poster

Čtyři noci jednoho snílka

  • francouzský

    Quatre nuits d'un rêveur

  • anglický

    Four Nights of a Dreamer

Drama / Romantický

Francie / Itálie, 1971, 87 min

Režie:

Robert Bresson

Předloha:

Fjodor Michajlovič Dostojevskij (povídka)

Scénář:

Robert Bresson

Kamera:

Pierre Lhomme

Hudba:

Michel Magne
(další profese)
  • Ghoulman
    *****

    Čtyři noci jednoho snílka jsou pozvolným prouděním několika vzájemně propletených realit milostné lásky či několikavrstvou romantickou malbou, chcete-li. Rovin je ve snímku k nalezení více – dominantními jsou sen/iluze, realita/běžný život a nakonec tvorba/umění, jako znovuobnovení stavu snu, který se „vášnivě“ střetl s realitou. Nejlépe je to patrné na hrdinově magnetofonu, který zachycuje hnutí jeho mysli/srdce. Nejprve je zde mladiství ideál. Jacques touží po blíže neurčité ženě, spíše po jakémsi pravzoru milostného dobrodružství, které je ilustrováno „diktafonovým“ příběhem o dívce čekající na vysvobození z nechtěného manželství, do nějž Jacques přichází jako milenec/kavalír/osvoboditel. Později však náš „snílek“ potkává hlavní hrdinku Martu (kterou také zachraňuje, ale v jiných podmínkách). Ta postupně z „pralátky“ abstrakce milostného dobrodružství zhmotní Jacquesovi city v konkrétní matérii a v obrazu individualizované bytosti, čímž nakonec obsáhne (a přesáhne) hrdinovi nejdůmyslnější fantazie a on je po setkání s ní schopen do svého diktafonu vzdychat kol dokola pouze jediné slovo - „Marta, Marta, Marta“. Ona totiž, jako blesk z čistého nebe, nahradila veškeré ty vzdušné zámky, jež existovaly v bezčasí fantazie. Proto Jacques zmiňuje, že právě potom, co potkal ji, pro něj jakoby vše začíná. Sen se mění v realitu. Jenže, jak to tak v životě bývá, láska v praxi není zdaleka tak bezproblémová, jako láska vysněná – povětšinou nám totiž krom vášně a bláznivé radosti dává též hořkost, nepochopení a bolest. Ve chvíli Jacquesovi prohry tak dostává primární funkci znovu vystavění snu, tentokrát však pomocí umění, vytříbené fabulace, kdy hlavní hrdina mění podmínky svého neštěstí a obrací, alespoň pomocí vlastního talentu, proud nevyhnutelnosti. Nebo možná lépe – začíná už podruhé znovu – tentokrát však do snu již zapojil svoji vlastní životní zkušenost. Bresson, krom zdařilého romantického filmu (kterýžto „žánr“ je v jeho filmografii raritou), tím pádem velmi chytře polemizuje o jedné z funkcí tvorby jako takové. Ta se pro mnohé z nás stává lékem na zlomené srdce a to nikoliv jen ve smyslu „konzumace“ uměleckých děl, ale možná ještě silněji ve vlastním aktu tvorby, který je sám o sobě, do jisté míry, aktem milostným – neboť i z něj se může zrodit něco krásného. Jako například tento film.(7.9.2017)

  • radektejkal
    ***

    Pokud jsou Dostojevského Bílé noci biblí snílkovství postaveném na "starozákonním příběh", pak Bressonova adaptace je už jen jedním z možných uchopení/ pochopení. Kolem Pont Neuf, v prostředí přemíry aut, chodců a turistických lodí, se dá snít stejně jako kdekoli jinde - a kdokoli jiný, třeba i malíř a lovec zvuků - a o komkoli jiném, nemusí to být zrovna Nastěnka (protože Nastěnka je pouze jedna). Bressonova režie a jeho vedení neprofesionálních herců (modelů), je možná největším kladem tohoto filmu, vrcholícím setkáním a loučením pod tajemnou lunou.... Určitě by bylo příhodné porovnat Bressonovu koncepci s pojetím Viscontiho (Natálie), kde roli snílka hraje super-profesionál Marcello Mastroianni, to by ale mohlo vést zbytečně a nebezpečně daleko...(1.9.2015)

  • xxmartinxx
    ***

    Bresonova režie s odstupem a bez osobního zájmu opět v nádherných minimalistických záběrech prezentuje toporné neherce. Možná to má vyvolat zmatenost a neschopnost žít normální život - tohle má to Bressonovo rozhodnutí symbolizovat? Že se režisér tak precizní rozhodl pracovat prakticky bez výjimky na všech svých filmech s neherci (a vždy je to na nich velmi vidět), přece nemůže být samo sebou. Ve Čtyřech nocích už jsou ale režisérovy zvyklosti dost vyčpělé. Kdybych od něj nic jiného neviděl, asi bych v tom našel větší zalíbení, ale takhle jde jen o vystřílenou munici.(18.4.2013)

  • asLoeReed
    *****

    Při čtení Dostojevského Bílých nocí si říkáte, jak se s tímhle může Bresson vypořádat. A ve výsledku je to věc nádherná, skoro baladická. Není snad pocitově a myšlenkově věrnějších adaptací, než jsou ty Bressonovy. Příběh, jenž vybízí spíš k inscenaci divadelní než k filmu, samozřejmě u Bressona ožívá v místně a časově přizpůsobené situaci, v Paříži okolo Pont Neuf (místo v Petěrburgu), ale i v tom je cítit upřímný autorský vklad mistrovského, vlastně již staršího pána. Dosahuje stejné romantičnosti a poutavosti, to, co je v knize explicitně psáno (Dostojevského postavy jsou přirozeně mnohem a více upovídanější, otevřenější), dává najevo řadou nepřímých znaků (kytarové skladby znějící na ulicích, noční verše světel a zvuků).(4.2.2010)

  • vypravěč
    *****

    K Bressonovým Quatre nuits d'un rêveur jen tři - po sobě následující poznámky z deníků Charlese Baudelaira: "Zelené tmy za vlhkých večerů krásného období. Nesmírná myšlenková hloubka lidových rčení, děr, prokousaných celými pokoleními mravenců. Anekdota o Lovci, týkající se úzké spojitosti mezi krutostí a láskou."(25.9.2011)