Chuť třešní

Vyprahnuté, prašné iránske pláne bez kvapky vody. Kamera s minimom pohybu. Žiadna hudba. Svet bez emócií, bez farieb. Solventnejší muž v strednom veku, samovrah, hľadá v tomto prostredí niekoho, kdo by ho bol ochotný nadchádzajúcu noc za tučnú finančnú odmenu pochovať. Nezáleží na tom, prečo to chce - a ani sa o nedozvieme. Abbas Kiarostami nerád manipuluje city diváka, rád ho necháva iba pozorovať a skladať si myšlienky. Čo robí tento film zaujímavým, že som od neho nemohol odtrhnúť oči? Keby som sa mi to podarilo odhaliť, opadlo by z neho kúzlo, ktorým disponuje. V každom prípade, prvý krát som bol kvôli filmu po jeho skončení smädný. (10.07.2002)

Zlatá Palma (08.12.2005)

║Rozpočet $-miliónov║Tržby USA $311,873║Tržby Celosvetovo $-║ (28.01.2011)

Na můj vkus až příliš umělecký film, jenž sice na jedné straně nabízí spoustu pasáží k zamyšlení,ale povětšinou pomalým tempem spíše nudí. (02.09.2002)

Zajímavý příběh, který Kiarostami podává ve svém zcela typickém režijním balení! (31.08.2002)

Ani iránský film nemusí být vždy terno, přesto, že se tu prakticky nic nedělo, tak byl podle mě špatně sestříhaný, jediný světlý bod celého filmu byl monolog tureckého spolujezdce. Ten konec patrně z nouze ctnost - když nevím, jak to ukončit, prsknu tam něco rádobyuměleckého, ať ti blbečci co se na to pak budou koukat mají o čem přemýšlet....a chuť třešní ta mi asi unikla úplně (možná chuť moruší...). (15.02.2011)

Pokud si neuvědomíte Kiarostamiho intertextuální rozhovor s filmem Chuť makrel Jasudžira Ozua - kterážto nečekaná souvislost mne zaskočila, ale je zřejmá (navíc Kiarostami věnoval Ozuovi i jeden svůj "dokument") -, tak se ochudíte o poměrně podstatné významové napětí filmu. U vědomí tohoto (snad) postmoderním stylu lze pak pochopit i závěr. Obecně je to dost chytrý film, ale zároveň sám k sobě poněkud emocionálně podvratný (to zajímavé se u mně dělo právě v intelektuální rovině). Kdybych si nebyl vědom těch odkazů, tak bych jej musel vnímal jinak, snad čistěji. V tomto je pak obsažen jakýsi rozpor, který mi snižuje celý film... (14.05.2011)

„Chceš se vzdát chuti třešní?“ Někdy mám pocit, že je tohle nejlepší film všech dob. (20.07.2015)

Velice zajímavé téma v nesmírně unylém podání. První polovina je úplně o ničem, teprve ve druhé dojde i na zajímavé dialogy a různé životní náhledy na sebevraždu a její význam. A mám pocit že na projekci kterou jsem navštívil (LFŠ2012) minimálně minutový úsek filmu chyběl. 7/10 (04.10.2012)

Film, kterej mě donutil přemýšlet nejen při jeho dívání ale i dlouhé minuty a vlastně i dny po skončení filmu. Hodnotím ho až s odstupem dvou dnů. Musel jsem si to nechat v hlavě uležet. Konec je pak tou pravou třešničkou na dortu. (26.03.2023)

Podobne, ako môže byť Coppolov Rozhovor filmom o kríze stredného veku, tak ním bude aj Kiarostamova Chuť čerešní. Niekedy to môže zájsť vo vašej hlave až tak ďaleko, že budete mať chuť spáchať sebevraždu a to aj napriek tomu, že podľa všetkého nemáte k tomu nijaký zásadný, navonok viditeľný dôvod. Ale práve v tom to je, že. A čo na to náhodní okoloidúci, ochotní sa s Badim zviesť a vypočuť si, ako ľahko si môžu rýchlo zarobiť balík peňazí? Irán je multi-kulti krajina a tak aj dialógy s troma odlišnými postavami budú mať rozdielny charakter. Ako to Badiho pôvodné rozhodnutie nakoniec ovplyvní? Kiarostami si prichystá na diváka v závere v tomto smere slušnú vtipnú bodku. (20.03.2017)

Zlatá palma pro tento nejznámější z Kiarostamího filmů, v nichž stěžejním scénickým prostředkem je jízda v autě a v něm sledované rozhovory. Pohyb, probíhající v jinak statické, minimalistické situaci, stupňuje intenzitu informačně prostého, zamlčujícího vyprávění, zároveň ale posiluje dojem monotónního koloběhu, jenž je vlastní lidskému životu. Tato existenciální – a technicky opět "experimentující" – Kiarostamího studie o životní rezignaci, kontrastu pohledů a (ne)hledání šťastných důvodů k bytí (jimiž může být třeba titulní chuť třešní) zprostředkovává divákům setkání postupně s trojicí rozdílných postav spolujezdců, jež oblastí Teheránu vozí padesátník Badii, připravený spáchat v noci sebevraždu. Z (autenticky, avšak individuálně natáčených) rozhovorů se nedozvíme důvody jeho rozhodnutí, spolu s kurdským vojákem, afghánským studentem a hovornějším, životně zkušenějším ázerbájdžánským staříkem pouze zvažujeme vlastní reakce na nabídku u činu asistovat, tedy druhý den zkontrolovat Badiiho tělo položené v přírodní jámě. Sebereflexení video-záběry z natáčení, jež však přicházejí namísto odhalení pointy, ironizují příběhovou iluzi i odvážně špiní úspornou metodu filmu výstupem mimo časoprostor a čistou estetiku obrazu. (03.01.2014)

Vyšinuté, surrealistické a tak naturální zároveň. Velmi komorní drama o týpkovi, co si ten život rozmyslel a divně zoufalými způsoby hledá někoho, kdo by mu pomohl v klidu odejít. Filosoficky mu lidé rozmlouvají jeho chuť skonat. (11.09.2022)

Tenkrát v Anatolii o čtrnáct let dříve a je snad zřejmé, že Nuri Bilge Ceylan tvorbu Abbase Kiarostamiho dobře zná. Chuť třešní spojují s „Anatolií“ podobný charakter krajiny, klidná vyčkávací atmosféra a především dlouhé statické záběry. Kiarostami (s nímž se na festivalu můžete osobně setkat) tu v myšlenkách a slovech k rozhodnému kroku odhodlaného muže odhaluje základní problém každého náboženství: i striktně zakázané chování je (vnitřně) obhájitelné, pokud se na něj podíváte pod jiným úhlem… LFŠ 2012. (23.07.2012)

Naprosto vtahující atmosféra během snímání pomalé jízdy z pohledu řidiča směrem na cestu dolu, záběrů na práci na polích či sypající se kameny a písek... působivě rozpracované dialogy na zvolené téma sebevraždy v protikladu k smyslu života... To jsou základní devizy dalšího mimořádného filmu od Abbase Kiarostamiho a současně další road movie z íránské tvorby, v níž jsme svědky dalších civilně podaných příhod a povídání odehrávajících se často během náhodních setkání uvnitř jednoho auta či kolem něj. Dlouho jsem nemohl pochopit název, ale když nečekaně došlo na dialog o chuti třešní, taky jsem v něm vnímal onu zásadní pointu celé hloubky filmu. Nebo-li nacházení drobných i velkých potěšení, které nám připomenou kouzlo, sílu a smysl života, což ostatně mi evokuje vůbec velkou část tvorby pana režiséra, který z mnoha banálních věcí a prvků dokáže vykouzlit silný zážitek. K nadšení naopak nepřispěly moje občasné nesympatie k hlavnímu hrdinovi (byť je šlo s ohledem na jeho pesimistické vnímání světa a situaci v danou chvíli respektovat) a hlavně pak chvilky, když už mi to pomalé tempo v bezútěšné situaci způsobovalo víc jen dojem mírnější natáhlosti, než skutečné prohloubování emocí. Na tenhle dojem sice došlo asi jen dvakrát, ale celkově i pro ty dva důvody nemám z Chutí třešní až takový zážitek, jaký se mi dostavil u předchozích Kiarostamiho filmů od Kde je dům mého přítele až po Pod olivovníky. Dokonce i to režisérovo oblíbené narušování hranic mezi hraným filmem a dokumentem, na což tady plně dojde až v posledních minutách, tu proběhlo jaksi nahodile, samoúčelně a spočátku vyvolalo ve mě více rozpaků, než fascinaci – byť atmosféru (i díky hudebnímu doprovodu Summertime se sólem na trubku) ty záběry na vojáky a filmařský štáb mají zároveň velmi pěknou a svým způsobem asi na tuhle tečku po otevřeném konci u tohoto filmu hned nezapomenu. [80%] (29.09.2022)

Kiarostamiho slavný film o muži, který se rozhodne spáchat sebevraždu je unikátní především tím, jak ambivalentně pracuje pracuje s informacemi, což vytváří podněcující roušku tajemství. Obrazově jsme téměř neustále napojeni napojeni na hlavní postavu, velkou část filmu s ním kamera jede v autě a my jej sledujeme, přičemž se střídavě prostřihává na hlediskové záběry, kdy vidíme přesně to samé, co muž. Další informace se můžeme pokusit vyčíst pouze z neproniknutelně klidné tváře. Jeho motivy ale zůstávají záhadou a tak divák může pod vlivem viděných obrazů naplňovat mysl volnými asociacemi. Lidé, které muž potkává a snaží se je přemluvit k pomoci s inkriminovaným činem, se mu velmi pádnými - náboženskými i rozumovými - důvody, snaží zabití sebe sama vymluvit. Ve scéně následující po rozloučení hlavního hrdiny se starým mužem, který mu pomoc přislíbí, se ovšem ukáže, že všechny slova byly zbytečné, jelikož žádné moruše, které by v něm znovu probudily touhu žít, nenachází . Muže totiž poprvé a naposledy vytrhne s askeze až náhlá obava o to, aby celý čin neskončil polovičatě a nebyl pohřben ještě zaživa. Zneklidňující závěr přidává už tak vrstevnatému filmu další možné interpretační roviny a není tedy divu, že se Chuť třešní stala mezi novodobými kontemplativními filmy tak oblíbenou. (30.12.2013)

Příjemné zpestření deštivého dne vyprahlým filmem. Abbasova režie je pro mne skvostem bez konce. Bohužel konec jsem tušila už od druhé minuty a to ve mě zanechalo a stupínek menší filmový zážitek. // 38. LFŠ UH 2012 (30.07.2012)

Rozvláčný film, který měl zjevně působit meditativně a měl být postaven na dialozích, mi nakonec zůstal v paměti především díky výbornému obsazení a výkonu herce v hlavní roli a díky několika dalším hereckým výkonům. Problém jsem měl snad jen s několika až iritujícím způsobem otravnými dialogy a podivným zakončením, které jsem zřejmě nepochopil, ale dojem z příběhu mi nezkazil. Kiarostami určitě umí lepší filmy, tohle potěší, ale nenadchne. 7/10 [LFŠ 2012] (30.07.2012)

V jednoduchosti je síla a účinnost. Velmi pomalý, těžký, ale působivý film o ztrátě a hledání smyslu života, který se zaryje do našich myšlenek i pod kůži stejně hluboko jako ten prach z cest íránské krajiny. Ať každý z nás si vzpomene v pravý čas jak chutnají třešně, moruše nebo cokoliv jiného, co má tu naší chuť. Přesně tu nezbytnou, která nás nakopne, když nebudem chtít jít dál. (06.12.2010)

Jeden z 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete. (22.02.2009)