Patnáctiletý Jesse byl jediným očitým svědkem vraždy stejně starého kamaráda. Po brutálním incidentu se Jesse vrací domů, zpět k rodičům a kamarádům z bikrosového oddílu. Slova nedokážou postihnout smutek a citový otřes, kterým Jesse prochází, nedokážou vysvětlit, co se vysvětlit nedá. Otázky obklopující nejen Jesseho, ale i jeho nejbližší okolí, ho čím dál více izolují od světa a brání mu smířit se se situací. Všednodenní rutinní činnosti, jako je pití čaje, dívání se na televizi nebo setkávání se s kamarády, dostávají zcela jiný význam. Debutujícímu režisérovi se daří pomocí světla, tmy, stínu, zvuků, ale i ticha, kterými okolo Jesseho vytváří neproniknutelnou síť, nahlédnout do hrdinova nitra. Vizuálně nesmírně působivý a impresionisticky laděný snímek si vystačí s minimem dialogů, jeho síla tkví v obrazech.(MFF Karlovy Vary)
venca163
Bylo to o ničem, jen některý ty záběry se mi docela líbily. Je to psedo- všechno (intelektuální, artový...). Jako scénarista nestojí Bas Devos za nic, aby mu po týhle prvotině náhodou neřekli, stejně jako jeden týpek hlavnímu hrdinovi tohohle filmu, "Nevim co si o tobě myslí ostatní, ale podle mě seš ubožák. Už sem příště nelez!" (30%)(10.7.2014)
Pluhy
odpad!"Otoč tím kolečkem na kameře! Zaostři to, kurvadrát! Ztlum tu hroznou muziku! Vyrenderuj to video líp! Prostřihej to!" Moje niterní já u celé projekce útrpně kvičelo. Vykouřit dva gramy trávy a vypít litr vodky, tak při svém zmateném bludění Karlovými Vary natočím pomocí iPhonu technicky propracovanějšì a hlubokomyslnějšì film.(4.7.2014)
Vodnářka
Syrově kruté belgické předměstí, jímž se proplétá příběh filmu i režisérova kamera, stejně rozostřená a pomalá jako život postav snímku. Po události, která změní život hlavního hrdiny, postupně vylézají na povrch drásavě hluboké, ale zároveň děsivě potlačované emoce celé této komunity. Objevuje se zde dilema, které řeší asi každý, kdo se dostane do kůže postav - jak se chovat k osobě, která si prožila toto trauma? Mluvit s ní o něm? Mlčet společně s ní? Vyhnout se všemu nepříjemnému a nejlépe i této osobě? Všechno plyne krutě pomalu, nikdo nic neříká, ale přesto si každý prožívá vypjaté chvíle. Snímek silně odráží syrovou reálnost této životní situace, i přes svou sympatickou nevtíravou absenci emočního vydírání a několik výborně promyšlených scén, mě ovšem nijak nedonutil proniknout do něj a sžít se s jeho postavami.(4.7.2014)
Vojtino
Devosovi se musí přiznat značný vizuální talent, jím zvolené formální uchopení dokáže samo o sobě vytvářet určité vypravěčské hodnoty; bohužel, jeho debutu se v mých očích nepovedlo překročit jakési nevyzrálé pomezí mezi přemrštěně dlouhým studentským cvičením a samostatně stojícím filmem. Jakmile se té povrchové exhibici ale dodá i (klidně jednoduchá) obsahová podpora, vše funguje nesrovnatelně lépe – viz následující Ghost Tropic.(29.10.2020)
Idego
Jestli je umělecky hodnotné nechat kameru dlouze zabírat jednu a tutéž věc, se disputuje už od Warhola. Pokud režisér chtěl úmyslně (a já myslím, že chtěl) nechat diváka dvě minuty koukat na zkamenělou tvář, další dvě minuty na ruku trčící z jedoucího auta, jedoucí auto samotné a X dalších věcí, aby tím umocnil suchý naturalismus Jesseho prožívání, vsadil na dost divokou kartu, protože to má tendence brutálně nudit. Díky stopáži to ale s trochou odhodlání není nesnesitelné. Film se mi místy hodně líbil z čistě estetické stránky. Někdy byla scéna poskládána tak, že by se na ni dalo dlouho dívat i jako na fotografii, takže jeden nehybný záběr vůbec nevadil a naopak to tomu dodávalo atmosféru. Tuhle kvalitu ale pak zase úplně sráží do kolen ty psychedelické přechody ve stylu instagramových filtrů, rozbitého streetview, atomového výbuchu a epileptického záchvatu na diskotéce. V takových momentech si říkám, že tohle už je moc. Nemůže být každý Gaspar Noé. Přestože jsem racionálně věděl, čeho chce film dosáhnout a jak by na mě měl působit, nedovedl jsem se na něj napojit a nechat ho k sobě promluvit. A to je u abstraktního ztvárnění posttraumatického stresu poněkud zásadní nedostatek.(25.2.2015)