Börn náttúrunnar
Children of Nature - Eine Reise
Reisen tilbake
Children of Nature
Deti prírody
Obsahy(1)
Baladický snímek režiséra Fridrika Thóra Fridrikssona Děti přírody (1991) není prvním počinem mladé islandské kinematografie, jenž si dobyl pozornost filmového světa. Stačí si např. připomenout historický film Když letí havran. Příběh starého hospodáře Geiriho, který se na samém sklonku života s přítelkyní Stellou vrací zemřít na opuštěná místa, kde spolu kdysi vyrůstali, je pojat v nejlepších tradicích evropského filmu (čerpá z apokalyptické atmosféry děl Wernera Herzoga, lehce zmiňuje Andreje Tarkovského, a postavou anděla, jehož stejně jako v Nebi nad Berlínem hraje Bruno Ganz, přímo odkazuje k tvorbě Wima Wenderse). Snímek citlivě přibližuje zvláštní zemi s její divokou přírodní krásou i s jejími společenskými problémy (málo obydlený venkov, většina populace žije v největším městě Reykjavíku). Vizuální krásu symbolického road movie (kamera Ari Kristinsson) umocňuje podmanivá hudba Hilmara Örna Hilmarssona. Pětašedesátiletý divadelní herec Gisli Halldórsson rolí Geiriho ve filmu debutoval, stejně jako jeho kolegyně Sigridur Hagalínová. Film byl nominován na Oscara v kategorii nejlepší neanglicky mluvený film roku 1992. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (41)
Oscar 1 nominace: Cizojazyčný film ()
Já s islandskou kinematografií moc kamarád nejsem, ale tady ten filmeček mně naprosto uzemnil. Nádherný, silný vyprávění obrazem. Hlavním hrdinům jsem naprosto rozuměl, souznění s krajinou, smíření se životem i se smrtí absolutní. ()
Prach si a v prach se obrátíš. Dokonalé lidské souznění s přírodou a se smrtí. Krutě a syrově..po Islandsku. ()
Zvláštne ponurý, smutný no krásny film, silno spätý s duchom krajiny, kde sa natáčal. V jadre jednoduché rozprávanie o spomienkach dvoch starcov na staré časy v kontraste s moderným "bezcitným" svetom (malebná krajina vs betónové sídlisko), formou citovo velmi bohaté meditatívne road movie o kráse života spätého s prírodou. Film je tak jedinečný, že keď som ho videl v TV pred asi 15-timi rokmi, doteraz mi v hlave utkvela väčšina momentov a atmosféra...až kým som sa k filmu znova nedostal a neužil si ho znova. (10/10) ()
Kinematografia sa veľmi málo venuje starým ľuďom ako hlavným postavám (na rozdiel od detí)- zrejme preto, že ide o ekonomicky nedôležitú kategóriu, ktorá navyše ani veľmi nechodí do kina. Občas však vyletí nejaká tá lastovička, a niekedy sa jej podarí aj tak nádherný let ako dobrodružná cesta dvoch starčekov naprieč Islandom; magická road movie na miesta krásneho detstva. Podmanivá atmosféra pustej skalnatej krajiny, popretkávanej vodopádmi, bublajúcimi jazierkami a rôznymi odtienkami farieb, lemuje jednoduchý, no nevšedný príbeh okrem iného aj o tom, že na splnenie životných snov nie je nikdy neskoro. ()
Nekonformné a veľmi bolestivé, ťažko sa na to pozeralo, veľmi ťažko. To samozrejme neznamená, že by bol snímok zlý, práve naopak, má toho veľa čo ponúknuť. Okrem vynikajúceho spracovania a technickej stránky aj napríklad dumanie nad niektorými myšlienkami, ktoré tu boli nádherným spôsobom (miestami až metaforicky) vyjadrené. Veru tak, to najhoršie na starobe sú spomienky na mladosť... A tento snímok to predostrel divákovi naozaj výborným spôsobom, aj keď veľmi skľučujúcim. A mne osobne určite nevadilo, že sa to, najmä pri konci, podobalo na Nebo nad Berlínom. No a? Za mňa veľká spokojnosť. Slušný nadpriemer. 80/100 ()
"Jestlipak je to ten samý měsíc, co na nás svítil za mlada?" -- "Nevím." -- "Jak to?" -- "Co po něm začali chodit, už není, co býval." Nádherný film o věcech (a lidech), které už nejsou, co bývaly. ()
Dle názvu jsem se neinformován domníval, že půjde o příběh dětí, dostal jsem naopak snímek vyprávějící o té úplně poslední fázi života. Seversky chladné putování starého Porgeira po stopách starých známých míst a dávno neviděných blízkých budí většinou realistický dojem, zároveň však dokáže ve svém zpracování přidávat drobné fantaskní motivy, aniž by tím zážitek ztrácel na síle. Těžká, pocitově vyčerpávějící záležitost, zanechává navzdory podmanivé kameře či motivu nezlomně pevného pouta dvou lidí v každém věku spíše syrový, než poetický zážitek. Spousta pomalých dlouhých scén, ovšem se silnou atmosférou zesilňující uvnitř skryté emoce, na malé odlehčení dojde jen párkrát při náhledu do humorně neschopné práce policistů. To vše, i s pocitovým masakrem v závěru, vtěsnáno do hutných 80 minut! Moje první zkušenost s islandským režisérem Fridrikem T. Fridrikssonem a pevně věřím, že nebude poslední. [80%] ()
36. LETNÍ FILMOVÁ ŠKOLA UHERSKÉ HRADIŠTĚ 2010 - FOKUS: ISLAND - Retrospektiva: Fridrik Thór Fridriksson (Börn náttúrunnar / CHILDREN OF NATURE / Děti přírody) - Krásná tečka moc pěkného filmového festivalu... - Dojemný příběh dvou staroušků kteří se nesmířily s tím jen život dožít v domově důchodců, ale raději si šli naposledy na chvilku užít míst, kde jim bývalo krásně... - 1. 8. 2010 - kino Reduta - Velký sál - Uherské Hradiště - 85% 36. LETNÍ FILMOVÁ ŠKOLA UHERSKÉ HRADIŠTĚ 2010 - SPEKTRUM - Nový latinskoamerický film ( / / ) - . 7. 2010 - kino Reduta - Velký sál - Uherské Hradiště - % 42nd KVIFF 2007 - OPEN EYES - Otevřené oči + Viděno - 33. LETNÍ FILMOVÁ ŠKOLA UHERSKÉ HRADIŠTĚ 2007 - 90% ()
Jako jsou ovce vydány svému bolestnému osudu. Tak se na svou poslední životní cestu z islandského venkova, po rozloučení s milovaným psem, vydává i Geiri. Cestu nepochopení - rodina, omezení osobní svobody - domov důchodců a právě zde potkává svou starou známost, která má poslední životní cíl (spočinout v blízkosti svých rodičů), což je, jak se zdá úředně neuskutečnitelné. A tak poslední dobrodružství může začít... Bohužel, ve druhé polovině příběhu režisér příliš odkazuje na Wenderse a film se mi začal jevit křečovitě. A ač reálie Islandu jsou dechberoucí, a atmosféra ve spojení s Hilmarssonovou hudbou fungují velmi dobře. Odcházím od filmu bez emočního dopadu. Možná jsem na tento příběh stále příliš mladý a asi je na mě rovněž příliš duchovně laděný. Lepší tři. [Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií] ()
Krásný pozitivní film z prostředí Islandu, který se věnuje starým lidem. 90% ()
Typický Fridriksson, který mě až tak moc nebavil. Docela mě to zamrzelo. Možná až budu starší, tak to ocením více. // 36. LFŠ UH ()
Pamätám si tak málo detailov, ale veľa pocitov. Najkrajší film o posledných láskach. A za takéto filmy sa cestuje priamo do filmárskeho neba a tam to bude určite o niečom inom (ako o posledných láskach). Tam to všetko len začína. Čistá nádhera ! ()
LFŠ 2010 ... Film v sobě měl atmosféru i myšlenku která určitě stojí za řeč, ale na můj vkus byl až moc plný symbolů a dvojsmyslů. Konec všemu nasadil korunu a pokud k jeho pochopení musím shlédnout i Nebe nad Berlínem, považuju to za celkem výrazné mínus tohoto snímku. Z posledních pěti minut jsem nepochopil vůbec nic. ()
Film, který mne nejednou dojal. Prostý příběh (prostý jak Smrt) s působivou obrazovou a hudební stránkou. Oba hrdinové při svém putování občas vypadají jako děti, když kráčí ruku v ruce. Opět se jako děti spoléhají více na šťastnou náhodu (či prozřetelnost) než na rozum. A nakonec pouť starcova na horu (pouť zřejmě kajícná, a proto naboso vykonaná) k shluku rozpadajících se budov kasárenského vzhledu. Snad to byl záměr vše nevysvětlit, ponechat něco tajemství. ()
Tuze dlouhé dramatické záběry na tuze dramaticky zamračené tváře herců podbarvené tuze dramatickou hudbou. Prostředí a atmosféra okopírované (nevydařeně) ze Stalkera a navrch trochu násilně vražené a nechtěně komické mystifikace...aneb "všechno, co na filmech nenávidím v 85 minutách". ()
Tak bohužel dost zklamání. Film jsem sháněla jak šílená, a nakonec jsem se dost nudila. Opět typicky pro Friðrika Þóra jsou tam takové ty postavy navíc, které se objeví a zase zmizí a to mi asi vadí nejvíc. Plus to, že je to rozvleklé, což asi má být, ale prostě jsem to musela dát nadvakrát. Krajina je hezká, hudba taky, ale tohle asi není moc film pro cyniky. Když to shrnu: Film mě ani nedojal, ani nebavil, ale dalo se to. 40 % ()
Filmy, pokud již nejsou přímým přepisem nějakého konkrétního literárního díla, potom jsou součástí diskrusu základních literárních vzorců (žánrů, témat). "Děti přírody" jsou jednou nových odnoží "Dona Quijota" (možná tou nejsilnější, pokud jí není "Don Juan" nebo "Monte Cristo" či "Andrej Bolkonskij"). Tak jako božský Don Quijote nechce ani Þorgeir ani Stella pomalu cepnět v nudném prostředí a vydávají se konat hrdinské činy. Jaké to jsou činy a jaký mají smysl nemá cenu analyzovat (zvláště ne finální scénu), protože vyplývaji právě z uvedeného gerontologického diskrusu, který není otevřen každému; ostatně ani jim oběma, když byli dětmi, zakládali rodinu nebo vychovávali vlastní děti (to se vrací jen Stelle při skvěle začleněných předsmrtných vzpomínkách). Nicméně již tam se rodil jejich nadcházející boj s větrnými mlýny života a smrti. Pozn. 1: Zajímavá je také otázka, kdo v tomto spolku byl Don Quijote (a kdo Sancho Panza). Z mého pohledu jím byl Þorgeir, Stella byl příliš racionální, měla cíl a šla bez oklik za ním. Pozn.1: Co se týče islandského kraje bych spíš dal za pravdu Miki Rivolovi: "Nechci o něm slyšet, nechci nikdy vidět islandskej kraj, mý šedivý vlasy mi za pravdu daj" (i když tím myslel něco trochu jiného). To si raději sednu pod smrk napadený kůrovcem. ()
ocenenia : Montréal World Film Festival 1991 - Najväčší umelecký prínos (Ari Kristinsson za kameru) ◘◘◘◘ Oscar 1992 - Nominácia na najlepší zahraničný film ()
je to citlivý snímek, díky němuž pochopíme životní hodnoty zejména u starších lidí, kteří žijí celý život v poklidu na venkově - pro které je samostatnost a osobní svoboda silnější než pocit osamění. Není to film pro každého, ale věřím, že náročnějším divákům a milovníkům přírody bude blízký jako mě. Připravte se na pomalé tempo a dialogy bez jediného slova a potěšila mě i jemná nadsázka. [ PŘÍBĚH: 2 /// ORIGINALITA: 2 /// NÁLADA: 1 /// ART: 2 /// STYL: 1 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] ()