poster

Deník venkovského faráře

  • francouzský

    Journal d'un curé de campagne

  • anglický

    Diary of a Country Priest

Drama

Francie, 1951, 115 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Radko
    ****

    Nie, toto nepatrí k predchodcom dnešných existenciálnych trápení duše filmových hrdinov, cítiacich zbytočnosť sveta a ich postavenia v ňom. Denník vidieckeho kňaza je pokusom o opísanie snahy ukázať milosť tam, kde sa Božie prikázania nectia. Chradnúce telo kňaza súži nielen choroba, ale i subjektívne zlyhania pastoračnej činnosti. Mladý, napohľad zmorený služobník kdesi v undergrounde Petrovho stolca neposilňuje svaly, len ducha. Živí sa výhradne a dobrovoľne len transmutačnou diétou prijímania tela a krvi Kristovej - uschnutého chleba namočeného v sirupovito sladkom víne. Každodennými zápiskami zaznamenáva slovami to, čo opísať veľmi nejde - vnútorné pochybenia, drobné víťazstvá, naschvály a zriedkavé radosti z hľadiska jeho duchovnej služby v prostredí odvrátenom ponaučeniam prichádzajúcim spoza kancľa. Ufňukané smrkania rád nemám, ale opakujem, nejedná sa o poddruh utrápeného filmu, kde hlavným hrdinom je trápenie pre trápenie (druh l´art pour l´artizmu), lež o duchovný film v pravom slova zmysle. Osobne podnietil k prečítaniu predlohy i zopakovaniu si filmového zážitku, čo sa pochopiteľne počíta.(7.8.2013)

  • KrestanFilms
    *

    Ponurý a po křesťanské stránce naprosto zbytečný film. Ukazující mimo jiné to, že i se nedá spolehnout ani na faráře, protože i to je jen člověk. V tomto případě byl dokonce pověřen vést, ač sám tak zoufale potřeboval vedení a poznat toho, kterého tady "zastupuje". Snaha a píle jsou sice hezké, ale kdo by šel k doktorovj, který se sice snaží, ale ve svém oboru tápe? Tak tolik hooodně ve zkratce. Detaily si už raději nechám pro sebe. Nicméně těm, kteří chtějí ve filmu nějakou duchovní náplň nebo poselství, určitě nedoporučuji!(16.10.2017)

  • Shadwell
    **

    Film začíná zapisováním „tajemství“ života a je příznačné, kterak to vychází z křesťanského existencializmu Gabriela Marcela, který chápal „tajemství“ jako naději a touhu po plném bytí (zřetelný odkaz na Heideggera), jako opozici vůči objektivnímu zfunkcionalizovanému světu. K tajemství se nemohu vztahovat jako k předmětu, ani ho vidět, ale přesto jím jsem nesen a mám na něm (Já) účast. ____ Deník vesnického faráře je přesně mezi odtahujícím se „bergmanovským“ Bohem a Nazarinem Buñuela. S Nazarinem má společný trpký osud faráře, který se paradoxně stává třískou v okolí, nikoliv lékem, a který se nemůže přimknout ani k omezeným lidem (reprezentujícím peklo) ani k církvi a Bohu (představující nebe). ____ Není to ale jeden z věčných rozporů kinematografie? Že askeze a neprofesionální herci fikci nezintenzivňují a neposouvají ji k věrohodnosti, ale naopak film podvracejí a diváka vytrhávají z příběhu? Nebo jde ze strany Bressona o záměr, která má diváka odvracet od atrakcí a nedopřát mu zjednodušené stylizace, a tím ho skutečně donutit přemýšlet, o čem film vypovídá? Zdá se, že jedno se pojí s druhým. Opak je pravdou. Bresson jen vzdoroval na truc mainstreamu a dokola omílal tezi: „feeling before intelect, atmosphere before story“, aniž si ve svém zanícení uvědomoval, že aby splnil, co hlásal, musel by poskytnout filmovému jazyku mnohem víc volnosti a oddálit ho od všednosti, od onoho objektivismu, o němž mluvil Gabriel Marcel. ____ Bresson se měl narodit v němé éře, aby svoje filmy nemusel zatěžovat dialogy, aby jen inscenoval a poté skládal zinscenované přes montáž do kupy. A taktéž by neškodilo, kdyby si osvojil více nadhledu nad sebou samým; stejně jako Wellesovi mu chyběl, ani ne snad humor, jako sarkasmus. A nemám pocit, že by tenhle handicap vyvažoval zahlédnutím prazákladu světa, který by zhmotňoval a kterému by propůjčoval tvář ve svých filmech. Kdyby ano, nic neříkám, ale ono ne. Nic nezahlédl. Svým způsobem nechápu, proč měl Tarkovskij v TOPce dva „Bressony“ (tohohle a Mouchette z ´67), když pojímal filmové tvoření dočista jinak, ne-bressonovsky.(22.9.2008)

  • vypravěč
    *****

    „Každý sestup do sebe, každý pohled do nitra nás samých je současně vzlétnutím k nebi, nahlédnutím do opravdového vnějšího světa,“ říká Novalis a potvrzuje to i román Georgese Bernanose Deník venkovského faráře a jeho filmová adaptace tuto cestu věrně odráží. Zachovává dokonce původní deníkovou artikulaci příběhu, citlivě stkanou z bolestného duchovního zrání a ze zdánlivě banální všednodennosti, za jejímiž nepůvabnými liniemi krystalizují trny Věčnosti (zatímco její nevadnoucí květy čerpají úzkostně pocenou vláhu kdesi v nitru člověka). Krásný a svíravý příběh mladého kněze je jedním hlasem z polyfonie ozvěny pašijového dramatu.(19.10.2008)

  • Mariin
    *****

    Jeden z mála skutečně katolických spirituálních filmů, které u nás bylo možno spatřit. Bressonovo virtuózní zpracování známého románu francouzského spisovatele Georga Bernanose (+1948). Kontrast tmy a světla, jež tu září v podobě Slova. Film je doslova povzbuzením ve víře. Úžasně vtahuje diváka a nechává jej přemýšlet o příběhu i o sobě sama. Smutek, utrpení, ale zároveń naděje... Nádherné! Pozn. k 29.7.2014: Viděl jsem už 3x a znovu žasnu nad hloubkou myšlenek tohoto díla. Tohle je ještě katolické!(23.8.2008)

  • - Herečka Nicole Ladmiral (jej postava Chantal je zobrazená i na plagáte filmu) spáchala v 28 rokoch samovraždu skokom pod vlak parížskeho metra. (d-fens)