poster

Deník venkovského faráře

  • francouzský

    Journal d'un curé de campagne

  • anglický

    Diary of a Country Priest

Drama

Francie, 1951, 115 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • gudaulin
    ***

    Na tomhle dílku je nejzajímavější, jak dokáže fascinovat a rozechvívat příslušníky katolické menšiny, kteří mají silnou tendenci nacházet v Deníku tu pravou, dnes už neviděnou, spiritualitu. Přímo si to žádá konfrontaci s pohledem ateisty. Osobně pokládám Bressonův projekt za poněkud únavnou, nicméně snesitelně natočenou studii lidsky nezralého muže, který - především vlastní vinou - žije uprostřed komunity v sociální izolaci a je (oprávněně) zmítán pochybnostmi o svých schopnostech obstát v kněžském povolání v době, kdy se už pomalu, zato jistě, z oveček stávali stále vzdělanější a svobodomyslnější občané, což poněkud ztěžovalo postavení a práci pastýřů. Pokud totiž chcete obstát v moderním světě v kněžském povolání, potřebujete mnohem víc než jen víru v boží existenci. Musíte dobře zvládat lidskou psychologii a mít pochopení pro lidskou nedokonalost a potřeby. Za svou osamělost si mladý farář mohl sám a jeho utrpení se mě nedotýká víc než kteréhokoli jiného vážně nemocného jeho věku. Bressonův katolicismus mě nechává chladným, vnímám absenci dramatického napětí, strnulost a vyčpělost filmu. Například konfrontace hodnotového světa a postoje faráře s jeho vrstevníkem - příslušníkem cizinecké legie, který knězi nabízí své přátelství, by byla zajímavá i v dnešní době a pro diváka mého typu. Bresson se jí ovšem vyhnul, pro jeho katolické přesvědčení a filmové vidění zjevně neměla žádný význam. Celkový dojem: 50 %.(4.11.2014)

  • Shadwell
    **

    Film začíná zapisováním „tajemství“ života a je příznačné, kterak to vychází z křesťanského existencializmu Gabriela Marcela, který chápal „tajemství“ jako naději a touhu po plném bytí (zřetelný odkaz na Heideggera), jako opozici vůči objektivnímu zfunkcionalizovanému světu. K tajemství se nemohu vztahovat jako k předmětu, ani ho vidět, ale přesto jím jsem nesen a mám na něm (Já) účast. ____ Deník vesnického faráře je přesně mezi odtahujícím se „bergmanovským“ Bohem a Nazarinem Buñuela. S Nazarinem má společný trpký osud faráře, který se paradoxně stává třískou v okolí, nikoliv lékem, a který se nemůže přimknout ani k omezeným lidem (reprezentujícím peklo) ani k církvi a Bohu (představující nebe). ____ Není to ale jeden z věčných rozporů kinematografie? Že askeze a neprofesionální herci fikci nezintenzivňují a neposouvají ji k věrohodnosti, ale naopak film podvracejí a diváka vytrhávají z příběhu? Nebo jde ze strany Bressona o záměr, která má diváka odvracet od atrakcí a nedopřát mu zjednodušené stylizace, a tím ho skutečně donutit přemýšlet, o čem film vypovídá? Zdá se, že jedno se pojí s druhým. Opak je pravdou. Bresson jen vzdoroval na truc mainstreamu a dokola omílal tezi: „feeling before intelect, atmosphere before story“, aniž si ve svém zanícení uvědomoval, že aby splnil, co hlásal, musel by poskytnout filmovému jazyku mnohem víc volnosti a oddálit ho od všednosti, od onoho objektivismu, o němž mluvil Gabriel Marcel. ____ Bresson se měl narodit v němé éře, aby svoje filmy nemusel zatěžovat dialogy, aby jen inscenoval a poté skládal zinscenované přes montáž do kupy. A taktéž by neškodilo, kdyby si osvojil více nadhledu nad sebou samým; stejně jako Wellesovi mu chyběl, ani ne snad humor, jako sarkasmus. A nemám pocit, že by tenhle handicap vyvažoval zahlédnutím prazákladu světa, který by zhmotňoval a kterému by propůjčoval tvář ve svých filmech. Kdyby ano, nic neříkám, ale ono ne. Nic nezahlédl. Svým způsobem nechápu, proč měl Tarkovskij v TOPce dva „Bressony“ (tohohle a Mouchette z ´67), když pojímal filmové tvoření dočista jinak, ne-bressonovsky.(22.9.2008)

  • Mariin
    *****

    Jeden z mála skutečně katolických spirituálních filmů, které u nás bylo možno spatřit. Bressonovo virtuózní zpracování známého románu francouzského spisovatele Georga Bernanose (+1948). Kontrast tmy a světla, jež tu září v podobě Slova. Film je doslova povzbuzením ve víře. Úžasně vtahuje diváka a nechává jej přemýšlet o příběhu i o sobě sama. Smutek, utrpení, ale zároveń naděje... Nádherné! Pozn. k 29.7.2014: Viděl jsem už 3x a znovu žasnu nad hloubkou myšlenek tohoto díla. Tohle je ještě katolické!(23.8.2008)

  • jojinecko
    ****

    Flooyden to vystihol veľmi trefne a k jeho názoru sa pripájam. Tento "že vraj najobľúbenejší Tarkovského film" si právom zasluhuje pozornosť, hoci mňa až tak fatálne nezasiahol. Som však presvedčený, že tento film je ako víno a zreje vekom diváka - aspoň tak to vnímam ja:) Svojim "nedejom" to nie je práve film pre bežného konzumenta, ale svojou filozofickou rovinou, náboženskými presahmi a zároveň čírou ľudskosťou so všetkými slabosťami a strasťami, ktoré sú nám podávané cez postavu mladého farára, vytvára zvláštnu alchymickú zmes, pri ktorej som mal niekedy chuť prejsť si niektoré scény znova. S Tarkovským má Bresson podľa mňa spoločnú najmä "lyrickú kameru", ktorá je nádherná a smutná zároveň. Film, ktorý ostáva v pamäti a ktorý si chcem pozrieť o pár rokov (desaťročí?) znova...možno až potom mi dojde, že "all is grace".(24.5.2011)

  • Aidan
    *****

    Pravý opak zábavného a odpočinkového filmu. Bylo to spíš jako návštěva u zubaře. Příjemné pocity se nedostavily ani předtím ani přitom ani potom. Dokonce když nad tím vším rozumuji, říkám si, že to bylo na můj hobití vkus až příliš temné a subtilně psychologizující. Ale nakonec díky Bohu za to, že jsem mohl takovýto až bolavě skutečný film vidět... tahle návštěva u zubaře je vhodnou reakcí na holywoodské cukroví.(16.3.2008)

  • Claude Laydu

  • - Herečka Nicole Ladmiral (jej postava Chantal je zobrazená i na plagáte filmu) spáchala v 28 rokoch samovraždu skokom pod vlak parížskeho metra. (d-fens)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace