Romance o zamilovaných

Zdánlivou počáteční plakátovost filmu rozbíjí ostré zlomy v naraci i stylu, výsměch "džínové generaci" sedmdesátých let i okázalému patriotismu (odchod na vojnu) a postupný přechod filmu z jedné stylizace do druhé, přičemž ani jednou není úplně vážný a hyperbolizuje problémy známé ze "skutečného světa". Nejzajímavěji stylizovaná je černobílá deziluzivní část, která se tváří realisticky a utahuje si z klišé sociálních dramat. Přes všechnu vynalézavost struktury filmu je však samotný konflikt přece jen příliš řídký a rozmělňovaný ad absurdum. Zejména pak ke konci prostřední části, která se utápí ve vlastní stylizaci. (12.06.2006)

Být zamilovaný sovětský pionýr, který na tuto romanci vyrazil se svojí komsomolskou láskou, zřejmě bych po jeho skončení propadl značné depresi a ani příslib nové bytové jednotky na moskevském předměsti by mne neobměkčil. Jak někdo trefně poznamenal ve foyeru kina Mír v Krnově, jedná se tu vlastně o sovětského předchůdce La La Landu. (30.04.2017)

To je tak, když je člověku náct, doba je, jaká je, filmová nabídka tak chudá, že se skočí po všem, co se hejbe a pak jste jak v Jiříkově vidění. Nevim, jestli by se mnou dneska Romeo a Julie ze Sajůzu, co se milovali, jen když se měli rádi a kávu pili, když jim bylo černo, tak zamávali, asi už ne, ale v tom vidim to hezký, že človíček, kterej na to tehdy koukal, byl pitomej a čistá duše. A neznal čsfd a nepitval, zato se uměl dívat, nechal se unášet a nezdráhal se cítit. K tomu, aby to mělo stejnej účinek, bych potřebovala stroj času a ten nemám, co nadělám. Vůbec nic. (04.06.2009)

(SSSR II) ROMANCE O ZAMILOVANÝCH byla roku 1974 oceněna Velkou cenou na Mezinárodním filmovém festivale v Karlových Varech, což by se mohlo jevit jako nezbytnost, jelikož jde o titul sovětský, ale ono jde přitom o formálně pozoruhodný počin. Samozřejmě že zvolené ozvláštňujicí postupy slouží výsměchu jeansové generaci a amerického snu vůbec, ale podstatné je, že tato problematická ideologická rovina nijak zvlášť netrčí, když si Končalovského film utahuje naprosto ze všeho a ze všech (včetně sebe). Ozvláštnění je především stylistické, když se tropí sranda z žánrů a diváckých očekávání, a přitom se poukazuje na to, že ve skutečnosti je život jiný než ve filmech. Dá se opájet z napojenosti montáže (její rozvolněnost vyjadřující volnou mladickou lásku hrdinů na počátku, postupné zklidnění a větší časová komprese v závěru) i barevného vyvedení scény (postavy jsou veselé - okatě se zvýrazní teplé barvy, postavy jsou v depresi - posílí se barvy chladné) na psychiku hlavních hrdinů. Stejně tak lze žasnout nad důsledností v proměnlivosti typů řeči a rozpětí rejstříku poloh herců s tím související, kdy obojí je svou patetičnosti či směšnou exaltovaností uzpůsobeno žánru, ve kterém se zrovna nacházíme a který je hyperbolizován/ironizován. Jenže, jak stojí výše, ozvláštnění jsou především stylistická, a tak zůstává prostoduchá fabule o nešťastné lásce a životní nenaplněnosti, kdy i vzhledem k přepálené stopáži působí permanentní stylistické proměny jako ubíjející manýra. Platí to zvlášť v závěru, kdy si nelze vystačit s hledáním prvků, které jsou společná pro režijní práce Tarkovského, ke kterým Končalovskij napsal scénář (IVANOVO DĚTSTVÍ, ANDREJ RUBLEV), s tímto Končalovského viewer-fuckem, ať už to je přítomnost živlů, umění v životě či dětí. (07.10.2010)

Příběh mariňáka Serži, který pro lásku přežil, ale také dvakrát zemřel. Ona se mu vdala a on si našel náhradu aneb lacinému syžetu navzdory hledáme novou formu a spojujeme zdánlivě neslučitelné. Jak se tam ale dostal ten pavlačový muzikál? Ale tak dobře, radikálně navyšuji, protože... ty struny a Serža de Peyrac mi nedávají usnout na vavřínech. (06.10.2010)