Mossafer
The Traveler
Obsahy(1)
Důraz na příběhy dětských hrdinů, kteří jsou pro Kiarostamího rané filmy typičtí, ovšem nevyplývá jen z vědomého autorského rozhodnutí, ale je i výsledkem shody nahodilých okolností. Kiarostamí a generace jeho stejně starých kolegů, jež dnes bývá označována jako „íránská nová vlna", totiž našli zázemí mimo tehdejší velká studia ve vládou zřízeném Institutu pro intelektuální rozvoj dětí a mládeže, který jejich nezávislé projekty subvencoval. Právě díky tomu (a zároveň proto, že filmy o dětech a mládeži umožňovaly režisérům vyhýbat se cenzuře, kterou uplatňoval jak režim perského šáha, tak po islámské revoluci nastoupivší teokracie ajatolláha Chomejního) se to v tolika na západě známých íránských filmech hemží ostrakizovanými a opuštěnými dětmi a problémovými adolescenty marně se snažícími protlouci nástrahami, jež na ně číhají ve školních lavicích nebo v uličkách obklopujících jejich domovy.
Třináctiletý Kassam - mírně řečeno - nepatří mezi ty nejvzornější studenty. Místo učení, k němuž se ho snaží výhrůžkami donutit jeho učitelé i negramotní rodiče, jej zajímá hlavně fotbal - každé ráno i odpoledne tráví na plácku za domem tkalce koberců se svým (nepříliš úspěšným) týmem a dokola si pročítá fotbalové sloupky na sportovních stránkách starých vyhozených novin. Když jednoho dne zjistí, že za dva dny sehraje ve dvě stě kilometrů vzdáleném Teheránu utkání íránská reprezentace, rozhodne se, že tenhle fotbalový svátek musí stůj co stůj vidět.
Tragikomické drama, jež Kassamovo rozhodnutí odstartuje, je tvořeno především sledem převážně neúspěšných a s postupujícím časem morálně čím dál pochybnějších pokusů jak získat peníze na autobus do Teheránu a vstupenku na stadion. Vedle plnicího pera a učebnic prodá Kassam i nejcennější věc, kterou zná - fotbalové branky, jež patří jeho fotbalovému mužstvu. Po mistrovském kousku, kdy se před mladšími spolužáky prezentuje coby zkušený fotograf a vybere od nich kapesné za fotografie, které svým nefunkčním fotoaparátem „pořídil", nakonec okrade i vlastní matku a tajně se vydá na cestu, která nakonec dopadne jinak, než čekal...
Jakkoli Poutník představuje beze sporu nejznámější položku Kiarostamího rané tvorby, v kontextu jeho díla zosobňuje snímek, který se paradoxně nejvíce odchyluje od sebereflexivní struktury většiny jeho filmů. Poutník připomíná poetiku neorealistických snímků, v nichž se tradičně vyprávěná dramata odehrávají v dokumentárně snímaných lokacích. Třebaže je Poutník patrně nejkonvenčněji vyprávěným Kiarostamího filmem, neubírá mu to na síle a koneckonců ani na režisérově typické mnohoznačnosti. Jen se v tomto případě neprojevuje v promyšleném prolínání reality, snů a fikce, ale v charismatické postavě malého chuligána, v níž se mísí naivita s nedětskou umanutostí a bezohlednost s odzbrojující velkorysostí.
(Letní filmová škola)
Recenze (7)
Moje druhé setkání s íránským filmem pro děti a mládež z dílny Abbase Kiarostami doplácí částečně na srovnání s předchozím, mnohem silnějším zážitkem z filmu v mnoha ohledech podobným (Kde je dům mého přítele?) a částečně možná i na slabší technickou kvalitu, v jaké jsem Cestovatele měl možnost zhlédnout. U podobných dětských dramat je pro mě coby již dospělého diváka nejednou rozhodující i to, nakolik jsem schopný na základě svých zkušeností se s příběhem a postavy co nejvíc stotožnit, vzpomenout si na své reálné prožitky z dětství, a ačkoliv jsem v některých místech dokázal s malým Kassamem soucitit, u mě to všechno tentokrát zafungovalo jen napůl. Snad i proto, že fotbal mě osobně nikdy ani jako kluka nezajímal, snad proto, že prožitek s onou hořkou ironií osudu v podobě přespání důležité události jsem sice nejednou zažil, ale jenom ve snu a v onom realistickém ztvárnění na mě nezapůsobil tak uvěřitelně, jako spíše úsměvně. Nízkorozpočtové černobílé provedení, na základě něhož bych filmu hádal mnohem starší rok výroby, než polovinu 70. let, ve mě bohužel jenom prohloubovalo menší odtažitost. [65%] ()
Člověk se nemohl na hlavní postavu ani urazit. Tomu říkám dobře natočený film, jestliže mě z mých zásad dokáže vyvést bez újmy. // 38. LFŠ UH 2012 ()
Tento způsob filmu zdá se mi být typicky iránským. Nemůžu se zbavit dojmu, že jsem viděl snimek, který později ovlivnil další íránský kousek Božské děti. Umanutý záměr malého chlapce spatřit na vlastní oči fotbalový zápas v dalekém hlavním městě vítězí, dosažen všemi možnými prostředky. Děti jsou sobci, jejich touhy jsou ale silné a čisté, stejně jako jejich duše. Dále nechci spoilerovat, závěr je sice očekávaný, ale bezesporu se povedl. Čistý a dobrý film. [LFŠ 2012] ()
Zde není příliš co řešit. Mezi "Cestovatelem" a mnou v jeho věku je mnohem menší rozdíl než mezi mnou v jeho věku a mnou nyní. Kde je teď, abych ho mohl porovnat se sebou nyní. Snad ho nezabil nějaký americký dron. A jaký jsem byl v jeho věku? Taky jsem utekl na fotbal (odněkud z Mamaie, Mangalie nebo Eforie, nebo kde jsem to byl s rodiči na dovolené), Constanța hrála proti São Paulo. Neměl jsem na dráhu ani na vstupenku. Zápas jsem ale přece jen viděl! A tak vidím i ten rozdíl: všechno je třeba dotáhnout do konce. Pozn.: Přikládám část z recenze z arabského světa (překlad Google): od JoshuaLi: Jde o to, že on opravdu nechtěl jít do Teheránu sledovat hru, ale chtěl uniknout rodině a škole, které postrádaly péči. Tento sen je nepochybně bohatý a vícejrozměrný." ()
Tak tohle mě snad dostalo ještě víc než Kde je dům mého přítele. Takový další skrytý klenot, který mi opět dokázal, jak moc je íránská kinematografie na výši, protože co jsou pro mě Démanty noci v rámci válečných filmů, v tom by pro mě mohl být Cestovatel v rámci těch "dětských" dramat. Ono to tím je i bez těch uvozovek, ale jak už to je u íránských filmů běžné, hodně se zde rozehrává zase na pozadí, ať už to jsou íránské reálie, povahy postav, chování dospělých vůči dětem a naopak... Navíc to má naprosto skvělý scénář, ve kterém žádná z postav není černobílá, všichni mají své chyby a i u těch, kteří působí nejvíc "záporně", člověk jejich chování chápe. Navíc to opět stojí na jednoduchém ději o chlapci, který má hrozně rád fotbal a snaží se dostat do Teheránu na zápas, přičemž se na to snaží sehnat peníze, nejde na to zrovna hezky, ale člověk chápe jeho touhu splnit si svůj sen a chápe i jeho rodiče, kteří hlavně chtějí, aby nějak dokázal fungovat ve společnosti. Takhle jsem to podal dost zkrácené, protože ohledně hlavního hrdiny a jeho života to říká ještě hodně, dokonce mnohem víc, než kdejaké současné drama. A všechno se zde povedlo naprosto skvěle rozehrát za pouhých 69 minut! Včetně konce, který to posune do ještě hlubší pointy než doposud, ačkoli z toho mezi řádky vyplývá trochu už předtím. A do toho všeho ten sice jednoduchý, ale přitom dost napínavý příběh, který je skvěle vedený, skvěle natočený a příjemně civilně zahraný. Co víc si mohu přát. Kiarostami tohle prostě umí, podobně jako Panahi... 5* ()
LFŠ 2012: Příběh o chlapci, který je odhodlán splnit si svůj sen, ať to stojí, co to stojí. Kiarostami vykresluje jeho cestu a překonávání překonávání překážek až k samotnému konci, na který divák netrpělivě čeká. Podaří se mu to nebo ne? ()
Malý hrdina se snaží splnit svůj sen, a proto se nechová zrovna dvakrát hezky. Byť mě jeho snažení občas začínalo mírně štvát, pořád jsem stál na jeho straně. Kiarostomí staví jednoduché otázky obyčejného života do umělecké roviny. A daří se mu to docela dobře, bez zbytečného moralizování a přehršle kladných hrdinů. ()