N - Šílenství rozumu

Při sledování tohoto díla jsem zkonkrétněle, prožitkově, niterně nahlédla, že Vlny Virginie Woolfové by přeci jen bylo možno zfilmovat, ale po tomhle filmu se to zároveň už jeví málem zbytečné. *** Je to tam všechno, po protikladech vnímání v novém dialogu opět spojité, znovu a hlouběji harmonické, finálně smířlivé, poctivě pokorné přistupování k jevům: ona prapůvodní, klidná, niterně rytmizovaná nádhera proudu bytí v plynoucím čase se tu vyjevuje skrze dvě základní možnosti postupného kvantování, v diskrétních dávkách se vrstvícího lidského rozumění: v laskavém dialogu kolonizačního, dobyvatelského, katalogizujícího rácia s intuitivně napojenou v čase zrající a prohlubující se moudrostí. A je tam ještě něco víc, než může ve Vlnách poskytnout Woolfová, neboť ta svým rozuměním jevení se fenoménů v čase pořád ještě zůstává v Anglii. *** Racionalizátor, zacílený dobyvatel, v půli své horečnaté práce zemřel, a po smrti, a možná už krátce před ní, ho opustila zaslepenost, a nyní, oproštěný od krátkozrakých tlaků, uvolněn vstupuje do smutkem provázeného, ale láskyplného dialogu s intuitivní zkušeností, moudrostí, skrze niž se mu dává, co všechno míjel, neviděl, nač nebyl naladěn, když se hnal za svou katalogizační vidinou, za svou touhou po finálním uchopení plynule a komplexně, svébytně proměnlivého fenoménu Afriky. A přesto, svým vlastním způsobem, se nemýlil, i svým fanatismem a přehlížením dourčoval magický mnohoplošný tvar a neodolatelnou fascinativnost, promlouvavost afrických jevů, i svou touhou po vnesení řádu, po jednoznačných usouvztažněních, i svým nezbytným selháním zviditelňoval a posiloval samu neodolatelnou krásu jevení Afriky. *** Film sám se přitom v sobě neztrácí, není bezbřeze poetický či naivní a je dalek všech možných klišé - má výsostně logický, konzistentní a přísný tvar, v němž se dialogicky dourčují a v novém tvaru splývají oba proudy chápání věcí, ten povrchově, i ten hloubkově strukturující, a celý dialogický proud je zároveň jak podemílaný, tak dourčovaný magickým rytmem, který mimoslovně jitří i konejší, vyvěrající z téže ozdravné a tajemné moudrosti harmonií jako indické mantry, a vyprávějící o vnitřní pravosti a síle toho, čeho se dotýkáme, na ještě jiné, těsně podprahové rovině. *** Je to a není dokument, člověk Borremans tu slouží jako model, jako mýtická postava určená k lidskému selhání v touze po uchopení celku, a na jeho osudu teprve vyrůstá mnohem spletitější, nejednoznačnější a nekonečně proměnlivý obraz Afriky, jejích pudů, vášní, rytmů, vznešenosti i nízkosti, její všednosti i mystérií, její klidné a shovívavé mateřskosti i nebezpečného a mstivého neznáma. A teprve ze smíření se s vědomím té prapodstatné neuchopitelnosti plyne absence spěchu i strachu a vyvěrá hluboký klid. *** Na poli dokumentaristiky se jedná o zcela původní organický tvar, bytostně podložený experiment, vedle kterého všechny ostatní dokumenty vypadají jen jako sběrné přípravny materiálů, jako školní úkoly, jako selhání. *** Zůstávám uhranutá. (27.03.2015)

Tady by někdo rád byl druhým Gasparem Noé, takže se připravte na ducha, jak dvě hodiny povlává nad Pobřežím Slonoviny, a jeho vjemy věrně připodobňuje kamera* a hudba, z nichž vás po první půlhodině začne bolet hlava. Obé v sobě přitom mísí avantgardní postupy s estetikou reklam cestovních kanceláří. Texty zpívaných pasáží, v nichž Afričanka promlouvá k Borremansovi, představují zatím největší bizarnost, na jakou se mi letos poštěstilo v kině narazit. Podstatnější než toto vše je nicméně obsah filmu a ten bohužel tvoří velmi konvenční až tlachavé úvahy o Borremansově motivaci a (ne)adekvátnosti jeho přístupu, prokládané týráním zvířat. Je smutné, že takovýto snímek vznikl za podpory Evropské unie. *Zejména nadužívání steadicamu dosahuje tragikomických rozměrů. (27.03.2015)