Neposlušni
Disobedient, The
Režie:
Mina DjukičScénář:
Mina DjukičKamera:
Djordje ArambašičHrají:
Hana Selimovic, Mladen Sovilj, Danijel Sike, Ivan Djordjevic, Branka Šelič, Bojan Žirovič, Ivan Đorđević, Aleksandra Pleskonjič-IličVOD (1)
Obsahy(1)
Leni a Lazar si byli v dětství blízcí. Měli svůj vlastní svět a rituály. Pak ale Lazar odjel a vrátil se už jako dospělý. Leni teď pracuje v lékárně, navazuje krátké známosti a neví, co dělat se životem. Zdá se, že chuť s nenucenou hravostí bourat konvence je přesně to, co by dvojici mohlo pomoci překonat léta odloučení. Vyrážejí společně na cestu bez cíle a bez pravidel. Dvě postavy se na kolech řítí létem prodchnutou krajinou za zvuku srbských hitů let dávno minulých. Hrají si, hádají se, pobuřují okolí a hlavně si vytváří zmatek sami mezi sebou, který nedokáže urovnat ani postava chápavého vypravěče, pravidelně zasahujícího do děje. Celovečerní debut režisérky a producentky Miny Đukićové je impresionistickým pohledem na vztah, kde spíše než slova hrají roli gesta či prožitek společně narušené maloměstské nudy. Anarchistická hravost je podpořena neobvykle ostrými střihy, vypravěčskou nápaditostí a fascinující kamerou. (MFF Karlovy Vary)
(více)Recenze (15)
Dvě postavy bez vnitřku a charakteru jsou dvě hodiny zaláskované. Tohle by neměla být anotace ničeho dalšího než Stmívání, ale bohužel... ()
No já vám nevím... Chvílemi vše vypadalo tak krásně...skotačivé barevné titulky, ještě skotačivější srbské lidovky skoro jako od Káji Gotta, inspirující obrazy, absurdity kontrastů dětství a dospělosti.. A nejkouzelnější malý dítě na světě, co loví ryby a je tisíckrát moudřejší a dospělejší než všichni kolem! Jenže pak..všechno se to zadrhává na čím dál nudnějších a zmatenějších situacích, hlavní hrdinové vám začnou lézt na nervy a film nějak ztrácí poentu. A ten slizký děda, co se ji pokouší vysvětlovat, ani plešatej motorkář, co dělá ohňostroje, nic nezachraňují. A jak se to počáteční kouzlo z filmu vytrácí, začne mít člověk pocit, že jde asi jen o další film, kde hlavní hrdina prostě jen dlouho čeká, než se s ní konečně vyspí a pak odjede.. Jen teda pořád nevím, proč režisérka nezvolila nějakou levnější variantu a nenapsala o tom radši dívčí románek... ()
Neposlušní jsou ten typ filmu, u něhož nemá smysl rozebírat ani jeho postavy, ba ani děj. Ten totiž prakticky neexistuje - jednoduchý příběh o snaze mladého srbského páru jít rebelsky proti proudu a navrátit se do dětských let je poskládán z velmi izolovaných epizodek. Ústřední duo zas tvoří nepříliš sympatičtí a nepředvídatelní blázni, kteří spolu hrají prapodivnou psychologickou hru bez pravidel. Na snímku zaujme jedině balkánské venkovské prostředí a tvarované tělo hlavní hrdinky, jinak je ale tahle poetická, pocitová a na estetice obrazu založená road movie na kolech poměrně zbytečná a divácky nepřívětivá. Na to, jak jednoduché poselství sděluje, tak ho sděluje opravdu dost dlouho a navíc neatraktivním způsobem. ()
Dva blízcí přátelé z dětství měli vlastní imaginární jazyk, ale jejich vztah v dospělosti na anarchii dětství nedokáže navázat. Cyklistické road movie pustou srbskou krajinou zakončí tornádo. Největším pozitivem je herečka Hana Selimović, na druhé straně bez vševědoucího vypravěče bych se býval rád obešel. ()
Zvláštní. Ale na můj vkus až moc. Možná to bylo tím, že mi hlavní hrdinové nepřirostli k srdci a vlastně mi byl jejich osud lhostejný. Co ale musím pochválit je kamera a zvuk! Větrnostní scéna na kole se totiž velmi povedla! ()
Neposlušné chování Leni a Lazara nebylo sice ve filmu nijak blíže vysvětlováno, ale působilo na mě docela příjemně a oba hlavní hrdinové mi byli i sympatičtí. Můžeme sledovat dva mladé lidi, ve kterých ještě pořád přetrvává ta rozpustilost a nespoutanost z dětství, jak putují (bez konkrétního cíle) ospalou srbskou krajinou aby i oni byli následně konfrontováni s dospělostí. Dějově mi však film nic zajímavého nepřinesl a také nezanechal žádné emoce. Téměř celá první polovina filmu na mě působila až příliš utahaně. Teprve v road movie scénách začal film mírně gradovat. Také na postavu vypravěče jsem si nemohl nějdříve nějak zvyknout, ale když jí hodnotím s odstupem bylo to příjemné zpestření a odlehčení snímku. Díky zajímavé kameře (Dorde Arambasic) a vhodně zvolenému hudebnímu doprovodu (zejména písně Milana Subota) musím přidat v hodnocení třetí hvězdu. ()
Smyslový film, který se vyjadřuje hlavně formou přírodní a intimní lyriky. Kompozice snímku je zcela epizodická a dílo jako celek postrádá spád i kompaktnost. Hlavní postavy se v absenci myšlenky pokoušejí o vzdor, není však jasné proč a vůči komu. Celá ta slavná provokace tak ztrácí na smyslu a působí spíše bláznivě v koktejlu bezpředmětných emocí a zoufalé snahy o návrat k dětskosti. Kamera mistrně zachycuje ospalý srbský venkov, na mnoha místech si originálně pohrává se světlem a vymezuje se proti pokulhávající hudební složce například v ikonickém záběru s Lazarem na kole v bouři. 5/10 [KVIFF 2014] ()
Kouzelná výprava, což je pro mě poměrně důležité v takovýchto road trip filmech, navíc skvělá práce s hudbou a barvičky. Bohužel příběh mě nijak výrazně neoslovil. Od prvního propojení moči to celé bylo trochu divné. Hledala jsem ve všem nějaký symbol a snažila jsem se číst mezi řádky a vždy, když už jsem měla pocit, že jsem našla to, co tam má být ukryté, se objevil nejvíc úchylně vypadající divnej chlapík, který pojal roli vypravěče "mluvím přímo k tobě diváku" a sdělil mi, že to, co jsem viděla, je přesně to, co se stalo. ()
Děti si hrají, dospělí si hrají, pohřeb, letní výlet na kole, svatba, meloun, klíště, voda, pole, láska? Film zakládá svou působivost převážně na vizuální stránce. Využívá kontrastů (rusovláska na zelené loďce, tyrkysové šaty v kukuřici,... ), ale i barevných souznění (květované šaty, květovaná zeď), plochy zlatavých polí, estetiky téměř opuštěných cest i statických lidských instalací (Srbové na cestě). Člověk si může vzpomenout třeba na Wese Andersona, po obsahové stránce je však snímek nesrovnatelný. Hravý je, humorný už méně. Pracuje s minimem dialogů a příležitostným vypravěčem, aby si autor zdůvodnil, proč je do děje najednou zasaženo. Když se hrdinové vydají na cestu, divák očekává, že se tam stane něco, co tuto situaci vyřeší a to jakýmkoliv způsobem. To se ale nestane. Postavy v průběhu filmu neprojdou žádným vývojem a s koncem filmu se dostáváme vlastně tam, kde jsme byli na začátku, s jediným rozdílem – divák ví o postavách něco málo navíc. Jaké je ale vlastně poselství filmu, když nedospěje k žádné změně? Dětem je 24, ale stále se chovají stejně. Nebo jeden z nich právě dospěl? V každém případě mě na tom něco bavilo. Možná, že zde k upoutání stačí už jenom ten způsob využití filmového jazyka. No co, že se vlastně nic nestalo... ale ta atmosféra! Plus: Soundtrack ()
Nepatřím ke zklamaným divákům u tohoto filmu, ba naopak. Co ale musím dát za pravdu je, že z příběhu příliš nevyplývají další souvislosti a celková pointa je tak trochu pohřbená. Ostatně tím "pohřbením" se nám film představuje a zárověň ním vrcholí. Je škoda, že když už se film snaží o realitu, tak je pak podivné chování okolí v těsné blízkosti herců. Filmová nálada by se dala přirovnat k písničce od The Naked and Famous - Young Blood. I já v Neposlusni cítím mladou krev kýžící po neustálém dobrodružství, po posunování hranic. Přesně taková je herecká dvojice a já si jejich přednes vychutnal. Úplně jsem viděl sebe v jejich situacích, při tom když jen tak řádili. Odhalení jejich intimity na mě působilo přirozeně a dávalo atmosféře ten správný nádech. Po technické stránce nemám větších výhrad. Až nečekaně příjemně na mě působila hudba a já odcházím s spokojen na cizí svatbu... ()
U Nepolušných jsem docela dlouho lavírovala mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami – obvykle zarovnávám hodnocení níž, ale po vyslechnutí názorů z okolí mi nadhodnocení připadalo snad i oprávněné, ikdyž jsem po něm nakonec nesáhla. Autorský počin mladé srbské filmařky připomene celou řadu snímků pohrávajících si s obdobím léta jako bezčasí, kde je vše bez následků dovoleno – od Sedmikrásek, přes Jízdu až po Moonrise Kingdom. Filmy navíc spojuje také infantilní chování hrdinů, jež umělým návratem do dětství utíkají před problémy 'dospělého' světa. Hrátky hlavních hrdinů a jejich uzavřený svět posilují dlouhé záběry s kontrastním používáním barev a především zvuk, který je oproti filmovým zvyklostem až nepatřičně zesílen (dech, jezení rajčete) a v případě větrné smršti hrozí, že vám utrhne hlavu. Celý příběh se soustředí spíš na jednotlivé okamžiky a epizody než na jejich propojení a osvětlení všech souvislostí, postupuje líným tempem, dusí vás v očekávání a zklamává podvratným vypravěčem, jež přispěchá na pomoc vždy, když už ho dávno nepotřebujete. Film diváka vmanipulovává do přímého domýšlení událostí a možná právě jejich neuspokojivé vyústění, nevhodné i ve svém načasování asi jako ohňostroj za denního světla, se odrazilo také do celkového hodnocení. ()
Hravý, letní, trochu absurdní, vážný i nezbedný, ale hlavně balkánský. Takový je snímek Miny Djukič. Ústřední dvojice setkavší se po letech zkouší navázat na ztřeštěné taškařice z dětství, ale s dospělostí vstupují do hry i city a hranice mezi rozpustilou bujností a zraněnou láskou je tak tenká... Když náš pár navíc na svých toulkách přibere třetího do party, budou se možná muset začít chovat jako dospělí. Otázkou je, zda to alespoň jeden z nich umí. Režisérce se výborně povedlo vpravit do bezstarostných lyrických motivů vážné tóny a zakončit film realisticky, byť úplný konec měl být kratší. Chválím i herecké výkony, perfektní hudbu a nádhernou Hanu Selimovic. Nakonec u mě však Neposlusni na čtyři hvězdičky těsně nedosáhnou. ()
Byli nebyli, vprostřed srbských luk, kukuřičných polí a vesniček, dva dětští kamarádi, Leni a Lazar. Vyrostli, ale jejich dětské hry jim zůstaly. V dospělosti však získávají nový význam. Vyráží na výlet, aby zjistili, jaký vlastně. Srbská road movie na kolech, řešící snad konflikt dětsky přátelské a vášnivé lásky, založená spíše na poetizujících obrazech, nežli kauzálně navazujícím a postupujícím ději. I přes jeho celkovou vleklost a minimum dialogů na mě stále silně působila jakási nenaplněná, vzájemná touha ústřední dvojice, jejich emocionální tápání. (Které režisérka po většinu filmu přenáší i na diváka.) Chovají se bláznivě, hrají hru, jejíž pravidla jen těžko chápeme. Podobně jako samotný film je hra, se svými bizardními epizodami a postavami, z které nás občas vytrhne jakýsi dějem proplétající se pohádkový dědeček. Kde má hra svoje hranice? Těžký film, který spíše klade otázky, nežli na ně odpovídá. Podmanivá kamera, srbské lidovky, krásná Hana Selimovic. ()
Velmi inteligentní a dospělý film. ()
Silný pocitový zážitek, který nevyřčeností motivace hlavních hrdinů nutí k přemýšlení a hledání paralel s vlastními zkušenostmi. A nemusí to být jen motivace hlavních hrdinů, ale i autorky samotné, která na besedě po promítání uvedla, že film je inspirován jejími vlastními prožitky. Je to tedy film o nemožnosti kontrolovat jednání druhého člověka, ke kterému jsme přitahováni? Film o tom, že chlapi nejednají jako chlapi tam, kde by jednat měli - tedy alespoň podle očekávání žen? O tom, že nakonec se v životě musíme do nějaké míry zařadit nebo smířít se status quo? O tom, že je těžké přijmout vrtochy osudu? A jsou to opravdu vrtochy osudu (boha, vyšší moci, vypravěče) nebo naše chybná rozhodnutí a omyly? Těžko říct... Ale nádherná estetická stylizace filmu otevírá duši pro přemýšlení, tedy pokud přijmeme pozvání Miny Djukic na tuto hru. ()