Slečny z Vlčí

Film o citově plochém muži, který v mládí odešel do války a domů se vrátil po 15 letech. S odstupem zjišťuje, že byl tehdy milován, a svoji šanci promrhal. Určité věci jsou nevratné....film se mi ze začátku nelíbil, byl zdánlivě příliš pomalý, rozvleklý - což je ale jen zdání, samozřejmě to vystihuje pouze klid před bouří. Důležité ve filmu je nejen to, co je vyřčeno, ale i to, co si musíme domyslet.... (28.05.2016)

„Každá veľká láska má v sebe niečo pokorujúce a smiešne.“. Hovorí žena, zatrpknutá a vyliečená z platonickej lásky mladosti k Viktorovi. Viktorovi, ktorý po pätnástich rokoch odlúčenia stretáva zaliečavé slečinky-sestričky z čias mladosti. Rokmi sa z nich stali ženy, oťukané životom, milostnými vzletmi aj pádmi. Z dievčenskej nevinnosti a hravosti postúpili do cynizmu stredného veku (uťahovanie si z okolia, prezieravé signály očí, nadhľad a pohŕdanie tvoria podstatu ich života). S príchodom muža, symbolizujúceho im panenskú rozjašenosť, škrupinka sebavedomého cynizmu získava početné trhliny. Návrat k minutým časom a opätovné definovanie ich vzťahov idolom mladosti sa tentoraz odohráva v podobe frašky: zdieľané spomienky sú nezrozumiteľné, tanec pôsobí strojene, odvážne šaty na tele skúsených dám smiešne, hry na nezáujem sú zbavené niekdajšieho čara. Viktor hľadá stratený raj pri hrobe jednej zo sestier, ktorá nedlho po jeho odchode zomrela. Pokoj cintorínskej záhrady mu svojou nemennosťou asi najviac pripomína šťastnú minulosť, ktorá sa nikdy neopakuje, ale po ktorej tak túži. Teplé, impresionistické farby pokojného vidieka, atmosféra domu, kde kľud po dobrom jedle je najvyššou hodnotou, sú v príkrom kontraste s vnútorne nenaplneným citovým životom všetkých zúčastnených. (15.03.2006)

Slečny z Vlčí, to jest mihotající smyslová poezie na filmovém plátně. Andrzej Wajda se již podruhé obrátil k předloze Jarosława Iwaszkiewicze (ve filmu se sám objeví), tentokrát k povídce z roku 1933. Poezie se noří v nejniternější pocity a dojmy smyslového vnímání lidského života. Je to o plynutí a konfrontaci s minulostí, s vlastními touhami, vzpomínkami a sny. Život je v zde kontrastu se smrtí, a právě pod jejím vlivem a v té její neúprosně bezprostřední blízkosti dochází k bilancování u sebe samého. To jsou chvíle, kdy si jedinec může uvědomit své nejšťastnější okamžiky žití, ale jak je lze vrátit, když nevinnost je ztracena věky nepřítomnosti? Návrat na místo mladické radosti a rozkoše života se stává nadějí, očekáváním i veselím zároveň, ale návrat do pocitů lásky zůstává jen toužebným přáním, neboť do stejných řek vstupujeme, a přesto nevstupujeme. Obrazy Edwarda Kłosińskiho jsou půvabným rámem mihotavé niterné poezii. Hrdinou niterné poezie je zde Wiktor Ruben (velmi dobrý Daniel Olbrychski), muž vyčerpaný monotónním životem a náhlou smrtí přítele, který se vrací na místo své mladické bujnosti. Ale mladické štěstí je už nenávratně ztraceno, i přes veškerou snahu. Mezi hlavní ženské postavy patří nejintimnější Wiktorova vzpomínka Julcia (zajímavá Anna Seniuk), nejmladší a nejsladší naděje Tunia (velmi zajímavá Christine Pascal s hlasem Aleksandry Jasieńské), se sebou samou nevyrovnaná a o to bezprostřednější Jola (dobrá Maja Komorowska), více sarkastická Zosia (zajímavá Stanisława Celińska) a intimně nešťastná Kazia (dobrá Krystyna Zachwatowicz). Pro sestry je neočekávané zjevení se Wiktora také návratem do sladkých časů mladických let, ale přes časem nabyté zkušenosti nelze udělat tlustou čáru. Z dalších rolí: Wiktorova starostlivá a doufající teta (Zofia Jaroszewska), Wiktorův strýc, očekávající brzkou smrt (Tadeusz Białoszczyński), manžel Joly v odloučení (Paul Guers s hlasem Stanisława Zaczyka), manžel Julcie a současný pán panství Kawecki (Zbigniew Zapasiewicz), stará matka sester (Joanna Poraska), či mužští návštěvníci Joly (Andrzej Szenajch a Andrzej Grzybowski). Slečny z Vlčí, toť nejintimnější poezie, sladká vzpomínka a niterní bolest zároveň. Život, smrt a láska. Erós je daimonem, který nemá vůbec žádné smilování se zaváháními v jeho přijímání. Skvostná filmová poezie! (28.02.2022)

Wajda jeden z najlepšich europskych režiserov nakrutil poeticku miestami filozoficku dramu s prvkami romantiky Slečny z Vlčian.Zivotom sklamany Viktor sa po pohrebe jedineho kamarata zruti, lekar ho pošle na vidiek a tu sa Viktor znovu stretava so sestrami ktore nevidel 15 rokov.Je nemylo prekvapeny ked zisti že jedna so sestier už nežije.Najviac si rozumie s najmladčov s sestier ktora by si ho aj vzala ale Viktor jej city nie je schopny opetovat.Na konci Viktor po tom čo sa s každym rozluči odchadza s vlakom spet odkial prišiel s vedomim že svoju šancu na štastie premarnil pred 15 rokmy a teraz je už všetko davno preč a minulost zostava navždi minulostov. (07.03.2017)

Válečný veterán Viktor Ruben patří mezi ty, kterým válka vymazala dobu života mezi "příliš brzy" a "příliš pozdě". Z milostného románku se již nemůže stát nic jiného než existenciální drama. Teď snad trochu podrobněji: Viktor, vytřesen ze svého rituálního života smrtí svého kamaráda, se v rámci své ozdravné kůry vrací do míst, na která už dávno zapomněl, stejně tak jako na svou budoucnost a v podstatě i přítomnost. Ve Vlčí (či Vlčíně nebo prostě a lépe ve Wilkově) se setkává se svými nškdejšími kamarádkami (a kdyby byla budoucnost možná i milenkami). Ty je zde třeba nejdříve utřídit (a nejlépe i česky pojmenovat a očíslovat): Nejdříve se setkáváme s Tuniou (Týna, 1), která se objeví z ničeho nic, zřejmě se narodila po Viktorově odjezdu. V zápětí se setkáváme s Julciou (Julča, 2) a Jolou (Jola, 3) a dozvídáme se, že Fela (Fela, 4) zemřela na španělskou chřipku. Postupně se setkáváme i s dalšími: Kazia (v českém překladu se vyskytuje ve dvou mutacích Kazimíra, Mirka, zřejmě chybně, 5), Zosia (Žofinka, 6). Ke každé (nakonec i k Týně) vážou Viktora zážitky a ze zážitků buzené vzpomínky. Jak se s tím vyrovná - a jak se s tím vyrovnají ony? Je možné ještě (s některou z nich) navázat (právě ve Wilkově, lepší místo na to není) na válkou přetržený život? - Wajdovy filmy zpracované podle povídek Jarosłava Iwaszkiewicze (Slečny z Vlčí, Březový háj - ten především - ale i pozdější Puškovec) patří zřejmě k jeho největším přínosům světové kinematografii. - Lehce bych se jen pozastavil mezi Wajdovým zobrazením obou (současný a minulý) Viktorových pobytů ve Wilkově. Retrospektiva prvního pobytu se odehrává pouze na narativní úrovni (vidíme jen milisekundový obraz Fely), a není tedy v proporci s Iwaszkiewiczovou povídkou, kde je přirozeně vše na jedné úrovni (samozřemě narativní). Pohledy zpět (především do sexuální oblasti) by více odpovídaly pojetí autora povídky. (13.03.2021)