poster

Člověk z mramoru

  • polský

    Człowiek z marmuru

  • slovenský

    Človek z mramoru

  • anglický

    Man of Marble

Drama

Polsko, 1977, 150 min

Komentáře uživatelů k filmu (53)

  • Douglas
    *****

    Tento film z roku 1977 připomíná základním schématem Wellesova Občana Kanea. Nastíní legendu prostřednictvím týdeníků a dobových materiálů, přičemž ji postupně prostřednictvím novinářova zpovídání očitých svědků událostí postupně boří a původní představu o subjektu takřka detektivního pátrání obrací naruby. Celý Člověk z mramoru je vyprávěn prostřednictvím dvou časových linií (přičemž všichni vypravěči, které Agnieszka zpovídá a jejichž vyprávění tvoří flashbackovou dějovou linii, jsou nespolehliví... jen mostem přes propast času, přes který Wajda přechází sem a tam - vidíme totiž spoustu věcí, u kterých oni sami nemohli být) a na rozdíl od Občana Kanea rozvíjí kromě zkoumaného hrdiny i charakter průvodkyně filmem - Agnieszky. Člověk z mramoru využívá mnoha různých druhů snímání i filmového materiálu (časová linie padesátých let je natočena klasickým způsobem, kdežto sedmdesáté roky připomínají progresivní „americký“ styl - jaký ráda prosazuje Agnieszka - ruční kamery a dlouhých znervózňujících záběrů, nehledě na různé tvůrci natočené týdeníky, „dobové záběry“ i onen zásadní „dokumentární film“, který z Birkuta udělal mýtus), práce s tempem, s hudbou, s prostředím i s herci.(22.4.2007)

  • Matty
    ****

    Hlas jednotlivce zaniká ve svorném zpěvu davu a filmaři, včetně Wajdy, který se dobrovolně doznává (jako asistent režie v Burského budovatelském dokumentu), v tom nejsou nevinně. Vskutku kaneovské šťourání se v minulosti, jež mě paradoxně nejvíce bavilo, když setrvávalo v přítomnosti. Nervozita Krystyny Jandy je neuvěřitelně sexy. 80% Zajímavé komentáře: Douglas, sportovec(3.12.2011)

  • xxmartinxx
    ****

    Socialistický Občan Kane. Jen s tím rozdílem, že Kaneův život nabývá hloubky, Birkutův spíš tragiky, aniž by získal opravdový lidský rozměr. Přijde mi to paradoxní - Wajda chce ukázat křivdy nelidské společnosti, ale samotná osoba, kterou sleduje, zůstává pouhou figurkou i pro něj samotného, i on na jeho existenci jen předvádí své koncepty a myšlenky. Ne že by to nebyl dobrý film, je to hodně dobrý film, ale tenhle aspekt mi neseděl. Asi i proto mě Člověk z mramoru bavil víc, když zůstával dějově v sedmdesátých letech, než když se věnoval minulosti.(12.3.2017)

  • Morien
    *****

    (1001) Už je to několik měsíců, co jsem Člověka z mramoru viděla poprvé, a pořád nepřestávám žasnout, co je vlastně možné filmem dokázat. Na filmy, které jdou strukturou po stopách Občana Kanea, jsem speciálně zatížená, a tenhle je jeden z mých nejmilejších. On totiž asi neexistuje více šokující (odzbrojující) přístup k tématu pravdy než ukazovat jednu za druhou a navzájem je jimi popírat a podvracet. A Wajda má všechno perfektně připravené a přesné, takže pevně drží v ruce výsledný tvar. Z historického hlediska je navíc ještě dojemné, jak si tady ještě v závěru může dovolit škodolibou poslední sekvenci naplněnou nadějí, kdežto následující Člověk ze železa tu samou scénu obrátí a okomentuje s jiným obsahem. Hodně mě bavila hudba, ale speciálně zasažená jsem byla tím, co předvádějí oba hlavní herečtí představitelé. Krystyna Janda je zosobnění vášně a touhy a nutkavosti a Jerzy Radziwilowicz je zase čistota, nevinnost, tichá síla. Užila jsem si to také proto, že v tradičním filmu by člověk ty role čekal u muže a ženy obráceně, takhle to bylo ale dokonalé.(6.11.2014)

  • gudaulin
    ****

    Po formální stránce jde o křišťálově vybroušené dílko, kdy se Wajda vypořádává s temnou stránkou polské minulosti a popisuje průmyslovou výrobu úderníků a hrdinů socialistické práce. Obsahově jde samozřejmě o film poplatný době vzniku, tedy 2. polovině 70. let, kdy Wajda hodnotí nedávné dějiny z pozice reformního komunisty, takže některé motivy mohly být ještě temnější. Hrdina příběhu, se kterým se divák seznamuje prostřednictvím archivních materiálů, je nezištným idealistou, který zaujímá až příliš nepraktické postoje, takže ani po změně společenského klimatu nechce ze své nedávné perzekuce získat prospěch a místo aby přijal nabízenou funkci, odejde do ústraní a je zapomenut. Kladem filmu je vedle šikovně konstruovaného scénáře přítomnost Krystyny Jandy. V našich končinách málo známá herečka je femme fatale polského filmu, která si zahrála v řadě výborných polských snímků. V Člověku z mramoru vytváří postavu, která je kombinací Isabelle Huppert a Leni Riefenstahlové. Celkový dojem: 80 %. Filmu bohužel ublížil nevýrazný konec, který poněkud snižuje údernost jeho poselství.(19.11.2008)

  • sportovec
    *****

    S nesnadnými tématy se lze vyrovnávat všelijak. Vzácně, ale prokazatelně i na vysoké úrovni. O polských padesátých letech nevíme mnoho; tušíme jen, že se pronikavěji nelišila od těch našich. I nadlidé té doby, úderníci, stachanovci, se alespoň čas od času dostávali do soukolí té navenek té rozjásané a optimistické doby. Komunismus trval příliš dlouho na to, než aby bylo možné udržet nezkreslenou paměť o jeho počátcích. Forma, kterou zvolil Wajda, připomíná v našich podmínkách jiného, ale obdobně postupujícího autora OPOŽDĚNÝCH REPORTÁŽÍ československého spisovatele Ladislava Mňačka nebo podobně zakládané první novely Alexandra Solženicyna (VE VYŠŠÍM ZÁJMU). Při neznalosti druhého dílu - ČLOVĚK ZE ŽELEZA - nezbývá než konstatovat, že závěr první části se silně blíží typickým socialistickým koncům; optimismus v optice chruščevovské prognostiky "ze dne na den" pomáhal vytvářet iluzi o životaschopnosti systému; iluzi, která se postupně měnila ve svůj opak spolu se stárnutím a kornatěním režimu. Ojedinělá je vytříbenost filmové řeči a důraznost, precizující do detailu virtuální realitu neexistujícího úderníka právě tak jako stejně sytou a plnou kresbu dobové současnosti, prozrazující Wajdovu mistrovskou znalost i schopnost obsáhnout mikrokosmos tehdejšího polského filmu. Jitřivé se tak stává uklidňujícím, šokové věcným, jakoby nezúčastněným. Jen mramor údernických soch, na které se dostává v některých sekvencích, jakoby se neměnil.(28.6.2009)

  • troufalka
    *****

    Malý poloprázný sál. Před očima se odehrává příběh mladé inteligentní režisérky, která chce natočit svůj absolvenstký film. (Že by se pan režisér inspiroval svojí mladou nadějnou žačkou Agnieszkou?) Její způsoby nejsou nijak uhlazené, s mírně klacovitým způsobem se dostává kam potřebuje, filmuje mramorovou sochu zamčenou za pletivem, dostává se k archivním snímkům... Na plátně se ukazuje tvář sebevědomého úderníka. Víme na kolik procent překročil plán v 50. letech, jak ale žije teď? Kdo je Mateusz Birkut? Způsob retrospektivního vyprávění rychle vtahuje do děje. Příběh je dobře čitelný i pro ty, kdo nezažily dobu úderníků a plakátů v nadživotní velikosti. Krásný kontrast začínající režisérky, která si jde za svým a úspěšného režiséra, pána v letech, která zasedá v komisích a sklízí slávu. Wajda si jako vždy vybírá národní téma. Nekritizuje, neparoduje, předkládá fakta, přesto je cítit, jak se neskutečně baví, mazlí s tématem, vykresluje detaily. Takhle se píší dějiny! Takhto vzniká velký úderník!! Takto se plní plán na 120 %! Sláva!!(31.5.2014)

  • Vitex
    *****

    Wajdovo vyrovnávání se s 50. léty i s událostmi v Gdaňských loděnicích pomocí rekonstrukce života bývalého úderníka Nové huti, který se z populárního stranického funkcionáře postupem času stal skoro disidentem. Ze všech Wajdových filmů, které jsem zatím viděl, byl tento formálně nejpreciznější.(8.1.2007)

  • Jhershaw
    ****

    Škoda toho rámcového příběhu. Nedával moc smysl a tu herečku jsem nedával moc já, IMHO strašně přehrávala, až se to nehodilo. Snad smyslem bylo ukázat/předpovědět, jaké potíže zažíval při natáčení Wajda. Naopak "flashbacky" byly povedené hodně a především herec/Birkut, od prostého upřímného vesničana až ke změně a prozření. Těch 150 minut uteklo docela rychle.(4.10.2009)

  • Aky
    *****

    Profesionálně filmařsky dokonalé, co do myšlenkového obsahu brilantní. Doklad toho, že jestliže myšlenek schopný člověk své schopnosti zapne, nutně a neomylně dospěje k závěru, že socialismus v žádně, ani té sebereformovanější podobě není schopný života.(20.3.2010)

  • Aidan
    ****

    Film pozoruhodný i formou. Jen mě zamrzelo, že po 150 minutách neskončí, ale spíše přestane. Katarze chybí. [Pozn. o pár týdnů později: katarze nechybí, jen se přesouvá do Člověka za železa. Oba filmy dohromady jsou za pět a tvoří výtečnou sondu do polských dějin od 50. let až k Solidaritě a také do lidských charakterů od hajzlů až po hrdiny].(3.10.2008)

  • lamps
    ****

    Pro první setkání s Wajdou jsem si těžko mohl vybrat extravagantnější a progresivnější dílo. Člověk z mramoru je do jisté míry fascinující svým vypravěčským systémem, který velmi efektivně spojuje dvě dějové linie prostřednictvím série rozhovorů, přičemž každá linie rozvíjí své ústřední charaktery a disponuje znatelně odlišným stylistickým zpracováním. Vzpomínkové pasáže připomínají chvílemi skoro až filmové týdeníky, zatímco přítomné dění ze 70. let by si jeden spletl s tehdejším formálním modernismem amerických tvůrců typu Hala Ashbyho. Stopáž je místy trochu smrtící, ale díky pyramidovému uspořádání (výslechy aktérů směřující postupně k samotnému "muži z mramoru") se příběh neustále odvíjí vstříc finálnímu bodu a nepřestává uchvacovat přesvědčivým znázorněním kontrastu dvou morálně rozdílných historických etap. 85%(9.11.2016)

  • WillBlake
    *****

    Kino morálního neklidu v dimenzích Občana Kanea. Absolutní nadfilm.(3.7.2016)

  • helianto
    ****

    ”Mládež se má zajímat o osudy svých otců.“ Přiznávám, že Člověk z mramoru byl snad mým prvním seznámením se se skutečným polským filmem. A mám dojem, že jsme si padli do oka. Fascinující příběh o falešné morálce, kterou společnost nasycená byla v letech minulých a je i dnes, o morálce, která dokáže zacházet s jedincem tak, jak se jí hodí ve jménu nesmyslných a pokřivených ideí. Vzepřete-li se, jste zcela jistě ztracen. Mateusz Birkut ztracen byl, zapomenut však nebude. Neústupná mladá filmařka Agnieszka a Mateuszův syn jsou nositeli té malé jiskřičky naděje … Geniální práce s prolínáním časových rovin, téměř neznatelná, ale zásadní a všudypřítomná. (Challenge Tour - duben 2015)(11.4.2015)

  • Revanx

    Jeden z 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete.(15.2.2009)

  • Spike17
    ****

    Tento film jsem zhlédnul na počest nedávno zesnulého Andrzeje Wajdy a první střet dopadl navzdory lehce přemrštěné stopáži velmi dobře. Wajda mistrně manipuluje s dvěma časovými liniemi, přičemž mi přišla paradoxně lepší ta aktuální (v niž mě zaujaly vybrané stylistické prostředky, především práce s kamerou). Výborně se zde pracuje s zachycením atmosféry jednotlivých etap a také s vykreslováním jednotlivých charakterů, kterým vévodí cílevědomá, roztěkaná a mírně afektovaná Agniezska, vrhající se do kolotoče zjišťování pravdy o jednom kdysi slavném úderníkovi. Oba ale bojují proti stejnému nepříteli, jen v jiné době a jiných vztazích.(10.11.2016)

  • Sandiego
    ****

    S přehledem natočená mozaika, která dokáže udržet pozornost po celých 150 minut. Cinefilskou lahůdkou jsou především Wajdovy variace na staré týdeníky a archivní záznamy, které působí velmi autenticky, i když je jejich role mnohdy ironická. Ty propojuje dynamická linie mladé filmařky a jejího tápání doprovázeného neustálým nervózním pohybem a sympatickou drzostí - je velmi zajímavé sledovat její názorový posun, i když její snahy nakonec končí kdesi ve ztracenu. Dynamický styl užívající ruční kameru a širokoúhlé záběry působí na svou dobu a místo vzniku až jako z jiného světa - Wajda v sobě filmařského génia nezapře (v Zemi zaslíbené dosahuje jeho vizuální kouzlení dle mého názoru vrcholu a neskutečně snímek pozvedá). Méně uspokojivé jsou již poměrně klasicky natočené dlouhé pasáže o samotném Birkutovi, které se až příliš blíží akademickému stylu a nedokáží strhnout jako zbývající složky kaneovské mozaiky. Jeho příběh by šel určitě podat originálnější a živější formou, ale i tak je dostatečně silný a plný vděčných paradoxů.(15.3.2012)

  • Aleee89
    ***

    Doháním resty, které mám v rámci evropského filmu, a vrhla jsem se na klasika - Andrzeje Wajdu. Musím se přiznat, že doposud jsem s ním tu čest neměla a jeho díla jsem znala jen teoreticky. Po zhlédnutí Člověka z mramoru jsem ráda, že jsem se s ním konečně seznámila. Ač mě tento film na zadek úplně neposadil, navnadil mě minimálně na Wajdovo volné pokračování Člověk ze železa. Člověk z mramoru evokuje svým stylem Občana Kanea, jelikož se řadí k polskému filmu morálního neklidu, nalezneme tu samozřejmě kritiku socialistické společnosti v Polsku. Vyváženě se střídají dvě časové roviny, dobře působí dobové materiály, týdeníky a dokumenty, jejichž prostřednictvím se nám režisér pokouší sestavit podobu socialistického hrdiny, kterého režim zavrhnul. Otevřený konec nutí k zamyšlení, postava Agnieszky je sympatická svou odhodlaností, líbila se mi i rovina natáčení filmu, když vám ostatní hážou klacky pod nohy. Agnieszka, to byla taková naše Chytilová. Hodnotím sedmdesáti procenty, čekala jsem víc. To ale nemění nic na tom, že Wajda je výborný režisér, že toto je film, na který stojí za to se podívat, a že stojí za to seznámit se s polskou kinematografií té doby jako takovou.(4.4.2012)

  • kaylin
    ****

    Je to přece jen trochu roztahané, ale ono je to konceptuálně tak zajímavé, že vás to stejně dovede chytnout. Na první pohled film o natáčení filmu, na druhý pohled bádání po tom, jak to vlastně bylo s jedním člověkem, který se stal velkým komunistickým symbolem. Každý film proti totalitě je dobrý, tenhle je k tomu ještě velmi dobře natočený.(30.10.2015)

  • d-fens
    ****

    ocenenia : MFF Cannes 1978 - uvedené v sekcii "Un certain regard", Cena FIPRESCI(26.1.2013)

<< předchozí 1 2 3
 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace