Reklama

Reklama

Hrdinom filmu s autobiografickými črtami je mladík, ktorého otec umrel keď on bol ešte len malý chlapec. Film je emotívnym rozpamätávaním sa na voľne súvisiaci reťazec epizód z detstva a dospievania. Odkrývaním života svojho otca Bence pátra po vlastnej minulosti a objavuje samého seba. Otec vykresľuje nielen obraz osobnej histórie, ale aj pohnutého obdobia maďarských dejín. István Szabó pritom vyvažuje atmosféru nostalgie a smútenia vľúdnym humorom. (oficiální text distributora)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (10)

fraktal 

všechny recenze uživatele

Pro mne osobně mělo spíše výpovědní hodnotu o době - reálie i způsoby chování, než že by mi to dalo cokoliv "přesahového". scénář: István Szabó kamera: Sándor Sára hudba: János Gonda Otec zemřel, když bylo chlapci osm let, skoro si ho ani nepamatoval. Věděl však, že to byl výjimečný člověk, který vedl výjimečný život a zanechal za sebou velké činy. Opravdu to věděl, anebo o tom byl spíš přesvědčený? Třeba o tom občas přesvědčil sám sebe. Pokud mu vzpomínky (vlastní i cizí) na otce nestačily, doplnil si je, přizpůsobil, zveličil a třeba i vymyslel - tím vytvořil celou mytologii, v niž upřímně a bezvýhradně věřil. Nepřesvědčoval jen sám sebe, nýbrž spoustu lidí kolem. To všechno činil jen do chvíle, kdy si uvědomil, že už žije výhradně ve světě superlativů a že je v něm tak trochu sám... a trochu jako vězeň. A proto se rozhodl, že musí něco podniknout z vlastní iniciativy, nikoli ve stínu otce, jeho paměti a údajné dokonalosti a velkoleposti. Umínil si, že přeplave Dunaj. Ovšem ani to nebyl originální nápad. Anebo že by mu to už tak nevadilo...? Zní vám to nějak povědomě? Ano, je to tak trochu jako v Truffautových filmech, které Szabó charakterizuje jako „douce" - tento přívlastek se hodí i ke snímku, o němž mluvíme. A také k režisérovu předchozímu titulu Čas snění, jenž do jisté míry vypravuje podobný příběh. Ovšem film Otec má vyšší ambice: v něm se totiž subjektivní exkurze do osobní a rodinné minulosti prolínají s retrospektivou dvaceti let maďarských dějin, a sice od počátku 40. až na začátek 60. let 20. století. „Tvrdohlavost" hlavní postavy ohledně idealizování vlastního otce je prezentována vlídným a chápavým autorským humorem a po stránce stylové pomocí poněkud surrealistických sekvencí, popisujících chlapcovy naivně vymyšlené (a později mladíkovy) představy o dokonalosti a všestrannosti otce. Pozoruhodná v tomto smyslu je například sekvence, v níž otec provádí těžkou chirurgickou operaci, což jako bývalý partyzán musel určitě zvládnout, anebo scéna, během níž koordinuje, či dokonce osobně znovuzavádí první tramvaj do poválečné Budapešti. (S touto sekvencí - ovšem v mnohem komplexnější, promyšlenější a rozšířenější podobě - se znovu setkáme za deset let, a sice ve výborných Szabóových Budapešťských povídkách, věnovaných mimo jiné i klasickému symbolu městské civilizace, kterým je právě tramvaj.) Stejně jako Čas snění je také Otec o rozčarování a rezignaci, a přitom o iniciaci - o iniciaci do našedlého a zplihlého půvabu všednosti, ke „kompromisům" nutným k tomu, abychom vůbec přežili. A shodně jako v předchozím Szabóově díle, kdy „čas snění" ustupuje „času skutečnosti", vlídný autorský humor čím dál tím víc prostupuje pocit (specificky maďarský i univerzální) melancholie dospělého muže, který konečně akceptoval sám sebe. Mircea Dan Duta ()

Mulosz 

všechny recenze uživatele

Divák si nostalgicky zavzpomínal na průvod, karnevaly, soudružky svazačky s velkými prsy v upnuté bílé halence a další věci v jádru neškodné věci, které se za komára děly, hlavní postava zase nostagicky zavzpomínala na svého otce, který už ne tak neškodně zahynul na sklonku druhé světové války. Formální stránka filmu není nezajímavá, pohyblivé záběry, mezi nimiž je těch statických minimum, dávají snímku snesitelné tempo, líbil se rovněž časový posun mezi dětstvím a ranou dospělostí hlavní postavy, řešený v podobě symbolického záběru na hrdinovy hodinky. Tolik ke kladům filmu, které byly tímto vyčerpány. Jinak celkově mám pocit, že tomu všemu tak nějak chyběla tolik potřebná "šťáva". ()

Reklama

Bajda 

všechny recenze uživatele

Otec je velice osobní a intimní film, kterým se zřejmě Szabó vypořádával z vlastní minulosti. Vztah filmu k realitě a skutečným událostem je podtrhován scénami připomínajícími výpovědi v dokumentárních filmech i zařazením skutečných archivních materiálů (pochodující vojska, zdevastovaná Varšava). Charakter osobní zpovědi je posilován i subjektivizujícími prvky: point-of-view záběry, snovými scénami se zpomalenými záběry, a také sekvencemi, ve kterých sledujeme idealizované představy hlavního dětského hrdiny. Ty mají podobu hollywoodských kriminálních filmů a gangsterek. Kouzlu filmu hodně přidává výtečná kamera Sándora Sáry. ()

Vančura 

všechny recenze uživatele

Nádherný film. Černobílý obraz, výborné obsazení (včetně skvělých dětských herců), velmi pěkná hudba, mistrné namíchání komediálních momentů s těmi dojemnými, a v závěru velmi silné vyústění. V tom filmu - který mi přišel velmi čistý a filmařsky přesně dle mého gusta (takový správný filmový oldschool à la čs. nová vlna) - je přesně všechno, co z něj dělá velký zážitek (nejen) pro každého správného filmového staromilce. Neviděl jsem moc maďarských filmů, ale tento rozhodně řadím k těm nejhezčím. István Szabó - palec hore! ()

Spike17 

všechny recenze uživatele

Svěží film jednoho z největších klasiků maďarské kinematografie – Istvána Szabó. Apa vypráví o zdevastovaném Maďarsku po válce, o generaci dětí bez otce. A právě osud jednoho takového chlapce sledujeme. Takó si svého otce jako malý kluk velmi idealizuje a postupem času zjišťuje, že otec nebyl takový, jakého si ho jako dítě vysnil (a to doslova – ve filmu najdeme mnoho snových sekvencí). Na filmu mě kromě hrátek s časoprostorem zaujala práce s kamerou (POV, nájezdy, dialog u stolu, záběry zdevastovaného města) a hudbou, která společně s komediálními prvky přináší svěží vánek do této intimní zpovědi jedné generace. [KINEMATOGRAFIE MAĎARSKA] ()

Galerie (5)

Reklama

Reklama