Macbeth

Velmi povedený záznam představení - po technické stránce, zejména koncepcí snímání - to bezesporu. Jako jednoznačný klad inscenace se jeví scénografická koncepce Christophera Orama v reálném prostoru kostela. Naproti sobě přes délku lodi je umístěn oltář a sídliště tří čarodějnic. Shakespearův text je interpretován tak, že se děj odehrává v době na pomezí pohanství a křesťanství. Prostor vysypaný zeminou a zúžený dřevenými zábranami, po jehož stranách sedí diváci, představuje středověké kolbiště, na němž se mezi zmíněnými dvěma póly odehrává boj o moc. Charakter postav pomáhají významově specifikovat kostýmy, jako např. realisticky působící mužské šaty s aplikovanými skotskými suknicemi v případě mužů-válečníků, či jednoduché přiléhavé šaty v případě Lady Macbeth zdůrazňující ženskost. Ta je v rozporu s jejím monologem v pátém výstupu prvního dějství: „Duchové, co vnukáte myšlenky na vraždu, zbavte mě ženství a od hlavy až k patě naplňte mne strašlivou krutostí…“. Přirozeně působící vzezření herečky tak krutost o to víc zdůrazňuje. Hlavní postava Macbetha je exponovaná již na začátku představení. Branagh je uprostřed scény vyčleněn světlem a postavy čarodějnic na něj ukazují, přestože v dramatu se objevuje až ve třetím výstupu. Dochází tak zde k jasnému zacílení na Branaghovu hereckou hvězdnost. Alex Kingston je na jevišti přítomna po celou dobu od začátku představení. Zůstává celou dobu v pozadí, přestože v dramatu se objevuje až v pátém výstupu prvního dějství. Je tak zvýrazněna její důležitá úloha a vliv na Macbetha. Ve scéně po jeho návratu se navzájem vášnivě líbají a společně odcházejí ze s náznakem blízkého sexuálního styku. V situaci je tak zvýrazněno pojítko muž a žena a jejich vzájemné ovlivnění. Významotvorně je pracováno s pohybem herců v mizanscéně. Např. dialog Macbetha a Lady v poslední scéně prvního dějství neustále narušují procházející sluhové s tácy jídla. Tímto postupem je scéna umocněna, protože kdokoliv ze služebnictva může zaslechnout jejich rozhovor o plánované vraždě. Austinův světelný design patří k nejvýraznějším složkám inscenace, vizuálně podtrhuje situace a v některých případech vytváří významy, např: zjevení dýky v prvním výstupu druhého dějství je řešeno pomocí světla proudícího skrze scénu na zem jeviště, kde tvoří znakovou podobu vražedného předmětu. „Je to, co vidím před sebou, snad dýka? A jílcem ke mně? Pojď blíž, ať tě sevřu. …“. Tvůrci dosáhli nereálné podoby dýky konvenující s textem, kterou skutečně není možné uchopit. Škoda, že se následně uchýlili k použití realistické rekvizity objevující se na jevišti i zavěšené nad hercem, přestože Branagh má dýku, kterou následně skutečně tasí, stále u sebe. I přes práci se světlem tak poněkud zbytečně dochází k doslovné, návodné znakovosti. Na škodu věci se objevuje různé pojetí práce s divadelním znakem. Některé výstupy sází na scénickou efektivnost (Banqoův duch), v protipólu stojí jednoduchá práce s rekvizitou (stůl). Výrazná je hudba Patricka Doyla, bylo by téměř možné použít termín soundtrack. Hudba inscenaci rámuje. Doyle pracoval v úvodu se sborovým nápěvem, charakterizujícím kostelní prostor. V závěru představení, když muži obklopují nového krále Malcolma, použil variaci na skotské lidové motivy hrané na dudy. Jako nejvýraznější hudební prvek vystupují hojně používané bubny a tympány. V prvém plánu umocňují dynamiku scén, ve druhém důsledně reagují na scénické poznámky na ploše celé inscenace (např. ozve se zabušení, ozve se zvon, hrom, hudba za scénou atp.). Diskutabilní se stává zvolená míra hereckých prostředků. Herecký projev je ve své verbální části bez výjimky precizní, v mnoha případech se však herci uchylují téměř ke křičení svých replik, přestože jsou poměrně blízko sedícím divákům. Míra prostředků, nejen verbálních, ale i mimických, se stupňuje ještě více zejména v poslední třetině inscenace. Platí pro Fearona coby Macduffa (oplakává rodinu), Kingston jako Lady Macbeth (v náměsíčném stavu) i pro Branagha samotného (dozvídá se sebevraždě své ženy). Přestože se inscenace herecky pohybuje v realistickém modu s určitou přiznanou mírou stylizace, v těchto zmíněných scénách se herci přesto pohybují na hranici přehrávání. Míra prostředků částečně souvisí i s prostorem kostela, který postrádá běžné dělení na jedno ustálené místo pro jeviště, z něhož jsou herci zvyklí hrát převážně jedním směrem. Tvůrci a soubor zřejmě získali pocit, že i přes dobrou akustiku musejí přidat ve výrazu, aby prostor obsáhli. Což se ve výsledku jeví jako mírně kontraproduktivní. Získaný vjem ze záznamu se ale samozřejmě může lišit od toho, jaký měli diváci přímo na místě. Celková koncepce je pochopitelně legitimní volbou tvůrců a inscenace jako taková je bezesporu zajímavým příspěvkem k různým možnostem inscenování Shakespearových dramat. Navíc - ve srovnání s běžnými divadelními záznamy - v nadstandardním audiovizuálním hávu. (04.03.2014) (méně) (více)