Violet
Violet
Obsahy(1)
Patnáctiletý Jesse byl jediným očitým svědkem vraždy stejně starého kamaráda. Po brutálním incidentu se Jesse vrací domů, zpět k rodičům a kamarádům z bikrosového oddílu. Slova nedokážou postihnout smutek a citový otřes, kterým Jesse prochází, nedokážou vysvětlit, co se vysvětlit nedá. Otázky obklopující nejen Jesseho, ale i jeho nejbližší okolí, ho čím dál více izolují od světa a brání mu smířit se se situací. Všednodenní rutinní činnosti, jako je pití čaje, dívání se na televizi nebo setkávání se s kamarády, dostávají zcela jiný význam. Debutujícímu režisérovi se daří pomocí světla, tmy, stínu, zvuků, ale i ticha, kterými okolo Jesseho vytváří neproniknutelnou síť, nahlédnout do hrdinova nitra. Vizuálně nesmírně působivý a impresionisticky laděný snímek si vystačí s minimem dialogů, jeho síla tkví v obrazech. (MFF Karlovy Vary)
(více)Videa (1)
Recenze (16)
Dobrovolně přiznávám, že po padesáti minutách jsem z kina utekla, protože jsem na celém filmu nenašla jediný pozitivní aspekt. Příběh tu neexistuje: vše se odehrává v dlouhých, nic neříkajících scénách, které na sebe prakticky nenavazují. Děsivou diskotékovou hudbu musel z Kongressového sálu slyšet všichni v okolí 100 metrů. "Vizuálně působivý," jak stojí ve festivalovém programu, je nutné vyložit jako "permanentně nezaostřený" a o faktu, že panu režisérovi HD rozlišení zjevně nic neříká, už ani nemá smysl mluvit. Na druhou stranu mělo-li ve mně Violet vyvolat touhu zpít se do němoty nebo mlátit hlavou do zdi, tak se to filmu povedlo. ()
Nudný? Ale kdeže. A vůbec: ohánět se coby kritériem subjektivizovanou zábavností či nudou je vždycky krajně podezřelé – obvykle to poukazuje na nepříliš vycválaného diváka. Violet mi evokoval snímky Jaume Rosalese. Přestože z mého pohledu nedosahuje Rosalesovy dokonalosti, jedná se o pozoruhodný počin. Das Devos však pracuje s celým tématem chytře a to právě stylisticky. Odcizenost okolí a traumatizovaného hrdiny je samozřejmě nabíledni – v tomto směru autor nevnáší do tematicky spřízněných děl, jako je kupříkladu Paranoid Park, nic nového. Avšak zaujalo mě tohle: posttraumatický stav se projevuje mimo jiné jakýmsi podivně zjitřeným vnímáním, v němž snad mozek vyvíjí zvýšenou aktivitu pro analýzu svého okolí, aby lépe určil potenciální nebezpečí, které se může opakovat. Okolí je ovšem stejně všední, jako obvykle – zjitřené vjemy jsou v zásadě banální. Což zakládá podivnou melancholii, kterou snímek výborně zprostředkovává. Vlastně jde o očekávání katarze, po níž introjikovaný svět zraněného bikera konečně přikryje všeprostupující a uklidňující mlha. ()
Top film a v podstatě reklama na 'život je dobrej i když ti umře kámoš protože jezdíš na kole,' hra s intermedialitou vně obrazu a řikám si, že první scénu fakt vymyslí jen člověk se čtyřcifernym iq, když tu přijdou dlouhý záběry v ulicích kde barvy trik odpovídaj barvě domů, nehledě na perfektní sestřih z rampy a ultimátní soundtrack, ach bože, jak může tohle někomu nestačit! ()
Jestli je umělecky hodnotné nechat kameru dlouze zabírat jednu a tutéž věc, se disputuje už od Warhola. Pokud režisér chtěl úmyslně (a já myslím, že chtěl) nechat diváka dvě minuty koukat na zkamenělou tvář, další dvě minuty na ruku trčící z jedoucího auta, jedoucí auto samotné a X dalších věcí, aby tím umocnil suchý naturalismus Jesseho prožívání, vsadil na dost divokou kartu, protože to má tendence brutálně nudit. Díky stopáži to ale s trochou odhodlání není nesnesitelné. Film se mi místy hodně líbil z čistě estetické stránky. Někdy byla scéna poskládána tak, že by se na ni dalo dlouho dívat i jako na fotografii, takže jeden nehybný záběr vůbec nevadil a naopak to tomu dodávalo atmosféru. Tuhle kvalitu ale pak zase úplně sráží do kolen ty psychedelické přechody ve stylu instagramových filtrů, rozbitého streetview, atomového výbuchu a epileptického záchvatu na diskotéce. V takových momentech si říkám, že tohle už je moc. Nemůže být každý Gaspar Noé. Přestože jsem racionálně věděl, čeho chce film dosáhnout a jak by na mě měl působit, nedovedl jsem se na něj napojit a nechat ho k sobě promluvit. A to je u abstraktního ztvárnění posttraumatického stresu poněkud zásadní nedostatek. ()
Klasická CSFD a karlovarska demence se ve zdejším hodnoceni odráží, nikoliv skutečně kvality tohohle nekompromisniho a dumyslnyho debutu. Ten film je naprosto srozumitelný a svou strukturou jasně odrazi stav neproniknutelne hlavní postavy. A to vše skrze obraz a vymakanej sound design jak od Lucrecie Martel. Má to neskutecne prokomponovanou kameru, za kterou stal Nicolas Karakatsanis, kterej teď v Hollywoodu točí veliký věci. Ať uz jde o poslední osmiminutovy záběr, otviraci záběr jak od Rubena Ostlunda nebo nejlepší shot, kterej se odehrava na koncertě Deafheaven!!! Je to takový Paranoid Park jen na Bmx. Zdejší necitlivost a nepochopení je uz alarmující. Divácké naroky na ztotozneni s postavavou je úplně mimo. O tom ten film je proboha! Kdyz se s ním neztotožňi ani jeho máma! A nikdo mu nerozumí. Proč bys měl ty? ()
Galerie (4)
Photo © 49. MFF Karlovy Vary 2014
Reklama