Pravděpodobně ďábel

Viděl jsem to sice jen s anglickými titulky, ale myslím, že jsem to docela dal (dostatečně porozuměl). Je to o mladém muži, který je znechucen světem natolik, že spáchá sebevraždu (to není spoilerování - hned po ůvodních titulcích se objeví dva záběry na novinové články o mladíkově sebevraždě na jakémsi pařížském hřbitově a v zápětí po tom titulek "Před dvěma měsíci" - a pak teprve začne samotný příběh). Přestože od začátku víme, jak to dopadne (a snad právě proto), má film velmi silný náboj a zvláště u oné poslední scény na hřbitově cítíme jakési zvláštní napětí (podobně jako u K smrti odsouzený oprchl). Film divákovi může obžas přijít trochu schématický či tezovitý, to ale souvisí s tím, že se Bresson (jak sám říkal) nesnažil napodobovat realitu, ale osobytou stylizací skutečnosti vytvořit realitu vlastní, což se týká nejen strnulosti herců, ale i přímočarosti dialogů a schématičnosti stavby příběhu. Film se naopak vyznačuje nádhernou harmonií obsahu a formy, jako je to ostatně u všech zralých filmů Roberta Bressona. (29.10.2006)

Po většinou mladí, naštvaní, znudění francouzští aktivisté chodí po různých schůzích nebo jen tak po venku a plácají vyprázdněné fráze (a úplně stejné jsou i jejich city). Chápu Bressonův záměr ukázat nespokojenou mládež mající problém se systémem, ve kterém žije (stejně tak zvolení typu narace; ne že by to byl zrovna můj šálek kávy), ale mě ty postavy tak silně iritovaly a nudily zároveň (hlavně maestro sebevrah, ten byl nejvíc, jak se lidově říká, na-přes-držku), že jsem měl až problém film vůbec dokoukat (a moc nepřidá, když se přistihnete ani ne po polovině projekce, že křičíte na tu depresivní máničku, aby se už konečně zastřelila ve spásné představě, že tím film skončí…i když podvědomě tušíte, že vaše přání nebude vyslyšeno). A klišoidní a naivní ekologický podtón se zahrabává sám pokrytectvím všech těch „osvícených“ postav. Zvolání jedné z hrdinek „Ty mě snad unudíš k slzám.“ na definici tohoto snímku sedí víc jak „prdel na hrnec“. Výsledný nevalný dojem lehce spravil pouze rozhovor s psychologem, který měl cosi do sebe. Nicméně, po pár posledních solidních fimových setkáních mě pan režisér zase zklamal a snímek Pravděpodobně ďábel (který aktuálně považuju za nejslabší Bressonův film) hodnotím pouhými 2*. „Pověz mi, koho miluji víc, Edwige nebo Albertu?“ –„ No, to by mě zajímalo.“ – „Já nevím. Rozhodni to ty.“ (19.07.2014)

Dokonalý film s až hranatou stylizací (jako všichni Bressoni které znám), přesahující téma studentských revolt a doby směrem k výpovědi nejen o mladistvé bolesti a schopnosti/neschopnosti ji vyřešit. Chvílemi je to velmi godardovské - neviděl jsem ještě Bressona nechat rozvázat jazyk komparzu tezemi, chvílemi je to i didaktické - byť dodnes děsivé. Především se mi ale při vstřebávání filmu do noci vracel pocit, že Bresson teorematizoval hlavní postavu trochu do podoby mladého Ježíše a trochu mu vědomě - až k ironii - usnadňoval jeho pouť zájmem a péčí jeho přátel (všechno to nohsledství, ta láska, ta snadnost, ten zájem, sdílení - a vysvítá to o to nápadněji, že nám Bresson neukazuje jediný důvod PROČ by Charles měl být pro všechny ty dívky a muže okolo sebe tak vábivý - proč mu prostě nerozbili hubu, když kradl, proč nezůstal jako kůl v plotě jako většina mladých, kteří tohle zažívají...). O to přesněji pak ale působila Charlesova volba "Jidáše" jako strůjce vlastního osudu. A finální počátek dialogu mezi nimi napovídal, že možná ani zde by nesebral odvahu a nechal by váhu ne-činu na svém kumpánovi. (03.04.2016)

Můj jedenáctý celovečerní Bresson, a zatím zřejmě ten nejslabší. Možná je to ale jenom tím, že je první, který jsem neviděl v kině Ponrepo, ale jenom na počítači (ono pouštět si Bressona na počítači je jako poslouchat operu v kravíně, jeho filmy zkrátka potřebují velké plátno a auru kinosálu). Taky mě zklamalo, že všechny dívky v tomto filmu mají tak maličké kozičky... (09.12.2018)

Bresson a jeho vlastní osobní příběh o mládežnické revoltě bojující proti společenskému systému, jenž má v jeho tvorbě překvapivě politické ambice o ovlivnění veřejnosti, a zároveň se ukazuje jako výzva pro ostatní. Svět, jenž stupňuje své znečištění a postupné ničení planety je nejenom výkřikem, ale taktéž i vykřičníkem, na který je potřeba neustále myslet. (11.09.2021)