Něžná

Zasadenie deja do súčasného Paríža (konca 60.tych rokov) mi sedí viac, ako keby to bola kostýmovka. A Nežná je príbeh o nefunkčnom manželstve, v tom sa Bresson trafil. Lenže Dostojevského Nežná je v prvom rade o nespútateľnej žene, ktorá chcela byť milovaná a o hlúpom, panovačnom mužovi, ktorý ju miloval. Bressonova Nežná je o dvoch nesympatických, chladných ľuďoch. Pekný je na tom len plagát a dojemný iba názov. Chápem, že taký bol asi režisérov štýl, ale toto mal točiť skôr Truffaut. 70% (05.08.2022)

Nežnú poznám iba z dobovej Barabášovej adaptácie a samozrejme by bolo veľmi podnetné obe adaptácie porovnať. Divadlá, kiná, galérie, múzeá....ale život páru je aj tak prázdny. Čo si myslí on, to sa dozvedáme z jeho komentára, čo ona, to z jej pohľadov. Vekový rozdiel tu nie je taký veľký, aby sme nedokázali uveriť vášni medzi partnermi, ale aj napriek príťažlivému vzhľadu oboch protagonistov sa stáva zo zväzku väzenie. On ju nechápe, i keď tvrdí, že ju miluje, ona trpí, pretože ju on nechápe. Je to teda trochu iné, ako u Barabáša a asi aj ako u Dostojevského. Túžbu po vlastnení niekoho druhého trochu ustupuje neschopnosti komunikácie a porozumenia s tým druhým. Aspoň ja som to tak vnímal. (20.06.2016)

Bressonovu Něžnú som videl pred 15 rokmi, Barabášovu Krotkú o rok neskôr. Až sa mi nechce veriť, že sa dĺžkou líšia iba o tri minúty, vzdialenosťou od Dostojevského omnoho väčšmi. Zatiaľ čo na Krotkú nedám dopustiť, Bressonova verzia stráca hviezdičku. Rešpektujem autorskú licenciu, i keď som v nej už Dostojevského takmer nevnímal. Chýbala mi atmosféra, herci deklamovali vety, ktoré sa mi do situácie nehodili, konaniam postáv som nerozumel a spomienka na Barabášovu Krotkú ten dojem ešte zhoršovala. Nezanevrel som samozrejme na Bressona, ale Něžnú nepovažujem za jeho výhru. (14.05.2023)

Bresson zde od dob Deníku venkovského faráře ještě přitvrdil v nekompromisním vedení modelů (herců) k ještě stoičtějšímu (bez)výrazu, čímž vzniká intenzívní dramatické a psychologické napětí. velmi přísně vede také kameru a omezuje divákovu perspektivu na detailní výseče, v nichž upřednostňuje spíše pohyby rukou či chůzi nohou, než řídce použité a daleko intimnější detaily lidských tváří. jelikož tento efekt zdůrazňuje pohyb uvnitř rámu, v kombinaci s častým pohybem kamery, motivovaným nejčastěji přenášením pozornosti z jednoho detailu na druhý, dosahuje tím snímek skvěle propracované vnitřní dynamiky. k tomu navíc dlužno dodat, že ačkoliv se kamerové kompozice zdají velmi prosté až fádní, jsou - s trochou kuráže řečeno - komponovány s mimořádnou virtuozitou a jsou rysem plně otevřeným nedozírným možnostem filmového média. tím míním tolik, že díky uvážlivé práci s mizanscénou je i každý statický záběr zároveň krásným výtvarným dílem, ale zároveň i přizpůsobivou součástí filmového celku, která reaguje na pohyb uvnitř rámu velmi přirozeně a zcela naplňuje svou hodnotu pohyb-zaznamenávajícího obrazu. už přísnost práce s obrazem komponovaným v detailech je nápovědou nám divákům, že základ nalezneme právě v detailech, které je tedy třeba bedlivě sledovat, abychom svedli poodkrýt motivace. /// nejdůležitější otázka kladená každému uměleckému dílu: o čem? jak to často bývá, není vůbec snadné odpovědět, a tak se jen ukvapeně odrazím od první utkvělé myšlenky. jako první, nepromýšlený výstřel bych vzpomněl ten každému člověku nejdůvěrnější povzdech: ach kdyby … kdyby šlo vrátit čas a napravit chybu, udělat všechno jinak. syžet odhaluje na samém začátku vyprávění závěr fabule. celý film je pak už jen interpretací sebe sama, tázáním se po něčem, co zachytáváme jen v předpřipravených náznacích a celek neznáme ani nepoznáme, protože nám dávno protekl mezi prsty, ještě dříve, než film samotný začal a my jsme jej začali sledovat. s životem a úlohou lidské vůle v něm zdá se to být úplně stejné. Něžná je dílo tak pravdivé, jak jen lze od Dostojevského nebo Bressona očekávat. (25.06.2012)

Bressonův styl, odsuzující postavy k roli rekvizit, kdy vším od stylu přes scénář až po obsazení neherců mizí lidské emoce a výsledek je jen nádherně nasnímanou modelovou situací oproštěnou od "obviňování" z realismu či jen lidskosti, mě zvláštní měrou irituje i fascinuje. Pokaždé v jiné míře a prakticky pouze poměr těch dvou emocí rozhoduje o hodnocení- 3 a 1/2 (17.04.2013)