Les Favoris de la lune
I favoriti della lun
Фавориты луны
Favorites of the Moon
Režie:
Otar IosselianiKamera:
Philippe ThéaudièreHudba:
Nicholas ZourabichviliHrají:
Katja Rupé, Alix de Montaigu, Pascal Aubier, Mathieu Amalric, François Michel, Bernard Eisenschitz, Maïté Nahyr, Jean-Pierre BeauvialaObsahy(1)
Marnivé manželky a nestálé milenky, obelhávaní manželé, zloději kradoucí opakovaně v různých bytech tentýž obraz zaplňují prostor Iosselianiho snímku, jehož hlavními hrdiny jsou plátno z 19. století a porcelánový servis ještě o století starší. Obě relikvie dávno minulých dob putují v nekonečném koloběhu krádeží a koupí rukami dam z vyšší společnosti přes překupníky k prostitutkám a vlivným mafiánům.
Svět francouzské buržoasie i její odvrácené strany v podobě vychytralých příživníků je propojen klubkem lží a podvodů, hledáním vlastního požitku, kalkulem a lhostejností k neštěstí druhých. Deziluzivní pohled Iosselianiho není pohledem mizantropa, ale střízlivým posouzením současného stavu společnosti bez jakéhokoli náznaku moralismu. Vrcholně stylizované přesto velmi přirozeně působící zachycení běžného života neprofesionálními herci tvoří i zde jádro autorova nezaměnitelného rukopisu.
(oficiální text distributora)
Recenze (8)
Hodně motivů a hodně postav ve filmu, kterému dokonale sedí přívlastek "divný". Problém ale spočívá v tom, že je divný buď moc, anebo málo. Když po 40 minutách netušíte, v jakém žánru se film pohybuje a o čem pojednává, pak se jedná buď o geniální film, mystifikaci nebo nezvládnutou záležitost. Geniální film jsem na konci vyloučil, takže jde nejspíš o vtípek na účet diváků, nebo - a to pravděpodobněji - ne úplně zvládnutou intelektuální hříčku. Je možné jej interpretovat tak, jako to učinil můj oblíbený uživatel nascendi, jenže těch interpretací může být víc a otázka je, která z nich je ta pravá. A vůbec nejhorší je, že ten snímek není tak provokativní a přitažlivý, abych měl chuť si tou otázkou lámat hlavu. Na konci jsem neměl pocit zmaru, na to hráli herci příliš dobře a bylo možné si vychutnat řadu drobných scénáristických hříček, ale žádný hlubší pocit, respektive emoce, ve mě tenhle kousek nevybudil a za pár dní si na něj ani nevzpomenu. Celkový dojem: 45 %. Příznivci popkornovek, čelem vzad, tohle je vyloženě klubová záležitost... ()
Takový ten film, co dělá radost - zejména těm, kteří ho natáčeli. Když se vás přátelé zeptají, o čem to bylo, moc nevíte, co odpovědět, a když se vás na to samé zeptají za čtrnáct dní, budete říkat, že jste nic takového neviděli. ()
Několik poznatků z filmu, které jsem si odnesla, než jsem usnula spánkem spravedlivých: když kůň šlápne na talíř, talíř se rozbije, v Paříži se stojí fronty na taxík, pes je schopen během jízdy v autě teleportace ze sedadla vedle řidiče na sedadlo za řidičem a zpět. Pokusila jsem se dát filmu druhou šanci, nevyšlo to. Je roztříštěnější než Godardův Socialismus a má-li nějakou myšlenku, podařilo se jí celkem pečlivě přede mnou schovat. ()
Zvláštny a zaujímavý film, u ktorého si nepamätám, prečo som si ho nahral, keď má "iba" 69 %. Neľutujem však, pretože takýto film nevidí človek každý deň. Je pravda, že som si ho začal vychutnávať až po prvej tretine, keď som vytušil zámer jeho tvorcov. Celý film som mal pocit, že hľadím do veľkého ľudského mraveniska, kde sa cesty jednotlivcov stretajú a rozchádzajú a jednotiacim prvkom je možno obraz, ktorý sa postupne zmenšuje ako šagrénová koža a servis, postupne sa meniaci na črepy. Neviem, či mám záujem vidieť viacero podobných filmov, ale tento stál za zhliadnutie. ()
Chudičká groteska bezezbytku vtěluje zbytnost, a přímočaře tak zrcadlí ukoptěné tvarosloví moderního přežívání v pozůstalých divadelních kulisách minulých věků. ()
Velmi zvláštní film. Fragmentární a roztříštěný děj, v němž sledujeme střípky ze života několika pařížských postav a postaviček, které spolu příliš nesouvisí, ale zároveň do sebe perfektně zapadají. Od prvních Iosselianiho filmů se Oblíbenci luny poměrně dost liší, ale s jeho posledním sovětským filmem Pastorále mají velmi mnoho společného. V podstatě žádná výraznější zápletka, žádné napětí ani akce a ani žádný výrazný humor, zkrátka jen fragmenty, v nichž se Iosseliani snaží zahlédnout celkovou realitu světa. ()
Tenhle Iosseliani je jeden z nejlepších, které jsem viděl. Je ale složitý - hodně postav, zápletek, emocí, přeskoků; hodně rovin. Možná proto je tu v modrých. Styl ještě piloval, leccos je jen lehýnce nahozené a jak kdyby ze srandy, výraz je tu ale závažnější než co znám z jeho pozdějších prací - jde o životy. Krom Etaixe a Tatiho tu poprvé vnímám i značný vliv Buñuela - ty propletence i to demaskování absurdit mají surreálný šmrnc. Nepochytal jsem zdaleka všechny souvislosti, ale nevadilo mi to - celek dává jednoznačně najevo názor i postoj tvůrce. Krásné kino! ()
Další z řad pseudointelektuálních art filmů, který jsou svýma dialogama a monotóním vyzněním naprosto o ničem, plno nezáživných postav spolu klábosí a člověku je úplně jedno o čem (někdy je dokonce není ani záměrně slyšet), situace, které proběhnou téměř bez povšimnutí a absolutně mi je jedno proč se staly, jediný co jsem pochopil je, že se v každé domácnosti občas rozbíjí porcelán, ať už omylem, nebo v záchvatu zuřivosti, teda žánru "podobenství" se budu na dlouhou dobu vyhýbat obloukem. ()