Truchlivá netečnost

Velmi iritující film. Začínal jsem to 2x, víckrát už snad jen Dítě z Maconu. S Greenawayem to ostatně má společnou akademickou nekomunikativnost, ba elitářskost zdůrazněnou komplikovanou strukturou. Oproti světu Greenawaye stojí svět Tarkovského Zrcadla: Sokurov zde využil vlastně všechny jeho konstitutivní prvky: především emblematické Ženy (Tarkovskij v téhle době točil Oběť a mohli si s těmi řízami a hořícími domy se Sokurovem přes Balt potřásat rukama). Z technického hlediska používá Sokurov stejně jako Tarkovskij spoustu typů snímání (+ obraz barevně tónuje, deformuje a používá animace). Dramaturgicky se v Truchlivé netečnosti stejně jako v Zrcadle fragmentuje příběh do malých částeček - aby rozrušil Shawovu zjevně celkem konvenčně psanou hru, vsouvá Sokurov do děje spooousty dokumentárních (a pseudodokumentárních) záběrů. Pseudo je to bohužel často i v jiných aspektech. Dokumenty z První světové války pak tvoří další linii příběhu a zakládají jeho metaforickou rovinu. Někdy ho ale zbytečně zatěžkávají a ruší: dokumentářní záběry G. B. Shawa jsou pokaždé ťafka mezi oči, chvíli mi trvalo, než jsem si došel k tomu, že jej Sokurov tak úplně nežere a používá jej tak nějak jako liána hostitele. Dokumentární záběry Afriky jsou už pak plně v rovině asociační – připomnělo mi to výborný estonský film Georgica od Suleva Keeduse. Ani tyhle prvky nejsou Sokurovovy: v Tarkovského Zrcadle odpovídala tomuto linie příběhu španělských emigrantů... Ke vší téhle složitosti přidal Sokurov prvky, které jsem už u něj viděl v Zachraň a zachovej: především takřka nepřestajné pásmo ruchů, které má tvořit další rovinu výpovědi. Samozřejmě, že ji zas o něco víc zcizuje: když jsou postsynchronně ozvučeny archivní záběry, říkáte si „hm, zajímavé...“, když je ale zvuková stopa nezávisle na obrazu mozaikovitě rozstříhána (takže chvíli hraje stupidní odrhovačku a pak fragmenty z virtuózních notorických skladeb (Rachmaninov, Bach, Chopin, a pak zas vokodér jak z Kraftwerk, do toho dětské jekoty – nevím co – ), je to opět asociační proud – proud na proud. Obrazy jsou krásné, vlastně tohle byly asi nejsilnější momenty filmu. Ostatně, řekl bych, že tohle je taky ukradené z Tarkovského – jako aluze na „svět“ to sloužilo už ve Stalkerovi v pasážích s dcerkou, která hýbe skleničkou silou vůle (anebo to byl vlak, že). A ještě: Truchlivá netečnost má celá podivnou, neautentickou estetiku. Vine se to už od úvodních titulků, které předstírají secesi, ale je to jako když si astroapatyka hraje na luxus - nedotažené, přiznaně osmdesátkově sovětské. Celé je to sovětskými osmdesátkami cezený pastiš na Anglii po První světové válce. A tehdy Shaw obdivoval ruské předrevoluční autory - výpůjčky, neautenticita, postmoderna, polystylovost... Bohužel taky trochu Tajemný hrad v Karpatech... Zkrátka: s akcentem na psychedeličnost a bizarerii vystavěl Sokurov podivnou adaptaci podivného dílka autora s velmi podivným vztahem k stalinismu (přečtěte si, jak posuzovala západní „humanisty" typu Rollanda, Sartra, Aragona s manželkou, právě Shawa anebo bogajego Barbusse Naděžda Mandělštamová - ovšemže měla proč být v tomhle nesmlouvavá, pánové byli velcí sráči – nechápu, proč po tomhle dílku v osmdesátkách ještě někdo sáhnul...). Vytvořil tedy Sokurov technicky fascinující, fest postmoderně rafinovanou, ale dost bezúčelnou rodinnou retrokomedii (csfd: drama???) o divných týpcích v divném domě. Bez morálky, bez důvodu. Mně to k velkému dílu nestačí. Znám vtipnější i poutavější filmové experimenty – tohle mi přijde obrazově dost epigonské a k tomu (opět) bez éthosu. **. Třetí za oči krásné Ellie a za odvahu k takové změti. (12.07.2015) (méně) (více)