poster

Misie. Až na kraj světa s jezuity (TV film)

Dokumentární

Česko, 2013, 52 min

Producenti:

Jakub Červenka
(další profese)
  • bohemia_regent
    **

    V titulcích filmu uvedeno: režie (pouze) Otakáro Maria Schmidt.(8.1.2014)

  • Hamar
    ***

    Po filmařské stránce nic extra. Co se týče informační hodnoty, alespoň pro mě užitečný dokument! Měli by se na něj podívat hlavně všichni ti nesmiřitelní odpůrci církevních restitucí, kteří tak s oblibou šíří nevyvratitelné pravdy o zlotřilosti církve! Všichni tito lidé by si měli doplnit vzdělání a nebo natvrdo přiznat, jaké jsou jejich opravdové pohnutky. Tak to vidím já a to jsem ateista, který s mnohými církevními předpisy a činy (celibát, zneužívání dětí) hrubě nesouhlasí.(28.3.2015)

  • robbez
    ***

    Samotné jádro dokumentu o jezuitských misiích je zajímavé a celkem dobře zpracované. Působení jezuitů v jihovýchodní Asii a v jižní části Ameriky je svým způsobem výjimečné. Nevnucovali svou víru násilím, ale snažili se pochopit zdejší kultury a přizpůsobit jim svou činnost. Jezuité totiž vždy byli velmi chytří a proto taky jejich misie měly takový úspěch. Shromažďovali a uchovávali také nejrůznější informace o místních zvycích, tradicích a jazycích, takže svým způsobem se zasloužili o ochranu "světového kulturního dědictví" několik století před organizací UNESCO. Naprosto zbytečný byl ovšem úvod dokumentu, kde Ebenův vemlouvavý hlas případným nedovzdělaným divákům vysvětloval, že židovský monoteismus byl ve své době jedinečný a všude kolem uctívali různé bohy a bohyně. Navíc to pak vyznělo způsobem, že židovský bůh nemá žádné jméno, což je samozřejmě nesmysl. Jeho jméno (JHVH) se jen nemá nahlas vyslovovat. Také závěr se jaksi šroubovaně a naprosto zbytečně pokouší srovnávat šíření křesťanství v době jezuitů s oživením zájmu o křesťanství ve východní Evropě (v Bělorusku - proč? - co má pravoslaví společného s jezuity?) po pádu komunismu. Naprosto směšné a trapné jsou také scénky pánů Váchy a Herolda, kteří v kněžských a mnišských oděvech neustále pochodují někde po kopcích či na mořském břehu, křižují se, kynou a žehnají. Kdyby to bylo jen párkrát, tak prosím. Tyto scény se tam ale vyskytují prakticky neustále. Tvůrci zřejmě zoufale nevěděli, čím vlastně vyplnit obrazovou část dokumentu. Otakáro Schmidt po svém obrácení se na (tu jedinou pravou katolickou) víru asi poněkud ztratil svou pověstnou invenci a fantazii, kterou vládl v dobách svého psychedelického filmu Eliška má ráda divočinu.(26.12.2013)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace