zastávali. Jak to, že se tak nehorázně objevují v samotném filmu?! Protože (jak již bylo výše naznačeno) nic jako "objektivní" "dokument" co se týče společenských otázek neexistuje, a stoprocentně ne na poli POLITICKÉHO dokumentu. Nechme proto myšlenkově pokulhávající popeláře jejich odpadu (a sladkému snění, že jejich ideologické stanovisko je to objektivní...) a těšme se z originality, vtipu a neotřelosti, s jakou se Godard pokusil stvořit nové pojetí revoluční kinematografie - stejně jako se v realném světě (zde posrpnové ČSSR) snažil odhalovat vždy obě stránky rozporu společenské jednoty, stejně tak se snažil objevit jejich novou dialektickou jednotu v jednotě umělecké. Složit dva rozpory - obraz a zvuk - do nové jednoty protikladů, revolučního filmu. České titulky zde. (31.01.2014)

V březnu roku 1969 přijíždí Godard do tehdejšího okupovaného Československa a inkognito (často okýnkem automobilu) natáčí svůj film. Československo si vybírá jako jednu z politicko-společensky nemocných zemí, jejíž záběry mu slouží jako dokreslení jeho monologu o politické zpronevěře a hledání konkrétního východiska v nápravě společnosti. Jeho komentář však osciluje někde mezi typickým godardovským poetismem a ironií a divákovi čekající vyústění nakonec splývá v bezduchý blábol. Realita a groteska nakonec zcela potlačuje koncept filmu, což si Godard s odstupem času uvědomuje a označuje film za marxisticko-leninský odpad. Pro českého diváka, kterému je tento film mimo jiné ohromnou nostalgickou podívanou, zní název filmu po vodopádu Godardovy urážející ironie o to nesmyslněji, když pochopí nakolik se rozchází režisérův vnější pohled na společnost s jeho pohledem zevnitř. Původně však za ním nestála ambice odkrývání pravdy, ale inspirací se stal stejnojmenný ruský deník. Budeme-li Godarda obviňovat především z naprostého nepochopení situace v naší tehdejší společnosti, je nutné si uvědomit, že film je natáčen jinýma očima pro jiného diváka. Režisér Jan Němec v jednom vyprávění vzpomíná, jak se s Pavlem Juráčkem dozvěděli, že Godard natáčí v Praze prorežimní film a dokonce jej v pražských ulicích nějakou dobu sledovali s úmyslem jej inzultovat, k čemuž nedošlo. (02.11.2005)

Godardova pocta Dzigu Vertovovi, ideologicky bohuzel az prilis zaslepena a zaroven v mnoha vecech i zcestna a nepresna. (28.10.2005)

Nemohu přijmout Godardovy závěry. A ať je filmařina jakkoli invenční, přístup k realitě ji zabíjí. (11.09.2010)

Pravdu ve snímku Pravda nehledejte. Nesouhlasím s jeho ideologií a proto ho nehodnotím. Po technické tvůrčí stránce bych mu musel přiznat nějaké hvězdy, za jeho kvality, ale podobné marxisticko-leninistické agitky mám v kategorii „Nesouhlas.“ Divím se, že takovým hloupostem Godard ještě ve svých 40. letech věřil. Pochopil bych to u mladého idealisty před, nebo po Druhé světové válce, ale na konci šedesátých let už musely být i na západě zprávy o praktikách totalitních režimů, jejich chování k politickým oponentům, věznění, mučeních a popravách. Bohužel marxismus je založený na boji proti těm, co mají jiný politický názor, a tak se není čemu divit, když ho někdo vyznává, že schvaluje i zvěrstva, co režim páchal. Podle komentáře, který mi bylo v některých pasážích nepříjemné poslouchat, Godard vypadá jako pyšný západní marxistický intelektuál, který ví co je pro Čechoslováky nejlepší a hrdě to vykřikuje do světa jako manifest. Z komentáře jsou cítit cigára a víno francouzských komunistů bavících se nad knihami Marxe a Engelse, kteří vůbec nevidí život obyčejných lidí v totalitní společnosti, do které tyto texty vedou. Šustí to zažloutlým papírem. Nejsměšněji pak vypadá , když v rozhovoru jeden obyčejný český zemědělec povídá, že proti komunistům nic nemá, jsou to taky lidi, ale nelíbí se mu jak vyšli najevo ty vraždy, to přece slušný člověk nemůže schvalovat. Godard následně nenechá domluvit překladatelku a začne ji přehlušovat, říká ideologické hlouposti např. „Tady je vidět revizionismus v praxi!“ Překlad tak zaniká a západní divák se názor obyčejného Čecha nedozví. Godard nenechá diváka udělat si vlastní názor, ale okamžitě mu cpe ten svůj, to už je vysloveně slabošské a neslušné chování. Kritika západní konzumní společnosti mi nevadí, vadí mi naivní lži a polopravdy marxismu-leninismu a manipulace s fakty a nucení posluchače přijmout tuto jeho vysoustruženou „Pravdu.“ (11.06.2023)

Myslím, že jsem to nepochopila... Rozhodně zajímavá kamera (je to Godard), avšak nev ím, co těmi kterými zaběry chtěl říct, takže zajímavé, ale vidět znovu bych to nemusela :-) (14.07.2009)