Les Possédés
The Possessed
Besi
Obsahy(1)
Filmová adaptace nejdiskutovanějšího románu F. M. Dostojevského, který vyvolal pohoršení pro svůj kritický pohled na revoluční radikalismus. Wajda ztvárnil jen část předlohy, rekonstruoval pouze linii politické konspirace, aby demaskoval zhoubnost destruktivních revolučních aktivit nezralých, zakomplexovaných a mocichtivých jedinců. V poněkud akademicky pojatém snímku spočívá značná váha na dialozích a hereckém projevu především francouzských představitelů. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (48)
Zlatý Medvěd - výběr ()
Z každého záběru filmu čiší silná režisérská osobnost, která si dokáže dobře vybrat své herce a vysvětlit jim, co od nich požaduje. Za kameru, střih a zejména hudbu si film zaslouží absolutorium. Stejně tak délka je vzhledem k rozsahu literární předlohy plně odůvodnitelná. S Wajdou nemám ani ten nejmenší problém a o moc lépe se Dostojevského Běsi ani myslím natočit nedají. Snad se režisér mohl trochu odpoutat od předlohy a učinit své hrdiny více civilními a přístupnými dnešním divákům. Problém totiž je v samotném románu, kde se Dostojevskij vypořádává s vlastními běsy své minulosti. Je to jednak intelektuálně trošku rozevláté a některé dialogy působí nevěrohodně a pateticky, ale především postava Petra je až moc záporná a i když odpovídá předloze, míře jeho cynické otevřenosti příliš nevěřím. Darebáci sami sebe většinou darebáky nenazývají. Celkový dojem: 75 %. ()
Dostojevskij a jeho rozsáhlé dílo se z pohledu případných dramatizátorů jeví jako velký, mnoha chuťmi a rozmanitostmi charakterizovatelný koláč. Román-řeka se vzpírá plnému uchopení filmové řeči a téměř vždy je úspěch této nesnadné snahy vykoupen selekcí, zdůrazněním jedné z mnoha linií. Posunume-li tento wajdovský počin blíže k DANTONOVI a uvědomíme-li si datum natáčení, je zřejmé, že BĚSI se řadí do velké vlny evropské kinematografie, reflektující velkou paradigmatickou krizi zejména komunistické levice té doby. Je pozoruhodné, jak přesně postihl geniální polský tvůrce specifika pravoslavného křesťanství, jak dokonale dokázal nasát ruskou atmosféru třetí čtvrtiny 19. století a současně zkáznit tak rozmanitý mezinárodní herecký soubor, který měl k dispozici pro uskutečnění svého obtížného záměru. Aniž by násilně prezentizoval, uměleckým pohledem vyhmatává všechny systémové znaky sektářství, netolerance, rodícího se aparátnictví, podlosti, prznící velkou myšlenku. Že přitom dokázal zachovat Dostojevského křesťanská východiska, ruskou lehce jurodivou bohabojnost, kolísání a rozervanost, jež ji provázely, není slabinou, ale dalším znakem originality a jedinečnosti tohoto polského klasika. Omar Šarif se až překvapivě stal ztělesnitelem ruského narodnictví (ničevoctví), svůj ruský part bravurně zvládla i Isabelle Huppertová a výrazně zaujali také další představitelé rolí, mne osobně nejvíce Jerzy Radziwilowicz. Vyváženost filmu je i jinak pojmenovanou nadčasovostí tohoto wajdovského autorského činu. ()
Wajdova snaha převést knihu do filmové řeči byla sice ušlechtilá, ale úspěch se nedostavil. Poprvé jsem u filmu usnula. Chaotické popocházení a výkřiky panoptika divných zjevů mi připadaly jako přenosy záběrů skryté kamery z ústavu s vysokými zdmi. Nicméně, protože mám ráda Dostojevského, přečetla jsem si knihu a na film se podívala znovu. Můj dojem, že se to nepovedlo se potvrdil. Omar Sharif je důvod dodívat se téměř na jakýkoliv film (z čehož plyne, že jeho postava nesmí umřít na začátku), ta snaha zfilmovat knihu, kde je velká část dějů, vztahů a pohnutek jen naznačená se musí ocenit, ale kdo chce strhující Běsy, nechť si opatří knihu. ()
Skutečně zajímavě zfilmováno....světová klasika "ruské lit.školy"!!! A ta hudba děsů a běsů linoucí se celým příběhem částečně od geniálního Tchaikovského....no film s "F".. Nejvíc zapůsobí a mráz po zádech jde z koncového monologu umírajícího za zvuků.. "slyšíte ta prasata v dáli, to je naše nemocné Rusko"... ()
Bohužel jsem byl po shlédnutí filmu zklamaný. nevím, jestli to bylo dobo, místem, časem, prostředím, stavem, náladou nebo něčím jiným, ale prostě jsem se dost nudil ()
Niektoré Wajdove výjavy sú pôsobivé. Predloha je okresaná na jednu z dvoch hlavných dejových línií, čo prekvapivo nevadí, len keby to nebol taký zmätok. Jeden z tých prípadov, keď sa v tom neorientuje ani človek, ktorý ju čítal. ()
Syrový a depresivní film z Ruska 70. let 19. století podle známého Dostojevského románu. Revolucionáři jsou pravdivě ukázáni jako nihilisté, jejichž vzpoura byla hlavně vzpourou proti Bohu (komunisté nás to ve škole učili jinak, neboť na ně do jisté míry navazovali a jejich teroristické praktiky převzal i Lenin a další revolucionáři). S tím souvisí i vzpoura proti jakémukoliv řádu, např. i proti manželství (tak mluví zpočátku manželka Šatova), a vlastně hlavním cílem je ničit. Lidský život pak ztrácí cenu (vražda Šatova). V tomto díle je také ukázána jako realita posedlost některých lidí zlým duchem (kníže Starogin a jeho obdivovatel Peter Verchovenskij), kteří pomocí aparátu revolučních struktur provádějí zvěrstva. Jinak jsem toho názoru, že po stránce umělecké film Andrzeje Wajdy nepřesahuje průměr. ()
Co čtenář Dostojevského to jiný přístup k jeho dílu a jiný názor na jeho úpravy (třeba do filmové podoby). Jak lze vyčíst ze zdejších komentářů, ne každému se Wajdovo pojetí "Běsů" zamlouvá. Režisér se od románu opravdu odchýlil v mnoha detailech i věcech podstatnějších, ale to bych mu až tolik nevyčítal - ono točit Dostojevského jistě není jednoduchá záležitost. Film je asi třeba vnímat zcela odděleně od knihy a pak, myslím, docela dobře funguje. Herecké ztvárnění postav se mi zamlouvalo (pohříchu až na Stavrogina, kterého vidím jako největší slabinu této adaptace), stejně jako celé ladění snímku - do bezútěšných a tísnivých dobových kulis v nichž se odehrává, jako by se přeneslo něco ze skličující atrmosféry Wajdova "Dantona". ()
Tak bohužel nízké hodnocení tohoto filmu je zcela na místě. Nemastná neslaná adaptace, ve které je všechno pomalé a rozbředlé, takže to diváka prostě nudí. Kniha je založená převážně na dialozích a přesto mi přišla dost akční, film už bohužel nikoliv. Wajda Dostojevského Běsi okleštil docela hodně, některé podstatné události vynechal, což ovšem jinak ani nejde, jiné podle mě dezinterpretoval. Dobře ztvárněný byl Petr Verchovenský a Ivan Šatov, který se oproti knize stává hlavním hrdinou. Špatný nebyl ani Kirillov. Jen karikatura zbyla z myslitele Šigaljova. Výrazně dezinterpretován byl Petrův otec Stěpan v podání Omara Sharifa. Taky postava Lízy měla tak málo prostoru, že vypadala jen jako hysterická husa, které se do děje připlete jen proto, aby mohla omdlít. Největším nedostatkem je ovšem postava Nikolaje Stavrogina, který je rozhodně nejvýraznější postavou románu, ale ve filmu je nejen nepřesvědčivý, ale navíc se asi v polovině, kdy se sotva stihl uvést, rychle z děje vytratí. V podání Jana Budaře v Morávkově inscenaci to bylo jiné kafe! ()
Wajdova verze rozsáhlého románu je jen jakýmsi torzem či fragmentem, přesto si myslím, že "ducha" předlohy se mu povedlo zachytit zdařile. ()
Ale jo, je to docela zajímavý, ale je to moc velká kravina aby to bylo drama a moc se to bere vážně na komedii. Všechny postavy jsou vlastně karikatuy archetypů s velkou dávkou šílenství navrch. Musím přiznat, že myšlenky toho starýho se mě ale docela dotkly. ()
Na základě skutečné historické události,která se odehrála v Rusku v letech 1870, natočil světoznámý polský režisér Andrzej WAJDA film, jehož podkladem byl román F.M. Dostojevského. Kdesi v Rusku skupina mladých revolucionářů, kteří si říkali "Nihilisté", chce svrhnout carský režim a změnit špatnou politickou a ekonomickou situaci v Rusku. Bohužel, si k tomu vybrali cestu násilí, ničení kulturních hodnot a vypálování měst a vesnic. Jelikož neměli v podstatě žádnou vizi, zvrhlo se vše na osobní ambice a pomsty zkrachovanců, kteří se neštítili ani vražd nevinných lidi v okruhu svých přátel. Film je bezvadně nafilmován, ovšem těžce psychologicky zaměřen a kdo nečetl Dostojevského, tak může být i zmaten. Ve filmu hraje 5 světových hvězd : Omar SHARIF, Jutta LAMPE, Isabelle HUPPERT, Bernard BLIER, Remi MARTIN aj. Nedávám 5 * jenom proto, že některé scény byly filmaři dost "odfláknuté". (Hořící město). ()
Nejspíš si budu muset Dostojevského knihu přečíst. Film byl plný podivných figurek, které se většinou chovaly tragicky komicky a já vůbec nevím, jestli jsem se měl smát, nebo to brát vážně či co se tady po mně vlastně chce. Isabelle Hupertová a velmi dobrá kamera jsou jediné klady tohoto dost divného filmu. ()
Gudaulin říká: "... o moc lépe se Dostojevského Běsi ani myslím natočit nedají..." To ovšem. Já se navíc domnívám, že se Dostojevský nedá natočit vůbec - pokud se to nevezme "zgruntu", jak to třeba udělal ve své prvotině Aki Kaurismäki. Jádrem objemných děl F. M. Dostojevského nejsou vypjaté okamžiky (ca. 10%), ale jakási střední poloha (70%), kdy se sice něco děje, ale především se hodně se zvažuje, vyvozuje, plánuje, hodnotí, zkrátka přemítá. A to organicky začlenit do jednoho filmu (byť dvouhodinového) prostě nejde. Ne jinak než trpělivým čtením se lze dobrat nomádské podstaty zla, kterou v Běsech reprezentuje především Petr Verchovenskij. K dokreslení: podobně je to u vztahu Dostojevskij a rozhlas. Nedávno jsem poslouchal rozhlasové hry Bratří Karamazovy a Idiot a dramatizované četby (Zločin a trest / Преступление и наказание (s Hrušinským jako Porfirijem) a Uražení a ponížení / Униженные и оскорбленные (s Kemrem jako Ichmeňovem), uvádím i původní názvy, protože jsem tyto knihy četl i rusky; na ruském černém trhu se těžko získávaly, byly silně ohmatané a drahé). Hlavně jsem chtěl ale říct, že mezi četbou a hrou byl nebetyčný rozdíl k prospěchu první. Samotný film nekomentuji, viděl jsem jej sice dvakrát, ale časový odstup je poměrně velký, stejně jako dojem, který ve mně zanechal. ()
Upraveno v březnu 2022. Běsi v představě Andrzeje Wajdy jsou především reakcí na komunismus s lehčími karikaturními sklony ve výchozím prostředí a ideologii vítězné revoluce pracujícího lidu. Předloha Fjodora Michajloviče Dostojevského byla satirou ruského idealistického boje, revolucionářského ohně a stavu víry v psychedelickém rozpoložení široké náruče ruské duše. Wajda si sice nechal Běsi upravit pro svou filmovou potřebu, ale hlavní atributy nechal zachovány: ztrátu víry a z ní vyplývající nihilismus na jedné straně a na té druhé překračování morálních hranic dobra a zla, idealistický nacionalismus, radikálnější filosoficko-sociální tendence jako šigalevismus, ideovou impotenci a křesťanskou víru jako jedinou, byť nejistou naději lidské sounáležitosti. Hlavní postavou filmového představení svébytné ruské psychedelie je Šatov (zajímavý Jerzy Radziwiłowicz), mladík vzdorující své socialistické minulosti a nemorální nenávisti v radikalizaci revolučního zápalu. Vznešené hodnoty pravoslavné víry jsou jeho odpovědí k pozvednutí společnosti ze zla. Důležitými postavami jsou zdvořilý mladý aristokrat bez morálních zábran, fascinovaný temnotou duše a překračující hranice z potěšení i ze skryté touhy po trestu Nikolaj Stavrogin (zajímavý Lambert Wilson), a manipulativní a vychytralý nihilistický revolucionář, řídící se podle katechismu revolucionáře, jenž vybízí ke zvyšování zla a neštěstí pro rozšíření revolučního prostředí, Petr Verchovenskij (dobrý Jean-Philippe Écoffey). První ženskou postavou je Líza (příjemná Philippine Leroy-Beaulieu), vzdělaná gubernátorova dcera, rozechvěle okouzlená charismatickým Stavroginem, přesto se dokáže duševně osvobodit. K výraznějším postavám patří inženýr a stoupenec filosofického nihilismu, toho typu, který zastával i Ladislav Klíma, Kirillov (Laurent Malet), a Petrův otec a neškodný idealista, stojící nevědomky za rozkvětem zla a nihilismu, Štěpán Verchovenskij (sympatický Omar Sharif). Z dalších rolí: vystrašený a zmanipulovaný gubernátor (Bernard Blier), chromá, nešťastná choť Stavrogina Marie Lebjadkina (Jutta Lampe), její spekulující bratr (Wladimir Yordanoff), Šatovova navrátivší se žena Marie (Isabelle Huppert), autor extrémního řešení všeobecné rovnosti lidí Šigalov (Philippe Chambon), výraznější člen Petrovy revolucionářské bandy Virginskij (Jean-Quentin Châtelain), pianista z Petrovy bandy Ljamšin (Zbigniew Zamachowski), hostinská a porodní bába Virginská (Bożena Dykiel), nebo ten zlodějíček a vrah Feďka (Serge Spira). Převést Dostojevského literární výtvor Běsi do filmové podoby není snadný úkol, Wajda si předlohu poupravil a rozehrál psychedelický marast ruské duše v obdivuhodném, a přesto lehkém, nasazení. Pozoruhodný filmový zážitek s politickým rámcem. ()
Wajda se s Dostojevským naprosto míjí. V jeho pojetí nejsou Běsi víc než několik jakoby náhodně pospojovaných fragmentů událostí (jejichž smysl asi každému kdo knihu nečetl musí unikat), které se mohou stejně dobře odehrávat během dvou dnů i několika týdnů, vypustil půlku postav a z těch co zbyla je část zkarikovaná (Kirillov) a zbytek natolik vykostěný nebo překroucený (skoro všichni ostatní, nejpatrnější je to u Štěpána Trofimoviče, Stavrogina a Šatova), že s románem Fjodora Michajloviče nemají společné už skoro nic. Je pochopitelné, že zhustit dílo rozsahu Běsů do jednoho filmu není jednoduché, ale narvat cca stopadesát stran textu do té idiotské pasáže na nádraží, kde to co se odehrává zcela ztrácí smysl, je přece jenom trochu moc. A Omar Sharif je k smíchu a celý konec nemá vlastně vůbec žádné opodstatnění, protože o jeho postavě se nedovíme nic co by opravňovalo jeho závěrečné horečnaté mumlání. Pro toho kdo Běsi nečetl zbytečné, protože nebude tušit která bije, ten kdo je četl se akorát naštve, co za psí kusy Wajda s Dostojevským dělá, jako se to stalo mně. ()
Co se týče zručnosti, jak při adaptaci předlohy, tak v divadelním herectví všech zůčastněných, jedná se o první filmovou ligu. Horší je to s myšlenkovým převedením díla, neboť Wajda se soustředil na mocenské intriky Štěpánova syna, Pierra, ukazuje neodvratné kolo roztáčeného osudu vedoucího k zločinu, a upozaďuje všechny jiné postavy, i Stavrogina a Lízu. Protikladem Pierra je Šatov, takže Wajda dramaticky rozehrává jak vzpouru v továrně, tak příjezd těhotné ženy. Nechává však v filmu tehdejší filosofii a tak postavy řeší v dialozích otázku Boha a la Vladimír Solovjov. Z Dostojevského existencialismu se však Wajdovým redukcionismem stává marxismus, ve kterém lidé jsou vpleteni do neúprosných zákonitostí dějin. Jakoby bylo z rozsáhlé fresky vyňato několik obrazů, které ač dokonale natočeny, steží vyjádří základní myšlenku díla. ()
Možná by byly jenom tři. Ale na začátku stál ten Pan Velký s těmi Velkými myšlenkami. Jeho citáty a vůbec postavy jsou právem klenotem literatury. Film se mi líbil - obzvlášť originální hudba a zvuky, herecké výkony také, scény a osvětlení, to všechno bylo zajímavé. Jen ta francoužština! Nádherný jazyk, ovšem nic, co by mělo doprovázet Dostojevského! ()
Dojem prkennosti dialogů může mít na svědomí toporný překlad a ochotnický dabing (jak může někdo takovýhle film vydat bez titulků?); ten kousek, co jsem si pustil v originále, zněl o dost přesvědčivěji, ale fráninou bohužel nevládnu natolik, abych to dal celé. Kouskované vyprávění vyzobávající z děje, co se hodilo – no proč ne, nějak se člověk s jeho košatostí vyrovnat musí a ne každý je Bondarčuk, aby ty bijáky natočil rovnou čtyři. Nemyslím si, že by film bez znalosti předlohy nefungoval, sděluje ovšem něco jiného než kniha a klade extra nároky na pozornost a ochotu domýšlet si z náznaků. Kamera za mě velice fajn. Vnucující se hudba moc nepotěšila (otázka je, nakolik za to může placatý dabingový mix). Kolem a kolem je Dostojevského lepší číst. ()