Quatre nuits d'un rêveur
Four Nights of a Dreamer
Four Nights of a Dreamer
Režie:
Robert BressonScénář:
Robert BressonKamera:
Pierre LhommeHudba:
Michel MagneHrají:
Isabelle Weingarten, Guillaume des Forêts, Jean-Maurice Monnoyer, Giorgio Maulini, Lidia Biondi, Patrick JouanéObsahy(1)
Aniž by se zřekl svých rigorózních formálních principů, natočil Bresson okouzlující studii o tom, z jak nepatrných pohledů a gest se rodí zamilovanost, o snílkovství jedněch a o věrnosti druhých. (oficiální text distributora)
Recenze (20)
Zlatý Medvěd - výběr ()
Bresonova režie s odstupem a bez osobního zájmu opět v nádherných minimalistických záběrech prezentuje toporné neherce. Možná to má vyvolat zmatenost a neschopnost žít normální život - tohle má to Bressonovo rozhodnutí symbolizovat? Že se režisér tak precizní rozhodl pracovat prakticky bez výjimky na všech svých filmech s neherci (a vždy je to na nich velmi vidět), přece nemůže být samo sebou. Ve Čtyřech nocích už jsou ale režisérovy zvyklosti dost vyčpělé. Kdybych od něj nic jiného neviděl, asi bych v tom našel větší zalíbení, ale takhle jde jen o vystřílenou munici. ()
Idealizmus a vysnené méty možno nie sú len vždy a za každých okolností falošnou maskou, silou slabých. Bresson ukazuje aj iný prístup: každá vysnená méta je možná a dosiahnuteľná, no pri vedomí, že nie je večná a má svoj presne ohraničený (zväčša neodhadnuteľný) začiatok aj koniec. Takto môžu byť aj najväčší rojkovia v skutočnosti triezvi realisti, uvedomujúci si dočasnosť všetkých tvorivých či vzťahových úspechov. Žiadni bolestínski ublíženci, rochniaci sa v svojej sebaľútosti, ale milovníci života, vychutnávajúci si dočasné chvíle maximálneho šťastia (zamilovanosti do čohokoľvek, kohokoľvek vysneného). Možno ide len nepatrné odlesky a náznaky, ktoré však dokážu sami osebe poskytnúť chvíle osobnej spokojnosti, no ako je známe, stav trvalého šťastia neexistuje - teda s výnimkou permanentnej drogovej excitácie alebo istých druhoch psychotických stavov. Realistickí rojkovia, okoliu sa často javiaci len ako pojašení neužitoční blúznivci, čo nevedia čo chcú, sa zároveň dokážu tešiť. Zo splnenia vysneného. Hoci len na prchavý okamih. Ukazuje sa tiež to, že oveľa viac trpia dogmatici, rigidne trvajúci na jedinom možnom výklade života, vzťahu, umenia. Zväčša strácajú humor (ak vôbec nejaký majú) a metajú jedovato-ironickými bleskami vôkol seba. Aby nakazili smútkom, hnevom či bolestínstvom aspoň okolie, keď už oni sami sa cítia nepohodlne, zle a z postojov ostatných je im permanentne na tyčku. ()
Třemi slovy - absolutně kouzelný Bresson. Jak se z malých gest rodí posedlost... ()
Při čtení Dostojevského Bílých nocí si říkáte, jak se s tímhle může Bresson vypořádat. A ve výsledku je to věc nádherná, skoro baladická. Není snad pocitově a myšlenkově věrnějších adaptací, než jsou ty Bressonovy. Příběh, jenž vybízí spíš k inscenaci divadelní než k filmu, samozřejmě u Bressona ožívá v místně a časově přizpůsobené situaci, v Paříži okolo Pont Neuf (místo v Petěrburgu), ale i v tom je cítit upřímný autorský vklad mistrovského, vlastně již staršího pána. Dosahuje stejné romantičnosti a poutavosti, to, co je v knize explicitně psáno (Dostojevského postavy jsou přirozeně mnohem a více upovídanější, otevřenější), dává najevo řadou nepřímých znaků (kytarové skladby znějící na ulicích, noční verše světel a zvuků). ()
Čtyři noci jednoho snílka jsou pozvolným prouděním několika vzájemně propletených realit milostné lásky či několikavrstvou romantickou malbou, chcete-li. Rovin je ve snímku k nalezení více – dominantními jsou sen/iluze, realita/běžný život a nakonec tvorba/umění, jako znovuobnovení stavu snu, který se „vášnivě“ střetl s realitou. Nejlépe je to patrné na hrdinově magnetofonu, který zachycuje hnutí jeho mysli/srdce. Nejprve je zde mladiství ideál. Jacques touží po blíže neurčité ženě, spíše po jakémsi pravzoru milostného dobrodružství, které je ilustrováno „diktafonovým“ příběhem o dívce čekající na vysvobození z nechtěného manželství, do nějž Jacques přichází jako milenec/kavalír/osvoboditel. Později však náš „snílek“ potkává hlavní hrdinku Martu (kterou také zachraňuje, ale v jiných podmínkách). Ta postupně z „pralátky“ abstrakce milostného dobrodružství zhmotní Jacquesovi city v konkrétní matérii a v obrazu individualizované bytosti, čímž nakonec obsáhne (a přesáhne) hrdinovi nejdůmyslnější fantazie a on je po setkání s ní schopen do svého diktafonu vzdychat kol dokola pouze jediné slovo - „Marta, Marta, Marta“. Ona totiž, jako blesk z čistého nebe, nahradila veškeré ty vzdušné zámky, jež existovaly v bezčasí fantazie. Proto Jacques zmiňuje, že právě potom, co potkal ji, pro něj jakoby vše začíná. Sen se mění v realitu. Jenže, jak to tak v životě bývá, láska v praxi není zdaleka tak bezproblémová, jako láska vysněná – povětšinou nám totiž krom vášně a bláznivé radosti dává též hořkost, nepochopení a bolest. Ve chvíli Jacquesovi prohry tak dostává primární funkci znovu vystavění snu, tentokrát však pomocí umění, vytříbené fabulace, kdy hlavní hrdina mění podmínky svého neštěstí a obrací, alespoň pomocí vlastního talentu, proud nevyhnutelnosti. Nebo možná lépe – začíná už podruhé znovu – tentokrát však do snu již zapojil svoji vlastní životní zkušenost. Bresson, krom zdařilého romantického filmu (kterýžto „žánr“ je v jeho filmografii raritou), tím pádem velmi chytře polemizuje o jedné z funkcí tvorby jako takové. Ta se pro mnohé z nás stává lékem na zlomené srdce a to nikoliv jen ve smyslu „konzumace“ uměleckých děl, ale možná ještě silněji ve vlastním aktu tvorby, který je sám o sobě, do jisté míry, aktem milostným – neboť i z něj se může zrodit něco krásného. Jako například tento film. ()
Oprášila jsem vzpomínky na sebe samu při pohledu na mladíka Jacquese čekajícího na svou životní lásku a věčně beznadějně se zamilovávajícího. A dokážu si představit, jakou vlnu nadšení a pochopení by ve mně Čtyři noci snílka vyvolaly před takovými deseti lety. Zatímco teď, dávno už spolknutá skutečností, s lítostí zjišťuju, že nejspíš nerozumím už světu snílků a idealistů. Ale závidím jim. Jsou totiž svým způsobem šťastní. A krásní. V tom svém nevinném a čistém snění o velké lásce... ()
Především je to komedie.... http://www.youtube.com/watch?v=-0XdaIvh6s8 ()
K Bressonovým Quatre nuits d'un rêveur jen tři - po sobě následující poznámky z deníků Charlese Baudelaira: "Zelené tmy za vlhkých večerů krásného období. Nesmírná myšlenková hloubka lidových rčení, děr, prokousaných celými pokoleními mravenců. Anekdota o Lovci, týkající se úzké spojitosti mezi krutostí a láskou." ()
Hodnotit se má hlavou, ne srdcem. Chci mít kritický odstup. Jenže tohle bylo opravdu osobní, jak pro Bressona, tak pro mě. Ještěže mé příběhy nemají špatné konce. ;-) P.S.: Tak nakonec i mé ano. ()
Sny jsou naším největším bohatstvím, které nám nikdo nikdy nemůže vzít. Toužíme sice po jejich zrealizování, ale když toho docílíme, zjistíme, že ztratily svou cennost a připadáme si vlastně chudší. Takže dokud to jenom trošku jde, neprobouzejme se z nich! Bressonova lyrická obrazová poezie pro věčné snílky. ()
Pure et innocent. Asi jsem zcyničtěl. ()
Pokud jsou Dostojevského Bílé noci biblí snílkovství postaveném na "starozákonním příběh", pak Bressonova adaptace je už jen jedním z možných uchopení/ pochopení. Kolem Pont Neuf, v prostředí přemíry aut, chodců a turistických lodí, se dá snít stejně jako kdekoli jinde - a kdokoli jiný, třeba i malíř a lovec zvuků - a o komkoli jiném, nemusí to být zrovna Nastěnka (protože Nastěnka je pouze jedna). Bressonova režie a jeho vedení neprofesionálních herců (modelů), je možná největším kladem tohoto filmu, vrcholícím setkáním a loučením pod tajemnou lunou.... Určitě by bylo příhodné porovnat Bressonovu koncepci s pojetím Viscontiho (Natálie), kde roli snílka hraje super-profesionál Marcello Mastroianni, to by ale mohlo vést zbytečně a nebezpečně daleko... ()
"Či se jen proto narodil, aby nablízku tvému srdci alespoň malou chvíli byl?" ()
Dál bude snít svůj sen o velké lásce, při zvuků veršů z magnetofonu a nanášet barvy naděje do svých malovaných ženských idolů. Až jednou......! Season Challenge Tour 2015 ()
Romantická dekonstrukce romantickýho - taky proto je to tak vtipný! ()
Dva velcí režiséři - Visconti a Bresson - zfilmovali Dostojevského novelu "Bílé noci". Obě verze jsou krásné a přitom velmi rozdílné. Bresson opět vsadil na neherce, natáčel ve skutečném ruchu Paříže (což mu přineslo spoustu potíží) se skutečnými hipízáckými muzikanty. V jednom rozhovoru se vyjádřil, že právě Dostojevskij je největší spisovatel a také že jeho velké romány jsou dokonalé a netroufl by si je zfilmovat. Myslím, že Viscontiho verze je více uvěřitelná, v této francouzské není chování ani zázemí hlavní dívčí hrdinky moc vysvětleno, a tak její touhu utéci s mužem, kterého ani nezná, příliš nechápeme. Právě v kontrastu s hnutím hippies je její neposkvrněný romantismus trochu zvláštní. Ale jak říkám, obě verze jsou krásné, a to je to hlavní. ()
Opětovně vypůjčený příběh od Dostojevskijho v rukou Bressona. Vysoce umělecká esej o lásce, ve které je patrná intelektuálnost vnitřních myšlenek, které Bresson záměrně převtěluje do psychologického vnímání, které má teoretickou možnost otevřít zvláštní prostor filmařského vnímání. Přesto jeho záměrná chladnost a odtažitost směrem k divákovi je již klasickou překážkou, která ho neustále drží kdesi v minulosti své vlastní tvorby. ()
Film by uveden ve Filmovém klubu Alfa Sokolov v sezoně 1981/82. ()
Nejvtipnější Bresson je samozřejmě jeho film o umění. Asi nejlepší zfilmování Bílých nocí. ()