Wataši no otoko

Po filmárskej stránke perfektne odvedená robota. Vizuál je naozaj podmanivý a často využíva symboliku, ktorá tu nahrádza slová. Samotný príbeh je ťažký a nejedná sa o ľahké pozeranie, avšak nemoralizuje a necháva priestor divákovi. Pre mňa obrovským negatívom je jeden z hlavných charakterov, Hana. Sústavne mi kazila dojem z filmu a často aj štvala. Naopak Tadanobu Asano, jeho charakter a jeho hranie boli naprosto úžasné. Mimo Hany by to bolo možno aj na plný počet, čo ma úprimne mrzí. (15.10.2015)

Tvrdý snímek o dvou živořících duších, které se našly a chtěly žít jen v jejich světě. To se jim také dařilo, dokud realita nenabourala jejich idylku. Není to snímek na klidné nedělní odpoledne, není na odpočívání, ale na usilovné koukání a vnímání těch dvou. Bohužel mě občas rozčilovala kamera, což je opravdu škoda u snímku, kde se moc nemluví, kde je vše říkáno především obrazy či hudbou. Přiznám se ale, že při pohledu na zamrzlé moře mi byla zima. Titulky. (05.05.2015)

Podla takychto pocinov by sa mali pridelovat lieky na hlavu v spitale. Tu nejde o to, ci sa to niekomu paci alebo nie: je to KOMPLET SRACKA totiz, bez pardonu a bez debaty. Jedna z tych uchylaren, kde si vravite cely film, ze to urcite musi mat daku mysiienku - ale ono vas to len vcucava hlbsie a hlbsie do zumpy. Takze: male dievcatko je zachranane po zaplavach, vezme si ju k sebe hodne posahany ex-fizel. Ze sa jedna o zverinu mi malo byt hned jasne, ked si s malickou cucali prsty a oblizovali sa. Ako psy na kope, blizko telo, blizko sliny, hola koza, teplo, parenie.. Ked sa ondia, tecie vsade krv - asi to malo byt umelecke alebo co, ale je to len hnusne. Ona potom zavrazdi dedka, necha ho zmrznut na kryhe, kedze im skoro prekazil trtkaci zivot. Potom on nozom rozseka na sracku tipka, co sa snazil vypatrat, o com tocia. Dve mrtvoly, krv, incest. Ona si potom najde frajera, ktoreho on vyzlecie a chce mu cmulat prsty. Ziju na smetisku, medzi odpadkami, spakmi, sackami s humusom, jak zhuleni drogasi - neberu fet, no saju si prsty a trtkaju. Film sa konci scenkou, ako sa ona chce vydat a v restike pod stolom tatkovi zasa raz masiruje nohou nohu.. Potom uz len titulky.. Pochopili ste :-)? Neskutocne hnusne, uchylne, diabolsky zbytocne, incestne, znepokojive, zvratene, humusne. Cloveku sa chce grcat za tym. Takze to rovno mazem a davam CISTY ODPAD. PS: Co bolo na tomto akoze "romanticke"? Jej velke prsia, alebo ten nozom rozobraty tipek? Dekadencia jak svina, ked sa s tymto zvratkom spaja slovo "romantika". Este aj pariace sa prasce su viac romanticke; zial to nema ani len ten eroticky naboj, cize nic, len krv, spina, incest a chlast. Pekna bola hudba, ale tu melodiu ukradli rakosnici, ten motiv je bezny v inych filmoch. (02.02.2018)

Rodinné drama natvrdo skřížené s romantikou je především ostrá psychologická sonda propírajícím tabu o kterém se nemluví ani v neslušných rodinách. Špičkové výkony obou hlavních představitelů spolehlivě nesou celý film. Fumi Nikaidô obzvlášť vyniká. I ty nejvypečenější scény jsou natočeny s poutavou elegancí a režisér Kazuyoshi Kumakiri opět dokazuje, že tento typ plíživě úderných snímků umí na výbornou. 9/10 (06.05.2015)

Nabokovské drama o nečekaném, ale o to intenzivnějším, vztahu osiřelé Hany a jejího adoptivního otce. Kumakiri se kontroverzní látky zhostil s citem, místo snahy šokovat volí pomalé odkrývání třinácté komnaty a nechává veškerá morální dilemata a hodnocení na divácích. Můj muž je tak dílem nečekaně intimním a otevřeným. Příběh lze rozdělit do tří rozdílných částí. V té první malá Hana bloudí polní nemocnicí, v náručí nese lahev s vodou a je zcela opuštěná. Obrazová stránka je temná, neostrá, kamera dokumentárně sleduje dění v detailech nebo s odstupem putuje za Hanou. Pojetí má sice zvyšovat věrohodnost a vyvolávat v divácích úzkostné stavy, nicméně scény jako je dívčino putování mezi zakrytými mrtvolami působí trochu nuceně a neuvěřitelně. Druhá část je kamerově poetičtější, vizuálně se jedná o pastvu pro oči. Všudepřítomný sníh, po hustém moři se posouvající kry přesně vystihují komplikovanou a drsnou idyličnost vztahu mezi hlavními protagonisty. Aneb opravdu je to idylka? Na čem je tento vztah vlastně vystavěn? Tokijský závěr pak eliminuje bílou, získává spíše odstíny sépiové a my máme možnost nahlédnout do Džungova nového pokoje, který je plný odpadků vystihující jeho chřadnutí a propadání se do sebe samého. Kumakiri tedy od začátku ví, co a jak chce vyprávět. Místo vysvětlování naznačuje, hojně využívá symboliku a nechává životy na plátně prostě plynout. I proto stojí tento příběh za zhlédnutí. (13.05.2015)