Málokdo tuší, že spojení film noir se poprvé neobjevilo teprve po druhé světové válce, ale používáno bylo již na konci 30. let. Tehdy jím francouzští kritici označovali snímky domácí výroby, které se podle nich vyznačovaly nepřiměřeným pesimismem a morální zkažeností. Dnes tento směr nejčastěji nazýváme jako poetický realismus a hodnotíme jej výrazně pozitivněji. Filmy Marcela Carného, Jeana Renoira nebo Juliena Duviviera se zaměřovaly na postavy z dělnické třídy, které se marně snaží vzpírat nástrahám osudu. Carného Den začíná s Jeanem Gabinem v hlavní roli je reprezentativním zástupcem této série. Americký film noir 40. let našel inspiraci v jeho retrospektivně uspořádaném vyprávění i v celkové atmosféře zmaru a deziluze. V roce 1947 vznikl pod názvem The Long Night remake, kde hlavní role ztvárnili Henry Fonda a debutující Barbara Bel Geddes.(Noir Film Festival)
Ve filmu, který náleží k tendenci francouzského poetického realismu, je představen jeho typický hrdina – těžce pracující dělník (Jean Gabin), který nalézá své štěstí v ideální lásce k mladičké, křehké a zdánlivě nevinné dívce (Jacqueline Laurentová). Právě zjištění, že dívka byla svedena chlípným Valentinem (Jules Berry) ho dovede až k hrůznému činu. Zajímavý způsob vyprávění, skvělé dialogy Jacquesa Préverta, herecká symfonie Gabin – Berry, napjatá atmosféra spoluutvářená dekoracemi Alexandra Traunera a rytmy bicích Maurice Jauberta se spojují v umělecké dílo, které bylo uvedeno do kin tři měsíce před začátkem 2. světové války a rozhodně stojí za zhlédnutí i dnes.(Phaedra)
Když den začne opravdu špatně, zpravidla se sype všechno, na co sáhnete. Jsou však věci, které nelze vzít zpět. Ocitáte se na zásadní křižovatce svého života, a to, jak z ní vyjdete předznamená Váš další osud. Na této křižovatce se ocitl i Jen Gabin ve snímku Den začíná. Již od začátku byla cítit sklíčená atmosféra, uvolňována retrospektivními pohledy do jeho dříve spokojeného života, kdy se zamiloval do křehké dívky. Je zřejmé, že den skončí špatně, protože to už tak v životě chodí, ale přesto jsem si trochu přál, aby to tak nedopadlo. Velmi silné.(9.2.2010)
Mám veľmi rád túto periódu. Pevné herecké výkony, zastavenie časom a nezabudnuteľný poetický nádych, ktorý všednostiam dodáva nehorázneho lesku. Akoby jedna životná udalosť mala mať priestor na komplexné rozpovedanie francúzskej duše z nižších vrstiev, ktorá bojuje voči okoliu. Isteže nejde o širokorozsiahlu psychologickú anabázu, na to sa poetický realizmu nehrá a ani na obskulárnu melodramatickú kriminálku vytvárajúcu forsiráciu napätia. Možno nie je Le Jour se lève najdôležitejším snímkom francúzskej odnože realizmu, ale prekvapí nelineárnym rozprávaním a bohatou nádielkou emócií v strete cynizmu a oddanosti. Gabin je bohovský, tieto role mu maximálne sedia a som si všimol ako tuna pomerne schudol. Na jeho charizme to však nemá pochopiteľne žiaden zásadný vplyv.(21.6.2016)
Ak mi mal Le Jour se lève ukázať Carného cit pre vizuálnu stránku, pomocou cvičeného oka kameramana, čistého záberovania, klesajúcich poschodí a práce so svetlom a tieňom sa mu to podarilo. Ak mi mal ukázať typický príklad poetického realizmu, vďaka ťažkopádne vyrozprávanému, už tak banálnemu (resp. banálne podanému) melodramatickému príbehu, dojem z neho je jedným slovom unavený. Na thriller s prvkami neskoršieho žánru dokudrámy (perspektíva policajtov obkolesujúcich budovu, výpovede svedkov, zvolávanie posíl a rozháňanie davu) príliš dlhé a rozvláčne, na psychologický film, ktorý skúma príčiny v hrdinovom chovaní príliš málo prenikajúce do zákutí jeho mysle a pozadia osobnosti. Švihák Gabin to však našťastie utiahne z väčšej časti sám. 65%(11.2.2015)
Tomuhle druhu filmu se kdysi říkalo filmy pro pamětníky, ale správnější by bylo, už vzhledem k tomu, že éru konce 30. let nejspíš pamatuje už jen žalostná hrstka vyvolených, kterým navíc jejich paměť neslouží tak, jako dřív, napsat, že jde o film pro fanoušky filmové historie a milovníky muzeálních kousků. Rozumím tomu, že ve své době šlo o filmovými kritiky vyzdvihovanou záležitost a objektivně asi i o jeden z vrcholů filmové produkce příslušného roku, ale pokud Carného kousek hodnotím z hlediska zábavnosti, pak mi přinesl jen slušnou dávku nudy. Samozřejmě je možné psát o vytříbeném režijním stylu a hereckých výkonech, rozhodující je ale příběh a scénář, a ten rozpitvává banální milostný čtyřúhelník a je předvídatelný až běda. Jen málo filmů z oné éry u mě obstojí do té míry, že jim můžu dát aspoň průměrné hodnocení. Celkový dojem: 45 %. Jako detektivka nefuguje snímek vůbec už proto, že začíná vlastně od konce a nepřináší žádná podstatná odhalení...(22.6.2010)
Když už jste viděli nějakého Godarda, Resnaise, Tarkovského a jiné, může Vám Carného Den začíná připadat trochu nudný a možná i zbytečně roztahaný. Na mě to tak chvílemi působilo. Zároveň mi ale přijde, že v porovnání s dnešní kinematografií je zde dané téma výborně zpracované. Střídání časových linií je dosud svěží a málokdy vídané - těží se tu z toho maximum. Výborná je scéna, kdy Jean Gabin v detailu tváře přemýšlí, jak si vlastně představuje budoucnost - to ale v časové linii minulosti, kdy už divák ví, jaká je realita. To je ryzí kinematografie. A je zvláštní, že když se podívám na o šest let starší, několika-oscarový film Marty nebo třeba i na Na východ od ráje, filmařsky mi přijde Den začíná mnohem dál.(20.7.2011)
-
V roce 1947 vznikl americký remake Carného filmu s názvem The Long Night. Američtí producenti se pokusili zničit všechny kopie s původním snímkem. To se jim naštěstí nepodařilo a právě jejich film je dnes narozdíl od původního díla již téměř zapomenut
(Zdroj: ČSFD.cz)
borsalino
Když den začne opravdu špatně, zpravidla se sype všechno, na co sáhnete. Jsou však věci, které nelze vzít zpět. Ocitáte se na zásadní křižovatce svého života, a to, jak z ní vyjdete předznamená Váš další osud. Na této křižovatce se ocitl i Jen Gabin ve snímku Den začíná. Již od začátku byla cítit sklíčená atmosféra, uvolňována retrospektivními pohledy do jeho dříve spokojeného života, kdy se zamiloval do křehké dívky. Je zřejmé, že den skončí špatně, protože to už tak v životě chodí, ale přesto jsem si trochu přál, aby to tak nedopadlo. Velmi silné.(9.2.2010)
MikO_NR_1909
Mám veľmi rád túto periódu. Pevné herecké výkony, zastavenie časom a nezabudnuteľný poetický nádych, ktorý všednostiam dodáva nehorázneho lesku. Akoby jedna životná udalosť mala mať priestor na komplexné rozpovedanie francúzskej duše z nižších vrstiev, ktorá bojuje voči okoliu. Isteže nejde o širokorozsiahlu psychologickú anabázu, na to sa poetický realizmu nehrá a ani na obskulárnu melodramatickú kriminálku vytvárajúcu forsiráciu napätia. Možno nie je Le Jour se lève najdôležitejším snímkom francúzskej odnože realizmu, ale prekvapí nelineárnym rozprávaním a bohatou nádielkou emócií v strete cynizmu a oddanosti. Gabin je bohovský, tieto role mu maximálne sedia a som si všimol ako tuna pomerne schudol. Na jeho charizme to však nemá pochopiteľne žiaden zásadný vplyv.(21.6.2016)
Madsbender
Ak mi mal Le Jour se lève ukázať Carného cit pre vizuálnu stránku, pomocou cvičeného oka kameramana, čistého záberovania, klesajúcich poschodí a práce so svetlom a tieňom sa mu to podarilo. Ak mi mal ukázať typický príklad poetického realizmu, vďaka ťažkopádne vyrozprávanému, už tak banálnemu (resp. banálne podanému) melodramatickému príbehu, dojem z neho je jedným slovom unavený. Na thriller s prvkami neskoršieho žánru dokudrámy (perspektíva policajtov obkolesujúcich budovu, výpovede svedkov, zvolávanie posíl a rozháňanie davu) príliš dlhé a rozvláčne, na psychologický film, ktorý skúma príčiny v hrdinovom chovaní príliš málo prenikajúce do zákutí jeho mysle a pozadia osobnosti. Švihák Gabin to však našťastie utiahne z väčšej časti sám. 65%(11.2.2015)
gudaulin
Tomuhle druhu filmu se kdysi říkalo filmy pro pamětníky, ale správnější by bylo, už vzhledem k tomu, že éru konce 30. let nejspíš pamatuje už jen žalostná hrstka vyvolených, kterým navíc jejich paměť neslouží tak, jako dřív, napsat, že jde o film pro fanoušky filmové historie a milovníky muzeálních kousků. Rozumím tomu, že ve své době šlo o filmovými kritiky vyzdvihovanou záležitost a objektivně asi i o jeden z vrcholů filmové produkce příslušného roku, ale pokud Carného kousek hodnotím z hlediska zábavnosti, pak mi přinesl jen slušnou dávku nudy. Samozřejmě je možné psát o vytříbeném režijním stylu a hereckých výkonech, rozhodující je ale příběh a scénář, a ten rozpitvává banální milostný čtyřúhelník a je předvídatelný až běda. Jen málo filmů z oné éry u mě obstojí do té míry, že jim můžu dát aspoň průměrné hodnocení. Celkový dojem: 45 %. Jako detektivka nefuguje snímek vůbec už proto, že začíná vlastně od konce a nepřináší žádná podstatná odhalení...(22.6.2010)
Jellini
Když už jste viděli nějakého Godarda, Resnaise, Tarkovského a jiné, může Vám Carného Den začíná připadat trochu nudný a možná i zbytečně roztahaný. Na mě to tak chvílemi působilo. Zároveň mi ale přijde, že v porovnání s dnešní kinematografií je zde dané téma výborně zpracované. Střídání časových linií je dosud svěží a málokdy vídané - těží se tu z toho maximum. Výborná je scéna, kdy Jean Gabin v detailu tváře přemýšlí, jak si vlastně představuje budoucnost - to ale v časové linii minulosti, kdy už divák ví, jaká je realita. To je ryzí kinematografie. A je zvláštní, že když se podívám na o šest let starší, několika-oscarový film Marty nebo třeba i na Na východ od ráje, filmařsky mi přijde Den začíná mnohem dál.(20.7.2011)