Mephisto
Mephisto
Mephisto
Mefisto
Mephisto
Režie:
István SzabóKamera:
Lajos KoltaiHrají:
Klaus Maria Brandauer, Krystyna Janda, Ildikó Bánsági, Rolf Hoppe, György Cserhalmi, Péter Andorai, Karin Boyd, Christine Harbort, Tamás Major (více)Obsahy(1)
Chce hrát za každou cenu, svou tvář přitom ztrácí na jevišti i v životě. Je nepopiratelné, že filmem Mefisto, natočeným podle stejnojmenného románu Klause Manna, syna Thomase Manna, dosáhl maďarský režisér István Szabó jeden z vrcholů své tvorby. Vypráví příběh talentovaného herce Hendrika Hofgena, podléhajícího bezmezné ctižádosti, které obětuje své morální zásady, politické přesvědčení, umělecké ambice, osobní život. Marně se klame iluzí, že ve zvráceném totalitním světě by mohl kolem sebe vytvořit klidný ostrov umění. Na vrcholu společenského vzestupu je Hofgen osamoceným a vnitřně rozpolceným mužem, vydaným na milost a nemilost nacistické moci, které sloužil… Film získal Oscara za nejlepší zahraniční film. A na XXXIV. MFF v Cannes 1981 obdržel Cenu za nejlepší scénář a Cenu FIPRESCI, kromě toho mu patří řada dalších prestižních uznání. Snímek vykresluje především obraz kariéristického umělce, který je ochoten spojit svůj osud s nacisty, ale také zachycuje v širokém záběru politické události v Německu v třicátých letech. Na filmu je pozoruhodná kamera Lájose Koltaie, pracující se světlem ve stylu německého expresionismu, i režie, stavící na dynamickém tempu, v němž rozehrává scény plné napětí a na působivém vedení hereckých představitelů. Z velkého počtu výborných interpretů vystupuje do popředí představitel titulní role, vídeňský herec Klaus Maria Brandauer, strhující svým vynikajícím a přesvědčivým výkonem. (Česká televize)
(více)Recenze (141)
Oscar 1 : Cizojazyčný film . . . . . Zlatá Palma - výběr ()
Rozmáchlý portrét transféru mladého (dle vlastního přesvědčení jak jinak než nedoceněného) adepta divadelního herectví od rozjíveného bohémství (za zvláštní zmínku stojí úchylně působící scéna taneční průpravy s černošskou učitelkou, u které můžete hádat jak skončí - scéna i učitelka) přes "nutnost" kariéristických podrazů až k neutuchajícímu konfliktu mezi "tím lepším v Hofgenovi" a jeho touhou udržet si to, co má, za zuřivého obelhávání se tím, že je to tak vlastně konáno pro dobro všech, a s tím, co se děje kolem, a čemu slouží, nemá jako "obyčejný herec" nic společného. Téměř dvě a půl hodiny, které mě nenudily, a které bych asi potřeboval vidět ještě párkrát, aby některé detaily zapadly na své místo v té pestré skládance lidského charakteru. Necítím to sice jako žádný milník ve své "kariéře" filmového diváka, ale rozhodně tuto manifestaci propojení umění a společnosti doporučuji. Rozhodně ale ne pro večery, kdy si chcete po těžkém dni odpočinout u něčeho tak či onak nekomplikovaného:) 80% ()
Mefisto představuje velice výraznou tématickou variantu Schindlerova seznamu, zatímco tragikou hlavního hrdiny a zapojováním jeviště do příběhu tíhne k filmu All That Jazz. Jeviště tematizuje ve druhém plánu herectví, převlékání kabátů a upřímnost. Nakonec Hendrik Hoefgen coby stoupenec stanislavského metody, který se v reálu musí přetvařovat a směřuje až k jím neviděné iluzi, odpovídá obrazu zpitomělé a sobecké německé buržoazie meziválečné éry, která nespatřila a nechtěla spatřovat nebezpečí nacismu. V první půli připomíná Hendrik impulsivními výroky Hitlera u proslulého řečnického pultíku, zatímco ve druhé půli od podobných výstupů upouští. Přesto a proto si myslím, že hlavní představitel vyloženě kariéristickým umělcem není. Hendrik nikdy nepřivírá oči, nikdy se nepřikloní na stranu nacistických pohlavárů, naopak pomáhá přátelům (tak jako Oskar Schindler) a na rozdíl od ostatních neustále pochybuje. Podlehne nakonec? Zdá se, že pouze změní pozici z herce do diváka; do diváka bez možnosti ovlivňovat nastalou mašinérii. To symbolizuje film v závěru světlem namířeným na Hendrika, neboli světlem namířeným na diváka, jak o tom zhruba v půlce filmu sám hlavní představitel mluví. V duchu předešlého dodatek: Klaus Maria Brandauer je herec-nadčlověk. ()
Nejvetsi problem tohohle filmu je delka. Tenhle film si je hodne podobnej s Hanussenem, taky jde hlavne o vystoupeni na podiu a vecirky, jenze zatimco Hanussen je velmi zajimava postava, zde se jedna pouze o herce. Navic je Hanussen o pul hodiny kratsi. Nicmene musim uznat, ze ackoliv tu jsou bud dialogy nebo divadelni vystoupeni, nijak vyrazne jsem se nenudil. Na druhou stranu, kdyz se dej filmu dlouho nikam neposouva a furt se jen hraje na jevisti, tak uz to tak upoutat neumi. Vsude jsou reci o nejakym moralnim padu a tak podobne, ale bud sem ten film spatne pochopil nebo nevim, protoze me to tak neprislo. Byla to proste blba doba a Hendrik Hoefgen jen miloval divadlo a nic jinyho ho nezajimalo. A zaver byl nejakej divnej, vubec nenavazoval na predchozi dej a byl tam asi jen kuli tomu, aby moh Hendrik rict hlasku "Ja jsem jen herec.". Kdyz uz je ve filmu neco nudnyho, je tu nastesti Klaus Maria Brandauer, kterej to vzdy zachrani a podava snad zivotni vykon, kuli nemu stoji za to tenhle film videt, ale jinak film nema moc co nabidnout. ()
Mefisto mě přesvědčilo v tom, že jsem narazila na další ze skvostů německé kinematografie. Po prvních pár rozpačitých minutách to byl dokonalý a strhující zážitek s vynikajícím hereckým výkonem Brandauera v roli Hendrika. A to mohu říct, že na mě zpočátku vizuálně moc sympaticky nepůsobil, ale jeho oči v závěru ......síla. Myšlenkově hutný, ničím nenudící příběh člověka, který jak tam bylo řečeno "strčil hlavu do písku a nebyl schopen zaujmout jasné stanovisko" k poltické situaci v nacistickém Německu Co ho k tomu vedlo je napsané už nahoře v obsahu a já k tomu mohu jen dodat, že to byl jednoznačně můj nej film tohoto měsíce, který každopádně doporučuju."Já jsem jen herec. Herec v Německu, nikdy nebudu nic jiného.". Hendriku jsi schopen za těmito slovy stát s čistým svědomím? ()
Velmi vděčný námět kariéristy uprostřed nacismu na vzestupu bylo téma dobře pokryté už v roce 1981, i kdyby jen Bertolucciovým o něco lepším Konformistou. Szabó přesto umí zaujmout a ačkoliv jsem čekal maličko výraznější uhrančivost a nějaký zajímavý úhel pohledu (film je vlastně přesně takový, jako bych po přečtení synopse čekal, což jsem až v takové míře nečekal), zklamaný nejsem. ()
Z počátku silně nepřístupný snímek, který ale s přibývající stopáží začne stála a znova fascinovat, a ani na moment nenudí. K. M. Brandauer je neuvěřitelný... ()
Film, na kterém mě více než téma upoutal výkon K. M. Brandauera, který se to děje opravdu vžil. Další herci jsou také dobří, ale on je prostě převyšuje. Příběh muže, který ve 30. letech tančil, jak ostatní pískali, mi moc neřiká, ale podané je to opravdu skvěle, ale ten konec byl pro mě opravdu zklamáním. Čekal jsem víc než jednu větu. ()
Jsem zase v lásce. Děkuji. Ten film je celkem bezohledný k divákovi, takže ten závěrečný soucit nad postavou je snad až nepatřičný. ()
Film, jímž István Szabó proslavil po celém světě nejen sebe, ale i celou maďarskou kinematografii. Snímek inspirován stejnojmenným románem Klause Manna vypráví o vzestupu a následném morálním pádu herce Hendrika Höfgena, kterého vynikajícím způsobem ztvárnil rakouský herec Klaus Maria Brandauer. Höfgenovou životní rolí se stává postava Mefista, později se ale upíše skutečnému ďáblovi, nacismu. Přesto Höfgen sám sebe neustále ospravedlňuje: "Ich bin doch nur ein Schauspieler." Film je první částí historické trilogie, také známé jako brandauerovská. ()
Z třídílné slavné série Istvána Szabó jde o první a z mého pohledu nejsilnější film, který přinesl K. M. Brandauerovi nesmírně vděčnou roli ambiciózního herce, který se stal pěšákem v mocenské hře. Díky ní se z něj definitivně stala velká hvězda filmového plátna. Szabó sice využívá konkrétní historické události a dobové rekvizity, ale vytváří nadčasový snímek o konformitě, manipulaci a kariérismu, která vede ke ztrátě vlastní identity. Szabův ministerský předseda není konkrétní historickou postavou, ale zosobněním mocenské zvůle a člověka na vrcholném postu kterékoli diktatury. Hodně chytrý scénář v řadě detailů ukazuje postupnou destrukci osobnosti a naznačuje, k jak temným koncům mohou vést počáteční kompromisy. Celkový dojem: 100 %. ()
Moje první setkání s tímto panem režisérem dopadlo přesně tak, jak jsem si v hloubi duše přál a už se těším na naše další společné filmové dýchánky. Na čem Mefisto stojí; na výtečném hereckém výkonu Brandauera, dále na přesném pojetí charakterů (i když samozřejmě vede postava Hendrika), a na výborném vykreslení doby a lidí v ní žijících (bolševici, zastánci republiky a nacisté, u kterých se postupně mění jejich postavení). Jistě, ne každého zaujme nejen politická situace 30.let v Německu, ale vše ostatní dokáže zabavit i historického antifanouška. Titulní postava je totiž gejzírem různých poloh; je to slaboch, zbabělec, ale v okamžiku získání těch správných konexí a pozice velký pán, ovládá výborně svoje vystupování, připomíná až chameleona, více než člověkem je v reálném životě též hercem. Jeho ambicióznost jde v ruku v ruce s obezřetností a „vlezdoprdelkováním“, uměním přiklonit se na tu správnou stranu (od nadšeného soudruha přes vydržovaného buržoazního floutka až po s nacistickým režimem spolupracující loutku). Když dostane přes prsty, stáhne se do sebe, změní svoji polohu, způsob vystupování a znovu hledá cestu na výsluní. Přitom všem však má zbytky svědomí, takže ani při kolaboraci není vyloženě zápornou postavou. Navíc, on sám pro sebe je přece jen herec, tak co od něho chtějí, že? Aneb co zmůžou ideologie s proměnlivým jedincem. Jinak, nejen závěr byl velmi symbolickým, fascinovala mě například i scéna, kdy Mefisto soustředěně pozoruje nacistického pohlavára v lóži, na ten tolik říkající a přitom tajemstvím obestřený mrazící pohled jen tak nezapomenu. Chyběl mi snad jen trochu více rozvedený konec, jinak vcelku jasných 5*. A zvláštností je, že snad za celý film nikdo „nepozdraví“ Vůdce, který zde ostatně nikdy není nazýván přímo svým jménem. ()
Szaboova středoevropská trilogie křísí polozapomenutou středoevropskou identitu, která ještě před šedesáti lety byla živou součástí veřejného povědomí všech národů a států "užší" střední Evropy. Brandauerovy výkony jsou vynikající a v zásadě vyvážené ve všech filmech tohoto širšího ideového celku. Důležitá je právě ona horní časová hranice před rokem 1945. Podobenství filmu je vlastně detailně zachyceným procesem nomenklaturizace jinak schopného, ve své profesi silného a odolného jedince (jedinečná je dech beroucí rekonstrukce avantgardních scén dvacátých let ve výmarském Německu. Slušnost přechází do zločinu tiše, zpolehounka, krůček za krůčkem. Zrod zločince a lumpa je zdánlivě pevně propojen a jasně dán. Včetně virtuální útěchy menšího zla a domnělých dílčích zásluh téměř opozičních. Už se nejedná jen o Hitlera, ale o jasné vymezení lidství oproti jeho zločineckým mantinelům včetně časově mladších totalit druhé poloviny minulého století. Konec - ve shodě s Mannovým stejnojmenným románem - je otevřený. Stejně jako naše znalosti tohoto zdánlivě neatraktivního, ale životně důležitého tématu. Navíc na případě strhujícího filmu již dnes poprávu považovaného za klasický. ()
Zrcadlení Klause Manna, syna Thomase Manna, na téma Gustafa Gründgense (1899-1963). V románu a posléze ve filmu je formováno jako vzestup Hendrika Höfgena skrze provinční koketování s levicí v Hamburku, zlomené ovšem záhy společně s růstem kariéry v Berlíně a proměněné v poklonkování pravici. Klaus Maria Brandauer tradičně prožívá naplno všechny vrcholy své postavy. Jako ambiciózní herec zabředává do divadelní předválečné atmosféry, do toho neopakovatelného světa, který byl tak surově zničen. Tato zkáza pak ruku v ruce způsobí vzestup a pád mnoha takových Hendriků, kteří si ani během těch pár let nevšimli, že budoucnost pro ně může být už jenom horší. Co je ale zdaleka nejzajímavější, je zachycení ve vedlejší linii příběhu německé černošky, což skutečně ve filmech z meziválečné doby nebývá zvykem. ()
Přiznávám, že mi nedělá radost, když je mrtvolné scénické schéma zatahováno i do filmu (neplatí pro Kurosawu a drobné výjimky), protože právě on je jediným médiem, jehož dynamickým výrazivem jsem schopen divadlo akceptovat a dokonce si ho i užít. Jistě proto nepřekvapí, že mé hodnocení neodráží formální aspekt snímku, kterému by vpravdě neuškodilo, kdyby se Szabó častěji zřekl své prkenné masky Rozvláčnosti a rozproudil pozvolna tuhnoucí krev v žilách divákových (tak jako s hravou sekvencí "převleků" nebo s geniálním zakončením do mrtvolky na betonově odosobněném a pustém stadionu), ale odměňuje zejména fantastickou procházku zákoutími duše, košatou látku na nerušené přemýšlení a herecký koncert Herr Brandauera, jehož výrazový rejstřík je stejně nevyzpytatelný jako měňavá podoba chameleona. Poznámka na okraj: Poněmčení dabingem nevyšlo tvůrcům zcela ideálně a vytrhává z dění. 4,5* ()
Herec, milujúci hranie. Bez masky, s maskou. S prekvapením. Raz pochybujúci, inokedy presvedčený o talente, ktorý by mal rozdávať na podstatne vyššej úrovni, než v provinčnom divadle prístavného Hamburgu. Už tu začína prejavovať svoj nestabilný charakter. Typickým je preň túžba po lepšom živote a všeobecnom uznaní. Spaľujúca vášeň znamenať čosi vo svete umenia dokáže prelomiť to lepšie v jeho vzťahovom živote. Napriek výrazne ľavicovému mysleniu, prejavuje znaky nezdravej ambicióznosti. V zhode s tým, napriek vášnivej a slovne kruto úprimnej láske s černošskou učiteľkou gymnastiky a tanca, neváha odrazu uzavrieť manželstvo s finančne dobre zabezpečenou paničkou. S postupným ovládaním politiky nacistami, postupuje aj rozklad hercových dovtedajších politických a hereckých ideálov v prospech vládnucej ideológie. Výmenou za názorový obrat je ponuka možnosti riadiť procesy v divadle. Nejde o jednorozmernú postavu, na to je film zrobený príliš chytro. Až tak, že napriek urputnému herectvu vyznieva celý koncept trochu hóch akademicky, a tým aj neživotne. Len v znamení téz o úlohe umelca v súkolí doby, ktorú ovplyvňuje a do značnej miery určuje politická situácia. ()
Už jsem to asi dva roky, jsou jsem viděla Mefista poprvé. Na komentář jsem si chtěla vzít trochu odstup a přiznám se, že ani dnes, kdy jsem viděla podruhé v němčině, mi nenaskakují ta správná slova. Detailně zpracováný postup vlastní záhuby. Nadání není vždy poslání. Mrazivé. ()
"Čo odo mňa chcú?, ja som iba herec..." Spočiatku som si myslel, že príbeh bude podobný filmu Garderobiér s R. Finneym, dokonca sa ich odohráva vo vojnovom období. Mefisto je ale o niečom inom. V prvom rade o hercovi, človeku mnohých tvári, človeku, ktorý má rád lesk a slávu a je mu celkom jedno, že sa z neho postupne stáva nacistický poskok. Moje prvé stretnutie s Istvánom Szabóm a jeho dvorným hercom K.M. Brandeurom dopadlo dobre. Vytkol by som iba niektoré zbytočne dlhé ukážky z divadelných predstavení a tanečných vystúpení. Minútou by režisér bohate vystihol atmosféru i myšlienku a preto nie je nutné, aby som pozeral na päť minútové vystúpenia. Film to zbytočne natiahlo o nejakých 20 min. a zaniká tak možnosť príbeh zdramatizovať. Najsilnejší moment: "Vypadni komediant!". Inak spokojnosť a Oscar zaslúžený. 80%. ()
Veľmi dobré a monštrózna stopáž vôbec nevadila. Má to totiž vynikajúci mnohovrstevný, umne vygradovaný scenár. A ku cti mu slúži, že parádne funguje aj keď sa vzdáva mnohých vďačných dramatických situácií. Funkčné aj ako metafora a takisto ako rozbor jednej poľutovaniahodnej osobnosti. S filmom má však jeden osobný problém. Štýl európskej kinematografie 80. rokov mi je proti srsti (aj herecky) a scén, ktoré ma tu vyrušovali je bohužiaľ dosť. Hlavne prvá tretina ma vážne vytáčala 8/10 ()
Film je čím dál lepší... to znamená, že první půlka je docela nudná(**), druhá půlka by si zasloužila ****, to dává průměr ***, k tomu jednu hvězdičku za Brandauera... ale i za herce, který hraje generála. Režisér Szabó filmu nic výrazného nepřinesl. ()