Tichije stranicy
Whispering Pages
Obsahy(1)
Film Tiché stránky, v podtitulu přiznávající svoji inspiraci ruskou prózou 19. století (divák rozpozná především Dostojevského Zločin a trest), paradoxně stojí mnohem více na sugestivní práci s filmovou formou než na rekonstrukci silných příběhů klasické ruské literatury. Dlouhé, často monochromatické záběry vyvolávají v divácích obdobné pocity sklíčenosti, marnosti a bolesti jako tradiční (literární i filmové) vyprávění, které Alexandr Sokurov záměrně minimalizuje ve prospěch vysoce stylizovaných a sevřených výrazových prostředků. Upozadění narace umožnilo režisérovi obrátit pozornost na emoční sílu filmového obrazu, jež ve spojení se zaměřením se na méně známé scény z vybraných předloh vytváří netradiční podobu ruského klasického realismu. (Dionysos)
(více)Recenze (4)
Film snad stejně intenzivně jako s literárními předlohami komunikuje s výtvarným uměním své doby - černobílou fotografií, obrazem a grafikou. Sokurovovy klasické dlouhé záběry se místy mění v absolutní zastavení filmového toku a přesně v tu chvíli se podle mne mění i statut filmu. Jako kdyby se namísto k narativní tradici literatury snažil připojit k vizuální tradici výše zmiňovaných žánrů (tato tendence je silnější v první půli více než ve druhé, kde začnou lehce převládat dialogy J. Arabova a A. Černika). A to znamená v kontextu oné inspirace literaturou 19. století jediné - že se film mění v knižní ilustraci. Vskutku, některé sekvence (mrznoucí v nehybný obraz) jako kdyby volali po vytržení z filmového plátna a vlepení do nějakého Dostojevského. To však nic nemění na tom, že Sokurov odvážně vybral ty méně známé, ba místy absolutně vedlejší (a o to pro dobovou atmosféru důležitějších) scény a lokace z kriticky realistické literatury a přeměnil je v svébytný zdroj inspirace. ()
Čisťounký obrazový redukcionismus, snad zahuštěný prvky surreálna: maketa velké kočkovité šelmy a Raskolnikovovo přisátí se k jejímu cecíku je takové performativní "před zákonem". Jako Soněčka mi o něco lépe seděla sedřená Jiřina Třebická ve Valčanovově Šanci, tady to je možná až příliš překrásná slečna. ()
"Prestuplenie i nakazanie" byla první knižka, kterou jsem četl v ruštině; sehnala mi ji ještě v době SSSR parta moskevských překupníků, se kterou byla ve spojení moje přítelkyně Aida Safian, Chlebnyj pereulok 4, Moskva. Filmových zpracování jsem také viděl několik; Sokurovova verze se ale soustředila výlučně na vztah Raskolnikova s rodinou Marmeladových, především se Soňou, který je také páteří Dostojevského knihy. Sokurovovo myšlení v pohyblivých obrazech (které se občas nejen samy od sebe zastaví, ale často jsem si je také zastavoval sám) je jedinečné, podobně jedinečné jako jsou novely Wirginie Woolfové. (Doufám jen, že Sokurov neskončí jako ona, protože tato tvorba je nebezpečná, kdo takto tvoří riskuje život.) Na druhé straně nám tito (špička ledovce?) autoři nabízejí "jinou alternativu", vně našeho paradigmatu a tradičního uspořádání světa. Přestože se dnešní svět hemží různými typy "alternativců", nenabízejí nic než "analogii" a jsou jako takoví mírní a bezpeční; vstup do zakázaného světa je ale někde jinde a hlídají jej Lovecraftovy bestie. - Po několika letech: 1. Se zájmem sleduji v různých recenzích diskurs o Sokurovi. 2. Co to znamená "Tiché stránky"? Nejedná se spíše o "Tiché poutnice" (страницы), o Soňu a jí podobné? ()
Moje piate stretnutie so Sokurovom a opäť nič. Hádam okrem filmu Ruská archa, mi filmy tohto režiséra skoro nič nehovoria. Znova tu používa zošikmený, takmer odfarbený obraz, pre neho tak charakteristický, pre mňa však neveľmi vábny. Nevadia mi siahodlhé zábery použité vo filme, u viacerých režisérov ich dokonca milujem. Lenže tu je to niečo ako sekvencia fotografií, z ktorých ma niektoré zaujmú, ďalšie sú úplne nezaujímavé a niektoré dokonca esteticky odpudivé. Nevadí mi, keď filmu nerozumiem, viacerým skvelým filmom tiež veľmi nerozumiem, ale napriek tomu ma akýmsi spôsobom fascinujú. Problémom tohto filmu ale je, že vo mne nič nevyvoláva. S výnimkou jedinej scény, keď je "hlavný hrdina" v izbe mladej dievčiny (táto scéna je ozaj pôsobivá), som na filme nenašiel nič zaujímavého. Snáď len jeho originalitu, lenže to má svoje hranice (nemá zmysel byť originálny za každú cenu). ()