National Theatre Live: Coriolanus
Režie:
Josie RourkeHudba:
Michael BruceRecenze (15)
Zdařile zinscenovat Coriolana není lehké. Jednak je třeba se popasovat s faktem, že nejde o nejlepší Shakespearův kus. Ne že by byl snad špatný, ale vše co v něm autor říká, již řekl v jiných hrách a mnohdy i lépe; a tady je to navíc branné dosti zhurta. Další svízel je ona "antická okázalost". S tou se zde vypořádali svébytně skrze cestu absolutního minimalismu, se kterým se pracuje sice velmi nápaditě (až na ty džíny), ale v mých očích to k tomu ne zcela sedne (především kvůli těm džínám). Působí to kvůli tomu trochu jako Cimrmanův Hamlet bez Hamleta. Jinak bez výhrad; Hiddleston svým výkonem dává zapomenout, že je na Gaia Marcia přeci jen příliš mladý (byť je zarážející, že ho ztvárňuje zcela shodně jako svého Hala v Hollow Crown) a ostatní (až na výjimky v podobě nezásadních vedlejších rolí, že Sørensenová?) rozhodně nikterak nezaostávají; především Gatiss s Findlayovou si to kradou pro sebe. ()
Méně známá Shakespearova hra, která se po přečtení a zhlédnutí stala jednou z mých nejoblíbenějších. I když jsem si Coriolana představovala jinak - rozhodně více rozporuplného a méně sympatického - , tohle pojetí mi nijak nevadilo. Muž, který se vydává zcela svými dobrými i špatnými stránkami a taky za to KOUSEK DĚJE pořádně zaplatí. Prý ho hrávali starší herci, ale Tom Hiddleston je přesný. Muž, který se ještě tak úplně nestal mužem, protože je stále ve vleku matky. To bych padesátníkovi nevěřila, pokud by zároveň měl být i smrtícím válečným strojem a velitelem, kterého jeho vojsko následuje na život a na smrt. Víte ale co? Překážel mi herecký projev jeho matky. Zahrála ukňouranou a občas i bázlivou satorii okresního formátu, zatímco - aspoň dle toho, jak jsem to četla já - u Shakespeara to byla dominantní dračice, která se neděsila ničeho a své jediné dítě posílala na smrt s chutí. Téhle jsem četla z výrazu, že se o něj bojí. ___ Tahle hra je až nepříjemně aktuální důrazem na to, jak důležité je se správně prezentovat - víc, než co člověk vykoná - a zároveň ukazuje, jak vůdci opovrhují masami. Nedivím se, že se nehraje často. Je to nebezpečná hra, protože zobrazuje lidi - ať už ty privilegované, nebo ty všední - takové, jací jsou. Všichni se řídí svými předsudky a touhou po moci. Nikdo nemyslí na nějaké absolutní dobro země/národa/idee. Je to naprosto reálný svět. ___ A Tom Hiddleston je v téhle roli jako by ji žil a bojoval. A navíc mu to děsně sluší! ()
Bizarný zážitok, sedieť na Šejkyho politickej hre v Štúdiu SND plnom Hiddlestonových fanyniek, ktoré počas scény, keď sa Coriolanus pobozká so svojou ženou, kričia NIEEEEEE. Ešte teraz sa na tej spomienke smejem. English is easy ale nie keď pozerám niečo takéto a nielenže 100% nerozumiem jazyku ale niekedy ani nestíham chápať, čo sa všetko deje. Ale zážitok to bol silný a páči sa mi koncept priamych divadelných prenosov z Londýna. Už som videla aj King Lear. (Štúdio SND - 30.1.2014) ()
Mám ráda Donmar Warehouse. Pokud jste tam někdy byli, možná vás překvapilo jak malý je to prostor - malé jeviště, málo diváků, komorní atmosféra. Mám to tam ráda možná právě proto, že si tamní produkce nemůže dovolit všechny ty nádherné a velkolepé scény, které diváka ohromí už jen při pohledu na ně samotné ... co teprve, když se s tím vším začne hýbat. Donmar tuhle možnost nemá, musí si vystačit s málem. A Coriolanus to zvládl (stejně jako před časem Král Lear, Dimetos a další). Jelikož to bylo mé první setkání s tímto římským generálem, neměla jsem tušení co vlastně čekat. Musím však říct, že to bylo velmi vydařené první setkání. Hra měla spád, snad až na hrdinovu manželku nikdo nepřehrával a pro jednou jsem měla opravdu pocit, že hra, ač napsaná před několika staletími, je skutečně aktuální. Věřím, že pánům se jejich zasloužená chvála dostane od mnohých jiných, proto já svou chválu zaměřím na Deborah Finlday jejiž Volumnia byla charismatická, silná a odhodlaná žena, která se mi rozhodně vryla do paměti (a to se mi bohužel u ženských hrdinek zas tak často nestává) ()
Strohé shrnutí: největší hvězda večera, není největší hvězdou večera. Tom Hiddleston nemá v této osekané dramatizaci moc, co hrát. Svými party ho snadno přehrávají jiní. Zejména jeho matka a přítel Menenius v podání výborného Gatisse. Nepochybuji o Hiddlestonovi, jako o herci, ale tady mě nepřesvědčil. A těch pár vytlačených slz si mě prostě nezíská. Naopak chválím výborné využití malého prostoru, skvělou práci se světlem se scénografií obecně (čtverce na podlaze). Jenom fakt nechápu, proč tam byl ten žebřík, jenž našel pouze jedno využití. ()
Hrát na malé scéně výpravnou hru není snadné, přesto si dokázali vystačit s málem a nezmrvit historickou klasiku, jako se to povedlo jiným (například u Marii Stuartovny ve Vinohradským divadle, že...). Udrželi hru na hranici mezi moderním a klasickým, což nijak nerušilo. Hiddleston ve svém věku předvedl dokonalý herecký talent, neméně ho dali na obdiv i ostatní herci v obsazení. Tři plus - naučit se takové monology, klobouk dolů - sympatizování s Marciem (a vážně ne proto, že ho hraje Hiddleston) - a několik vtipných a úsměvných momentek ()
Tady se ukázalo, že není třeba velkého divadla pro působivý zážitek ze hry. Oč byla scéna menší, o to byla nápaditější. Příběh byl výborný (jak taky jinak, když šlo o hru od Shakespearea), překvapivě aktuální a dal by se shrnout do věty: Střezte se ambiciózních matinek...a upřímnosti taky! Přestože šlo o tragédii, našlo by se zde několik až komediálně působících momentů, ačkoli si nejsem jistá, jestli to tak Shakespeare původně zamýšlel nebo jestli to vyplynulo z hereckého podání a kontextu naší doby. A co by to bylo za divadelní hru bez excelentních hereckých výkonů? A mluvím tu hlavně o ústřední trojici, což ovšem neznamená, že by vedlejší postavy nebyly zahrané výborně. Gatiss jako Menenius byl prostě sám sebou, lehce komická postavička zkušeného politika, ale když došlo na tragiku, zvládal ji stejně bravurně, Findlay jako manipulativní Volumnia byla osobou, která ve skutečnosti řídila celý děj, a šlo jí to náramně, takovou matku byste prostě nechtěli. A pak je tu Hiddleston, který jako Coriolanus ukázal tak přesvědčivý výkon, že nebylo těžké nechat se vtáhnout do děje a prožívat tragický osud hlavního hrdiny. Stále nechápu, jak může mít tak mladý herec takové charisma, ten se prostě musel pro Shakespearea narodit. No, asi takhle - hned po představení jsem měla chuť se na to podívat znovu nebo si tu hru alespoň přečíst, tak chytlavé to bylo. ()
Shakespearův Coriolanus je nedoceněná tragédie, na tragédii navíc s některými nestandardními prvky, což z ní dělá jednu z nejzajímavějších Shakespearovských her vůbec. A Donmar Warehouse pod taktovkou Josie Rourke dokázal, že Coriolanus má v sobě nadživotní sílu vyprávění a prakticky nezničitelnou aktuálnost. Minimalistická scéna (dva čtverce a osvětlený žebřík, sem tam pár židlí) dodává Coriolanovi potřebnou syrovost, autentičnost i symboliku. A pak herecké výkony, ale kdo by čekal při pohledu na herecké obsazení, že nebudou excelentní? Tom Hiddleston je vynikající, disponuje neskutečným hereckým citem pro postavy a jeho Coriolanus, prostě je Coriolanus se vším všudy a ve druhé půli z vás dokáže vymačkat všechny emoce. Mark Gatiss jako Menenius je naprosto skvělá volba, protože on se do té role dokonale hodí svojí mimikou vším a podává rovněž skvělý výkon. A v neposlední řadě samozřejmě skvělá Deborah Findlay jako Coriolanova matka Volumnie. Nevděčnou roli tu má B.H. Sorensen jako Coriolanova žena Virgilie, její role sama o sobě se omezuje na příležitostné výlevy smutku, které jsou však vždycky pozadím hry a nikdy ne jejím hlavním středem, což z ní z principu činí spíše lehce přehrávající postavu. Coriolanus je dechberoucí představení, násobené několikrát o to víc, máte-li rádi Shakespeara. A toho já mám moc ráda. 100% ()
Byla jsem jak na představení, tak na záznamu v kině. Čekala jsem od toho hodně, lístky jsem si kupovala pomalu před rokem, hrozně jsem se těšila. A navíc to má výborné recenze, takže moje zklamání bylo o to větší. Záznam ani nebudu komentovat, nemělo to atmosféru a šla jsem jen, abych se přesvědčila, jestli teda náhodou ty herecké výkony nejsou lepší zblízka. Hiddleston mi přišel, že hraje v podstatě sám sebe, jen tam asi trochu víc hekal a ječel. Nejhorší byla nejspíš hudba, absolutně se nehodila a projekce v rámci designu stage mi přišly dost amatérské a byla to škoda. Je mi dost líto, že mi to přišlo tak odfláknuté. Mark Gatiss byl perfektní, i když to pro něj nebyla žádná výzva, co se týče jeho role. Nejlepší byl Hadley Fraser, na to že je to hlavně muzikálový herec, klobouk dolů, byl skvělý. Deborah Findlay byla taky skvělá, hysterická matka. Hiddlestonův top okamžik byl až v druhém aktu, když ho vyhnali. V první půlce moc nezářil, bylo tam dost zbytečných scén, jako ta sprcha. Sečteno, podtrženo, bylo to super, jsem ráda, že jsem to mohla vidět živě, ale mohlo to být i lepší. ()
Jedním slovem: Neskutečné. Nestačí to vidět jednou - celé představení člověk shlédne několikrát a nejlepší scény nespočetněkrát. Shakespeara mohou hrát jen ti nejlepší herci a to obvzlášť platí pro hru jako je Coriolanus - hru náročnou a nepříliš známou. Sám Caius Martius je postavou, pro kterou člověk nedokáže najít při čtení dramatu mnoho sympatie. Nebyl by to ovšem Hiddleston aby nedokázal postavu odehrát tak nesmírně emotivně a komplexně, že u toho člověku zůstává rozum stát. Veškeré dialogy jsou pronesené precizně ("I present my throat to thee", "Cut me to pieces, Volsces" - člověk to i dlouho po shlédnutí slyší živě v hlavě). Famózní přednes, neskutečná chemie mezi Coriolanem a Aufidiem - oba herci si své role užívají a hrají je bravurně. Scéna, ve které se vyhnaný Caius Martius setkává s Aufidiem v jeho domě je absolutně neskutečná a člověk při ní ani nedýchá - a to mluvím o záznamu představení. Bezchybné dialogy (je to Shakespeare) s charismatickým hlavním hrdinou - co víc si přát. Jako třešnička na dortu působí provedení divadla. Shakespeare většinou nejlépe působí tak, jak byl zamýšlen - s dobovými kostýmy a kulisy. Shakespeare je to nejlepší, a tak si zaslouží ta nejlepší zpracování. Pokud se divadla snaží o minimalistický přístup či hry převádět do současnosti, nedopadá to dobře. Ovšem v tomto případě to dobře dopadlo. Je těžké si představit, jak skvěle hra musela působit pro obecenstvo vzhledem ke stísněnému prostoru divadla. I v záznamu však člověk ocení to, jak na pódiu herci vynikají. A to není všechno. Kostýmy i kulisy jsou sice naprosto minimalistické, to samé se ovšem nedá říct o provedení soubojů a jiných akčním scén. Hiddleston vše zvládá, jako by pro to byl narozen. Souboj s Aufidiem je neskutečný, člověku při tom zůstává rozum stát - jak je možné, že se tohle odehrálo v divadle? Kde jsou speciální efekty? Kaskadéři? Prostě nářez. Člověk by neřekl, že jsou to "jenom" herci. Odevzdání roli je bravurní. I konec je zvládnutý mistrně a efektivně - kdo by čekal to zvednutí? Prostě a jednoduše: perfektní. Jedna z nejlepších věcí, na co se kdy může člověk podívat. ()
Jakožto celek nejlepší divadelní představení, které jsem kdy viděla. Mladě pojaté, ale respektuje to originál. Není třeba velké scény, žebřík, pár židlí a na zemi čtverec a nazdar. Jednoduchý, efektní. Gatiss boží, takhle by to asi vypadalo, kdyby Mycrofta napsal Shakespeare. A Hiddleston? Bože, můj drahý Hiddleston. Ten mladý pán má v první polovině svých třicátých let větší charisma, než kdejaký padesátiletý bard. Pac a pusu, tohle se vám povedlo! ()
První polovina se odehrávala v lehkém údivu nad tím, proč je kolem Coriolana takový poprask. Po pauze mi bylo najednou vše jasné. První část připravila sáhodlouhými debatami o hrdinství a politice půdu pro neuvěřitelné, dech beroucí a poutavé osobní drama hlavního hrdiny. Tom Hiddleston se předvedl v nejlepší formě a vedl vojska i kraloval publiku aniž by ale zastínil ostatní herce. Šikovně skloubené scény pro armádu zbožně vzdychajících fanynek (se mnou v prvních řadách) i pro náročného diváka velmi kvalitních her daly každému přesně to, co chtěl. Můj osobní vrchol hry, tolik překvapivý moment mezi Hiddlestonem a Fraserem (kdo viděl, ví), se mi vypálil do mozku stejně, jako symbol celé hry - Tarantinovsky červená krev a zářící pruhy na podlaze. Dokonce i hudba, které nebylo mnoho, nenáročné, avšak výborně použité kulisy a světelné efekty, dodaly dramatu na atmosféře, kterou by si zasloužilo mít více her. Stejně, jak mi první část připadala zdlouhavá, mi druhá polovina bleskurychle utekla. A šla bych se podívat znovu. ()
Alternativní scéna, avšak typický Shakespeare - krev, politika, spousta textu a občasná hormonální disbalance s náznakem homosexuality. Hiddleston silný zejména po emocionální stránce, Gatiss exceloval "Shakespearovským" podáním. ()
Vezměte Toma Hiddlestona, oblékněte do těsných džínů a vykoupejte jej v krvi. Přidejte skvělou Deborah Findlay v roli Volumnie - jeho „až k smrti“ milující, despotické matky, Brigitte Hjort Sørensen jako jeho lehce hysterickou, na podpatcích cupitající manželku, Marka Gatisse v roli uvědomělého Menenia a k tomu Hadleyho Frasera, jako hrdinova úhlavního nepřítele, s mírně nevyjasněnou orientací. Tohle vše zasaďte do neutěšené, industriální scény londýnského Donmaru. Zeď počmárejte graffiti, na scéně použijte pouze pár žebříků a dvanáct židlí. Mezi scénami hrajte techno. A recept na nejvyprodanějšího Shakespearea v Anglii, podle Josie Rourke je na světě. Původně jsem se obávala, aby miláček publika Hiddleston nezastínil ostatní postavy, ale nestalo se tak, ačkoliv jeho lehce komediální výstupy (sbírání hlasů, nadávky davu), způsobené tím, že se mu přes rameno dívá (a pravděpodobně ještě dlouho dívat bude) jistý komiksový padouch, dokázaly upřímně pobavit, stejně tak, jako jeho nefalšované slzy upřímně dojmout. Miluji Shakespearea a jsem moc ráda za toto velice kvalitní a po všech stránkách povedené zpracování jedné z jeho méně známých her. ()
S hodnocením tohoto kusu jsem značně na hraně. Recenzemi jsem byla nahlodaná už skoro před rokem, takže očekávání byla velká. Pořád se ale nemůžu rozhodnout, nakolik byla i naplněna. Začnu klady, mezi které bezesporu patří industriální prostor divadla Donmar. Vytvořil vynikající atmosféru zdecimovaných měst i hrdinů, navíc opět potvrdil, že i malé scény dokaží předvést velké hry. Celkově scénografie mě hodně bavila, ať už prací se světlem, projekcemi nebo minimálním využitím rekvizit. Z herců obrovskou pochvalu zaslouží Mark Gatiss, kterému by mohl leckterý herec tu lehkost přednesu závidět, Tom Hiddleston mi občas přišel, že spíš neměl co hrát. Nicméně jeho arogantní projev byl přesný a ve druhé půlce přecijen dostal patřičný prostor. Deborah Findlay se role despotické a histerické matky zhostila na výbornou, to že její postava nevzbuzuje jedinou sympatii je možná ještě lepší. Potud palec hore. Bohužel těch záporů bych našla taky dost a to především přepálenou stopáž. Natahování některých scén působilo spíš tak, že herci zapomněli text a improvizují. Jestli to mělo napomoci budování atmosféry, nesetkalo se to moc s úspěchem. Nevěrohodnost a nedotaženost některých momentů by se ještě dala, ale občas i ten text drhnul. Ale abych nekřivdila jen představení, když se diváci i ve vypjatých scénách začnou nahlas smát, taky to moc nepřidá. Jsem ráda, že jsem tuhle krvavou hru viděla, možná bych si jí dala časem ještě jednou, ale dneska tu čtvrtou hvězdu ani omylem ... ()