Violet
Violet
Obsahy(1)
Patnáctiletý Jesse byl jediným očitým svědkem vraždy stejně starého kamaráda. Po brutálním incidentu se Jesse vrací domů, zpět k rodičům a kamarádům z bikrosového oddílu. Slova nedokážou postihnout smutek a citový otřes, kterým Jesse prochází, nedokážou vysvětlit, co se vysvětlit nedá. Otázky obklopující nejen Jesseho, ale i jeho nejbližší okolí, ho čím dál více izolují od světa a brání mu smířit se se situací. Všednodenní rutinní činnosti, jako je pití čaje, dívání se na televizi nebo setkávání se s kamarády, dostávají zcela jiný význam. Debutujícímu režisérovi se daří pomocí světla, tmy, stínu, zvuků, ale i ticha, kterými okolo Jesseho vytváří neproniknutelnou síť, nahlédnout do hrdinova nitra. Vizuálně nesmírně působivý a impresionisticky laděný snímek si vystačí s minimem dialogů, jeho síla tkví v obrazech. (MFF Karlovy Vary)
(více)Recenze (16)
Dobrovolně přiznávám, že po padesáti minutách jsem z kina utekla, protože jsem na celém filmu nenašla jediný pozitivní aspekt. Příběh tu neexistuje: vše se odehrává v dlouhých, nic neříkajících scénách, které na sebe prakticky nenavazují. Děsivou diskotékovou hudbu musel z Kongressového sálu slyšet všichni v okolí 100 metrů. "Vizuálně působivý," jak stojí ve festivalovém programu, je nutné vyložit jako "permanentně nezaostřený" a o faktu, že panu režisérovi HD rozlišení zjevně nic neříká, už ani nemá smysl mluvit. Na druhou stranu mělo-li ve mně Violet vyvolat touhu zpít se do němoty nebo mlátit hlavou do zdi, tak se to filmu povedlo. ()
Nudný? Ale kdeže. A vůbec: ohánět se coby kritériem subjektivizovanou zábavností či nudou je vždycky krajně podezřelé – obvykle to poukazuje na nepříliš vycválaného diváka. Violet mi evokoval snímky Jaume Rosalese. Přestože z mého pohledu nedosahuje Rosalesovy dokonalosti, jedná se o pozoruhodný počin. Das Devos však pracuje s celým tématem chytře a to právě stylisticky. Odcizenost okolí a traumatizovaného hrdiny je samozřejmě nabíledni – v tomto směru autor nevnáší do tematicky spřízněných děl, jako je kupříkladu Paranoid Park, nic nového. Avšak zaujalo mě tohle: posttraumatický stav se projevuje mimo jiné jakýmsi podivně zjitřeným vnímáním, v němž snad mozek vyvíjí zvýšenou aktivitu pro analýzu svého okolí, aby lépe určil potenciální nebezpečí, které se může opakovat. Okolí je ovšem stejně všední, jako obvykle – zjitřené vjemy jsou v zásadě banální. Což zakládá podivnou melancholii, kterou snímek výborně zprostředkovává. Vlastně jde o očekávání katarze, po níž introjikovaný svět zraněného bikera konečně přikryje všeprostupující a uklidňující mlha. ()
Violet je přesně tím druhem filmu, který srdečně nesnáším. Pseudoartové nic se statickou kamerou a naprosto přeřvanou sekvencí z diskotéky. ()
Obrazově rozhodně zajímavé a nápadité, jako celek ale téměř nekoukatelné. Dialogů či nějakého děje je zde minimum a většinu filmu tvoří dlouhé statické záběry, které mohou připomenout snímky Michaela Hanekeho, postrádají ale jeho znepokojivost a promyšlenost, o absenci nějaké pointy nemluvě - pokud by někdo snad čekal, že se na jejich konci něco stane, mohl si předchozí čekání ušetřit, protože se samozřejmě nestane vůbec nic. Respektive pochopitelně pouze na povrchu, protože pod ním to zcela jistě vře a tichá voda břehy mele, jak známo - na film lze pohlížet jako na vizuální experiment, který se vydal za hranice celovečerního hraného filmu kamsi do vod experimentálního videoartu, který se snaží postihnout chaotický mikrosvět jednoho dospívajícího kluka, který zjevně trpí posttraumatickým stresem, s nímž by měl vyhledat odbornou pomoc. Své diváky si takový film jistě najít může - především v řadách trpělivých a citlivých lidí, kteří výstřední ráz tohoto snímku docení a nebudou po něm naopak vyžadovat něco, na co tento film nikdy neaspiroval - ale osobně jsem ho bohužel shledal nesnesitelně nudným. Ačkoli mi samotný námět nepřijde příliš originální - filmů o nepochopených teenagerech, kteří se ke své dospělosti probíjejí skrze nejrůznější trable a komplikace, existuje bambilion - určitý potenciál z tohoto filmu přesto cítím, většinou ale zůstalo jen u něj. Film na mě zkrátka působí dojmem, jako by někdo měl spoustu dobrých nápadů, ale nedokázal je dotáhnout do konce. Jsem skoro v pokušení napsat, že je to afektovaná pozérská filmařina, která chce jít strašně proti proudu, ale nakonec pouze nudí. Snad tomuto filmu nebudu příliš křivdit, ocením-li ho pouze 3 hvězdami. ()
Devosovi se musí přiznat značný vizuální talent, jím zvolené formální uchopení dokáže samo o sobě vytvářet určité vypravěčské hodnoty; bohužel, jeho debutu se v mých očích nepovedlo překročit jakési nevyzrálé pomezí mezi přemrštěně dlouhým studentským cvičením a samostatně stojícím filmem. Jakmile se té povrchové exhibici ale dodá i (klidně jednoduchá) obsahová podpora, vše funguje nesrovnatelně lépe – viz následující Ghost Tropic. ()
Syrově kruté belgické předměstí, jímž se proplétá příběh filmu i režisérova kamera, stejně rozostřená a pomalá jako život postav snímku. Po události, která změní život hlavního hrdiny, postupně vylézají na povrch drásavě hluboké, ale zároveň děsivě potlačované emoce celé této komunity. Objevuje se zde dilema, které řeší asi každý, kdo se dostane do kůže postav - jak se chovat k osobě, která si prožila toto trauma? Mluvit s ní o něm? Mlčet společně s ní? Vyhnout se všemu nepříjemnému a nejlépe i této osobě? Všechno plyne krutě pomalu, nikdo nic neříká, ale přesto si každý prožívá vypjaté chvíle. Snímek silně odráží syrovou reálnost této životní situace, i přes svou sympatickou nevtíravou absenci emočního vydírání a několik výborně promyšlených scén, mě ovšem nijak nedonutil proniknout do něj a sžít se s jeho postavami. ()
Klasická CSFD a karlovarska demence se ve zdejším hodnoceni odráží, nikoliv skutečně kvality tohohle nekompromisniho a dumyslnyho debutu. Ten film je naprosto srozumitelný a svou strukturou jasně odrazi stav neproniknutelne hlavní postavy. A to vše skrze obraz a vymakanej sound design jak od Lucrecie Martel. Má to neskutecne prokomponovanou kameru, za kterou stal Nicolas Karakatsanis, kterej teď v Hollywoodu točí veliký věci. Ať uz jde o poslední osmiminutovy záběr, otviraci záběr jak od Rubena Ostlunda nebo nejlepší shot, kterej se odehrava na koncertě Deafheaven!!! Je to takový Paranoid Park jen na Bmx. Zdejší necitlivost a nepochopení je uz alarmující. Divácké naroky na ztotozneni s postavavou je úplně mimo. O tom ten film je proboha! Kdyz se s ním neztotožňi ani jeho máma! A nikdo mu nerozumí. Proč bys měl ty? ()
Spousta dlouhých, úmorných a nikam nevedoucích záběrů. Jestli se vizuální působivost posuzuje podle množství duhových, rozpixelovaných záběrů ničeho tak potěš koště. ()
Top film a v podstatě reklama na 'život je dobrej i když ti umře kámoš protože jezdíš na kole,' hra s intermedialitou vně obrazu a řikám si, že první scénu fakt vymyslí jen člověk se čtyřcifernym iq, když tu přijdou dlouhý záběry v ulicích kde barvy trik odpovídaj barvě domů, nehledě na perfektní sestřih z rampy a ultimátní soundtrack, ach bože, jak může tohle někomu nestačit! ()
Jestli je umělecky hodnotné nechat kameru dlouze zabírat jednu a tutéž věc, se disputuje už od Warhola. Pokud režisér chtěl úmyslně (a já myslím, že chtěl) nechat diváka dvě minuty koukat na zkamenělou tvář, další dvě minuty na ruku trčící z jedoucího auta, jedoucí auto samotné a X dalších věcí, aby tím umocnil suchý naturalismus Jesseho prožívání, vsadil na dost divokou kartu, protože to má tendence brutálně nudit. Díky stopáži to ale s trochou odhodlání není nesnesitelné. Film se mi místy hodně líbil z čistě estetické stránky. Někdy byla scéna poskládána tak, že by se na ni dalo dlouho dívat i jako na fotografii, takže jeden nehybný záběr vůbec nevadil a naopak to tomu dodávalo atmosféru. Tuhle kvalitu ale pak zase úplně sráží do kolen ty psychedelické přechody ve stylu instagramových filtrů, rozbitého streetview, atomového výbuchu a epileptického záchvatu na diskotéce. V takových momentech si říkám, že tohle už je moc. Nemůže být každý Gaspar Noé. Přestože jsem racionálně věděl, čeho chce film dosáhnout a jak by na mě měl působit, nedovedl jsem se na něj napojit a nechat ho k sobě promluvit. A to je u abstraktního ztvárnění posttraumatického stresu poněkud zásadní nedostatek. ()
Bylo to o ničem, jen některý ty záběry se mi docela líbily. Je to psedo- všechno (intelektuální, artový...). Jako scénarista nestojí Bas Devos za nic, aby mu po týhle prvotině náhodou neřekli, stejně jako jeden týpek hlavnímu hrdinovi tohohle filmu, "Nevim co si o tobě myslí ostatní, ale podle mě seš ubožák. Už sem příště nelez!" (30%) ()
Podivný film s dlouhými, nic neříkajícími záběry, v němž se střídá ticho a řvoucí diskotéka. ()
Uz jsem asi vyrostla z toho, že dlouhé, nic neříkající záběry na lidi, na silnice, na rozostřené cosi mají ve filmu jakousi filosofickou hloubku. Ne nemají. Ani ty o utrpení pěkného pubertálního kluka, který byl asi jen tam kde být neměl. Škoda špatně zpracovaného námětu, kdy vůbec nedokážete pochopit jestli se hlavní hrdina trápí, nebo kdo je vlastně hlavní hrdina. Průser byl že po každých deseti minutàch temné nudy přišla nějaká dobrá minutová scéna, která děj někam popohnala, takže si člověk ani nemohl dovolit usnout. ()
Když přímo před vámi zabijí vašeho kamaráda, jak se asi budete cítit? Jesseho, hlavní postavu tohoto snímku, prostoupilo ponuré, mlčenlivé ticho, a prázdno. Režisér Bas Devos se jej snaží vyjádřit dlouhými, často statickými záběry bez kauzální návaznosti, pouze jakýmisi atmosferickými výseky ze světa hlavní postavy. Musíte se do nich hluboce ponořit, aby vám mohly předat své imprese, něco tak tíživého, co slova nedovedou popsat. Mě se to přes veškerou snahu o otevřenost povedlo jen částečně. ()
ambient ()
Zmatený příběh jako duše 15letého kluka. Bohužel zmatek na celovečerní film nestačí. ()