Patnáctiletý Jesse byl jediným očitým svědkem vraždy stejně starého kamaráda. Po brutálním incidentu se Jesse vrací domů, zpět k rodičům a kamarádům z bikrosového oddílu. Slova nedokážou postihnout smutek a citový otřes, kterým Jesse prochází, nedokážou vysvětlit, co se vysvětlit nedá. Otázky obklopující nejen Jesseho, ale i jeho nejbližší okolí, ho čím dál více izolují od světa a brání mu smířit se se situací. Všednodenní rutinní činnosti, jako je pití čaje, dívání se na televizi nebo setkávání se s kamarády, dostávají zcela jiný význam. Debutujícímu režisérovi se daří pomocí světla, tmy, stínu, zvuků, ale i ticha, kterými okolo Jesseho vytváří neproniknutelnou síť, nahlédnout do hrdinova nitra. Vizuálně nesmírně působivý a impresionisticky laděný snímek si vystačí s minimem dialogů, jeho síla tkví v obrazech.(MFF Karlovy Vary)
Pluhy
odpad!"Otoč tím kolečkem na kameře! Zaostři to, kurvadrát! Ztlum tu hroznou muziku! Vyrenderuj to video líp! Prostřihej to!" Moje niterní já u celé projekce útrpně kvičelo. Vykouřit dva gramy trávy a vypít litr vodky, tak při svém zmateném bludění Karlovými Vary natočím pomocí iPhonu technicky propracovanějšì a hlubokomyslnějšì film.(4.7.2014)
venca163
Bylo to o ničem, jen některý ty záběry se mi docela líbily. Je to psedo- všechno (intelektuální, artový...). Jako scénarista nestojí Bas Devos za nic, aby mu po týhle prvotině náhodou neřekli, stejně jako jeden týpek hlavnímu hrdinovi tohohle filmu, "Nevim co si o tobě myslí ostatní, ale podle mě seš ubožák. Už sem příště nelez!" (30%)(10.7.2014)
3497299
Nudný? Ale kdeže. A vůbec: ohánět se coby kritériem subjektivizovanou zábavností či nudou je vždycky krajně podezřelé – obvykle to poukazuje na nepříliš vycválaného diváka. Violet mi evokoval snímky Jaume Rosalese. Přestože z mého pohledu nedosahuje Rosalesovy dokonalosti, jedná se o pozoruhodný počin. Das Devos však pracuje s celým tématem chytře a to právě stylisticky. Odcizenost okolí a traumatizovaného hrdiny je samozřejmě nabíledni – v tomto směru autor nevnáší do tematicky spřízněných děl, jako je kupříkladu Paranoid Park, nic nového. Avšak zaujalo mě tohle: posttraumatický stav se projevuje mimo jiné jakýmsi podivně zjitřeným vnímáním, v němž snad mozek vyvíjí zvýšenou aktivitu pro analýzu svého okolí, aby lépe určil potenciální nebezpečí, které se může opakovat. Okolí je ovšem stejně všední, jako obvykle – zjitřené vjemy jsou v zásadě banální. Což zakládá podivnou melancholii, kterou snímek výborně zprostředkovává. Vlastně jde o očekávání katarze, po níž introjikovaný svět zraněného bikera konečně přikryje všeprostupující a uklidňující mlha.(23.2.2015)
anicin
Top film a v podstatě reklama na 'život je dobrej i když ti umře kámoš protože jezdíš na kole,' hra s intermedialitou vně obrazu a řikám si, že první scénu fakt vymyslí jen člověk se čtyřcifernym iq, když tu přijdou dlouhý záběry v ulicích kde barvy trik odpovídaj barvě domů, nehledě na perfektní sestřih z rampy a ultimátní soundtrack, ach bože, jak může tohle někomu nestačit!(1.10.2014)
Vojtino
Devosovi se musí přiznat značný vizuální talent, jím zvolené formální uchopení dokáže samo o sobě vytvářet určité vypravěčské hodnoty; bohužel, jeho debutu se v mých očích nepovedlo překročit jakési nevyzrálé pomezí mezi přemrštěně dlouhým studentským cvičením a samostatně stojícím filmem. Jakmile se té povrchové exhibici ale dodá i (klidně jednoduchá) obsahová podpora, vše funguje nesrovnatelně lépe – viz následující Ghost Tropic.(29.10.2020)