Nábřeží mlh

Poetický realizmus, to nie je iba predzvesť filmov noir ale aj nenápadná predzvesť humanistickej (celosvetovej) katastrofy. Netreba pripomínať, čo sa krátko nato stalo a ako bežní Francúzi trpeli ešte viacej ako predtým (WW2). Aj ďalšie opisné a sugestívne prvky znamenajú určitý paradox : na tvrdý realizmus ísť umelými kulisami, literárnym symbolizmom, odkazmi a zlúčením marginalizácie na veľmi úzkom priestore. Tým všetkým Carné a jeho Nábrežie hmiel triafajú do čierneho. Imponuje mi navyše profesionálny prístup Jeana Gabina. Napriek adorácii a sláve, akú zažil po prelomovej Veľkej Ilúzii, stále si umne držal chvályhodný herecký prístup. Aj vo vzťahu k takýmto undergroundovým rolám. (03.11.2014)

Uvedomujem si, že Nábrežie hmiel patrí do francúzskej filmovej klasiky, Carné, Gabin a Simon sú zvučné mená vo filmovom svete. Tiež si ale uvedomujem, že film som per partes sledoval niekoľko dní a zažil pri ňom toľko mikrospánkov, ako pri máloktorom. Naďalej ostanú pre mňa klasikou iba filmy, ktoré si zachovali svoju príťažlivosť až do dneška. Tento film za taký nepokladám. Paradoxne si z neho budem najdlhšie pamätať psíka, ktorý si osvojil Gabina. (07.05.2010)

Jeden z 500 největších filmů všech dob časopisu Empire. Vizuálně je film perfektní, ponuré mlhy v okolí přístavu Le Havre jsou v souladu s názvem filmu, náladou i duševním stavem hrdinů. Gabin byl už ve svých 34 letech velkým hercem. Oceňovaná klasika přes výbornou atmosféru mne však tentokrát spíše zklamala, především absencí výrazného děje, ale třeba to bude napodruhé lepší. Trailer: http://www.dailymotion.com/video/x9du9s_quai-des-brumes-trailer-gabin-morga_shortfilms (20.11.2009)

Tak už jsem začal doufat, že se mi od Carného něco bude líbit, protože začátek je fajn, dobře prokreslené postavy, tajemná mlha, putyka na okraji města pro místní zoufalce, tajemná kráska... Jenže celé je to nedotažené a u některých postav špatně pojaté. Třeba u obchodníka Zabela jsem až ve druhé polovině filmu pochopil jako že má být ošklivý a trpí tím. On totiž hned od vodní scény působí jako sympaťák - nebojí se místnímu mafiánkovi říct do očí svoje, má správně cynické průpovídky, nadsazuje umění a krásu nad zlo - a pak najednou je představen jako zrůda. Sorry, ale nefungovalo to, spíš jsem jen nevěřícně kroutil hlavou. Ostatně jsem nepochopil, proč mafiánek nejednal už při prvním profackování, protože pak to nedávalo smysl. Vůbec mi to přišlo, jako kdyby první polovinu filmu psal někdo jiný, než tu druhou polovinu. Protože psychologie postav se někam vytratí, cynické průpovídky zmizí, a stane se z toho jen ubrečené melodrama o jedné velké, ale nenaplněné lásce. Ó, jak nečekané! Zvláště u Carného a Préverta. Jako je to lepší než Brány noci, ale podobně neuvěřitelně podané, vlastně depresivní, nihilistické a co mne nejvíc vždy u těchto dvou zaráží, bez jakékoliv poetiky. A málem bych zapomněl, s knihou to v podstatě nemá nic společného, jak jinými postavami, tak zcela jiným zaměřením na určitou poetiku života na okraji. (15.10.2023)

Vynikající snímek Marcela Carnéa se skvělým Jeanem Gabinem. Uvědomme si, že jsme v roce 1938, v době kdy charakterní herectví, popřípadě dokonce method acting jsou díky nedávného přestupu ke zvukovému formátu v plenkách. V tomto světle je Gabinův Jean ještě o to femonální. Skvělá je taky práce (scénáristy či režiséra?) s divákem, která ho hodí rovnou do děje a až postupem času ukazuje své základy. Až surrealisticky se totiž - z ničeho nic - objevující postavy, člověk tápe a vše se na néj valí, a teprve postupem času, až když se postavy navzájem seznamují, se divák dovídá o co vlastně jde a dochází mu předchozí události. Později je hlavní linkou romance, která klape vynikající způsobem (dokonce bych si tipnul, že v jistých momentech z něj něpřímo čerpali autoři, režisér, popřípadě Bogart v Casablance). Libová chuťovka, kterou nádherně proplouvají hlavní motivy poetického realismu. Lidé přicházejí a zase odcházejí (08.04.2010)