Zachraň a zachovej
Spasi i sokhrani
Save and Protect
Obsahy(1)
Film je natočený podle velmi známého Flaubertova románu Paní Bovaryová. Manželka maloměstského kupce a amatérského felčara utíká z nudy a citové vyprahlosti do nerovných vztahů a závislostí, které ji postupně zlomí a dovedou k sebevraždě. Ve filmu Zachraň a zachovej nejde však o věrnou adaptaci. Režisér rozrušuje pocit zasazení do časoprostoru Francie druhé poloviny 19. století řadou aspektů: hrdinka touží po mapě Paříže a ač hovoří rusky, neví ani, kde je Moskva; exteriéry jsou snímány ve stepní krajině jihu Ruska; návštěva opery je provázena kakofonickou parodií na Čajkovského opery; před chrámem, z něhož hrdinka utíká, projíždí automobil (a zvuk jeho motoru se vzápětí prolíná do scény jejího milování se v kočáře taženém koňmi). (garmon)
(více)Recenze (4)
Můj první Sokurov. Dokoukaný. Divil jsem se, že tu o tom nikdo nic nepíše – při tak vysokém hodnocení – jenže... Co o tom psát – je to velmi podivný film. Frustrující, žádná radost na to koukat, ještě tak to pěkně ohodnotit a pryč od toho... Je víc než podivně snímaný - na úzký formát nevalné kvality, ale především je celkově velmi podivně pojatý: filmu vládne podivné bezčasí – alternativci v SSSR si koncem osmdesátých let exaltovaně hrají na Flauberta. Herečka/neherečka je chvílemi strašlivě škaredá (má takové to mužatčí charisma), hraje/nehraje na způsob Fassbindera anebo ještě lépe: Sedmikrásek (přemýšlím už poněkolikáté, jaký je rozdíl mezi operní scénou tady a v Dorianu Greyovi od Ulrike Ottinger). Vládne tomu všemu velká stylizace – kostým Bovary z první třetiny filmu je jak vystřižený z nějakého východního módního časopisu 80.let – od pohledu totálně nepohodlný – silná tkanina, snad len, snad pletenina, neprodyšný, dodávající už tak ostře řezané herečce velkou sošnost – evokoval mi kostýmy Terezy Kučerové zas z Chytilové Fauna... Do toho všudypřítomný (i v zimních záběrech) bzukot much – jakože stereotyp – chvílemi záběry brutálně tělesné – jak když prase souloží byl ten její muž při kopulaci. Chvílemi záběry jak z Tarkovského Zrcadla – to se mi tím určitě prolínalo víckrát, pořád je vidět, v čem se Sokurov (a nejen on) zhlédnul. Pískot vlaku byl zase ze Stalkera. A houkání auta - prostě by bývala ráda ujela... Metafory. Jenže děnky... A pak je tu kamera: obrovsky manýristická hlavně v záběrech s ubíhající perspektivou. Řekl bych, že to je asi nejvíc konstitutivní prvek výrazu kromě herectví. Působí to chvílemi jako rybí oko (a asi i je): velmi nepravděpodobné úhly, průhledy, světelné lomy. Viděl jsem něco podobného ve Svobodově Prokletí domu Hajnů a moc se mi to nelíbilo. Manýra. I tady to hází chvílemi výstupy až do pocitu záznamu z jakési performance. A při vší statičnosti je kamera často ruční – chvěje se, doslova SÁLÁ, pořád někam uhýbá. Je to dost psychedelické. Pohřeb ke konci je k proklikání, to je úplně prázdné, jde jen o proporční dořečení rozmáchlé formy. V celku bych si takhle nějak rád představoval Chytilové nepovolený opus o Boženě Němcové. ()
Vztah Gustava Flauberta k jeho ženskému literárnímu zplozenci byl velice intimní. Pokud kdy řekl proslulou citaci: Madame Bovary, c’est moi, pak to mohlo být pouze ve smyslu biblického stvoření ženy ze svého žebra. Alexandr Sokurov je v tomto případě revizionistou, který se snaží flaubertovské žebro (či bakulum, či co) amputovat a nahradit svým. A ejhe, Mme Bovary, už není flaubertovská ani francouzská, dokonce ani ruská, ale sokurovská. Samozřejmě uzlové body příběhu, kterým prochází jsou (téměř) shodné, ale příběh (film) nedělají body, ale hmota mezi nimi. A tak se nám tu objevuje Mme Anti-Bovary - věkem, vzhledem, lokalitou (důležité!), temperamentem, povahou a vším fyzickým opačná, z hlediska psychického ovšem shodná. Pokud považujeme Mme Bovary za archetyp, pak nemůžeme fyzické oddělovat od psychického, a po exkurzi u Sokurova se vracíme k Flaubertovi. ()
ocenenia : Montréal World Film Festival 1989 - Cena FIPRESCI ()
Film byl podle Filmového přehledu distribuován Národním filmovým archivem pod názvem Ema Bovaryová, ()