Nábřeží mlh

Carné + Prévert = poetický realismus. Předobraz amerických noirů. Důraz na fatalismus, existencionální tóny, skepsi, výtečná vizuální stránka. (01.10.2007)

Jeden z 500 největších filmů všech dob časopisu Empire. Vizuálně je film perfektní, ponuré mlhy v okolí přístavu Le Havre jsou v souladu s názvem filmu, náladou i duševním stavem hrdinů. Gabin byl už ve svých 34 letech velkým hercem. Oceňovaná klasika přes výbornou atmosféru mne však tentokrát spíše zklamala, především absencí výrazného děje, ale třeba to bude napodruhé lepší. Trailer: http://www.dailymotion.com/video/x9du9s_quai-des-brumes-trailer-gabin-morga_shortfilms (20.11.2009)

Klasické francouzské melodrama s prvky žánru noir o vojenském zběhovi, který se na své pouti setká s osudovou láskou a několika muži z okraje společnosti. Jejich střetnutí má pro něj fatální následky. Kvalitní kamera, špičkový Jean Gabin, který si už v té době vytvářel prostor pro to, aby se stal největší francouzskou mužskou hereckou hvězdou. Po dějové stránce ale poměrně nevýrazné. Michel Simon si střihl roli padoucha jako ze špatných antisemitských filmů, tedy odpovídá typu lakomého chlípného Žida. Celkový dojem: 65 %. (24.04.2010)

Klasika světového filmu s velkým Gabinem. (09.04.2010)

Už tehdy skvělý Gabin, kterému role plná sarkastického odevzdání se osudu umožnila už tehdy předvést své herectví v podobě, v níž exceloval v mnohem pozdějším věku. (17.04.2010)

Důkaz toho, že i před druhou světovou válkou existovaly velmi dobré filmy založené na příběhu, silných emocích a perfektním vizuálu. Mladý Gabin předvádí hodně vyzrálé herectví. (19.07.2011)

Možno skôr viac povinnosť na oboznámenie sa s prvkami poetického realizmu, ako plnohodnotný filmový zážitok. Myslené z hľadiska dnešnej doby. Nábrežie hmiel už v názve evokuje silnú atmosféru, ktorá je tu prítomná od začiatku do konca. MIERNY SPOILER: Keďže viem, ako filmové postavy Jeana Gabina vo filmoch tej doby končia, tak som nedokázal byť v patričnom permanentnom napätí. No ale máme tu zrod novej filmovej postavy, nárokujúcej si rovnocenné postavenie popri Paríži, Cannes, alebo Versailess, Le Havre. Myslel som, že mi bude konečne sympatický aj Michel Simon (Budoua by som rozhodne z vody nevyťahoval), ale režisér mi tento krátkodobý pocit rýchlo zmenil na niečo medzi ľútosťou a opovrhnutím. (28.04.2014)

Uvedomujem si, že Nábrežie hmiel patrí do francúzskej filmovej klasiky, Carné, Gabin a Simon sú zvučné mená vo filmovom svete. Tiež si ale uvedomujem, že film som per partes sledoval niekoľko dní a zažil pri ňom toľko mikrospánkov, ako pri máloktorom. Naďalej ostanú pre mňa klasikou iba filmy, ktoré si zachovali svoju príťažlivosť až do dneška. Tento film za taký nepokladám. Paradoxne si z neho budem najdlhšie pamätať psíka, ktorý si osvojil Gabina. (07.05.2010)

Nic moc. (13.08.2010)

JEAN GABIN,tohoto francúzskeho velikána si dovolím prirovnať k TRACYMU/BOGARTOVI,jeho herecká partnerka mi zase pripomínala krásavicu INGRID BERGMAN,taká francúzska CASABLANCA?Neviem,asi preháňam,skôr použijem iné profesionálnejšie filmové termíny:Poetický Realizmus,kde dominuje atmosféra únavy zo života... Gabin ako armádny dezertér prichádza do Le Havru,kde spoznáva krásnu ženu Nelly,do ktorej sa zamiluje,ale popritom musí vyriešiť svoje vnútorné problémy...Nebude mať pokoj. Režisér Carné pracuje tak intenzívne s atmosférou,že postavy vo filme sa nachádzajú v citovom rozpoložení,sú takpovediac na samom životnom dne,zoberú sa a odídu zo sveta po svojom,skrátka Jean po príchode do prístavu je totálne švorc,potrebuje civilné šaty,v tom jeden maliar Michele mu ich svojským spôsobom zanechá...Ja som bol tak ponorený do deja,že som si neuvedomoval čoraz hlbšie smutnejšie zaobchádzanie s postavami,ktoré sú zväčša pesimistické,optimizmu tu nie je bohviekoľko... Charakterizovať sa dá aj tak,že ide o predzvesť amerického filmu noir. Extrémne smutný film o dvojici ľudí,ktorým do cesty vojde nepriazeň osudu,s ktorým sa popasovať je nemožné,ja som si skrátka od začiatku myslel,že Gabin z prístavu neodíde,i keď sa mu to skoro podarilo... (27.09.2014)

Postava Jeana ( Jean Gabin ) je výborným spôsobom stvárnená drobnokresba pesimizmu. Vojenský zbeh je konfrontovaný so svojráznymi postavičkami nábrežia, hlavne mladou dievčinou, do ktorej sa zamiluje. Divák by očakával, že opätovaná láska bude na príťaž jeho plánom, opak je pravdou. Marcel Carné mnohokrát dostával svoje postavy pred neriešiteľné problémy a ak už aj mali pocit, že ich vyriešili, napokon bolo všetko inak. (09.04.2010)

Tak už jsem začal doufat, že se mi od Carného něco bude líbit, protože začátek je fajn, dobře prokreslené postavy, tajemná mlha, putyka na okraji města pro místní zoufalce, tajemná kráska... Jenže celé je to nedotažené a u některých postav špatně pojaté. Třeba u obchodníka Zabela jsem až ve druhé polovině filmu pochopil jako že má být ošklivý a trpí tím. On totiž hned od vodní scény působí jako sympaťák - nebojí se místnímu mafiánkovi říct do očí svoje, má správně cynické průpovídky, nadsazuje umění a krásu nad zlo - a pak najednou je představen jako zrůda. Sorry, ale nefungovalo to, spíš jsem jen nevěřícně kroutil hlavou. Ostatně jsem nepochopil, proč mafiánek nejednal už při prvním profackování, protože pak to nedávalo smysl. Vůbec mi to přišlo, jako kdyby první polovinu filmu psal někdo jiný, než tu druhou polovinu. Protože psychologie postav se někam vytratí, cynické průpovídky zmizí, a stane se z toho jen ubrečené melodrama o jedné velké, ale nenaplněné lásce. Ó, jak nečekané! Zvláště u Carného a Préverta. Jako je to lepší než Brány noci, ale podobně neuvěřitelně podané, vlastně depresivní, nihilistické a co mne nejvíc vždy u těchto dvou zaráží, bez jakékoliv poetiky. A málem bych zapomněl, s knihou to v podstatě nemá nic společného, jak jinými postavami, tak zcela jiným zaměřením na určitou poetiku života na okraji. (15.10.2023)

Osobitá adaptace dobrodružného městského románu, cíleně redukující jeho děj ve prospěch líčení atmosféry. Příběh se tak mění v citlivou komunikaci osamocených bytostí s městem, nořícím se do mlhy gest, slov a obrazů, které znečitelňují tvary věcí a význam činů a postojů, jež by měly výmluvně reprezentovat. Téměř samostatně působící epizody, do nichž se filmové vyprávění rozpadá, se tak podobají drobným básním, obrazným a emotivním, které nepřestávají vyjevovat trpkou atmosféru přístavu, místa, na němž se i návrat přespříliš podobá odjezdu, aby se z něj mohl někdo těšit. (01.02.2014)

Mám rád filmy v ktorých je dážď, v ktorých je hmla a ktorých príbehy sa odohrávajú prevažne v noci. Vtedy je všetko tajomné, mystické a má to tú správnu atmosféru. Nábrežie hmiel je typickým filmom poetického realizmu. Romantická zápletka, ktorá podlieha vplyvu fatalizmu, ktorý je vo filme prítomný hneď od začiatku, ale ja napriek tomu, alebo možno vďaka tomu sa film stáva pútavejším. Obsahuje scény, ktoré sa vyznačujú krásnou obrazotvornosťou a s ktorých cítiť nový, zaujímavejší svet, poznačení vplyvom poznaného a reality. Jean Gabin vytvoril skvelého, uveriteľného ani drsného ale ani cintľavého protagonistu, ktorému držíte palce, rozumiete jeho trápeniu a tajne dúfate, že sa nakoniec všetko zlé na dobre obráti. Jedna scéna strieda druhú a aj keď sa nejedná o žiadny dynamický príbeh, dokonca vo filme nie sú ani výraznejšie akčné scény, má film osobité čaro, ktoré ho radí k veľmi štylistický pútavým filmom. Carné spolu z Prévetom vytvorili naozaj skvelý film, s presahom ľudskosti, ktorý ani v súčastnosti nestráca nič zo svojej výpovednej sily. (13.04.2011)

Ani moje druhé stretnutie s tandemom Carné-Gabin ma príliš neoslovilo. Podobne ako v Deň začína, aj tu je slabší príbeh so skvelým Gabinom. Dialógy sa tiež nechytajú na tie kvalitnejšie americké noiry, väčšinou je to len také plácanie o ničom. A postava miestneho grázlika Luciena bola dosť nevydarená. Pôsobí ako najväčší boss v meste, ktorý neváha odstreliť každého, kto mu skríži cestu a potom mu vojačik Gabin len tak nafackuje a on sa ide rozplakať, miesto toho, aby vytiahol búchačku (keď už sa nemôže spoľahnúť na svoje svaly a dvoch kamošov) a na mieste ho poslal voňať fialky odspodu. (09.11.2018)

Mlha je hustá tak, že by se dala krájet, ale není to rybníček Brčálník, co se za ní skrývá v přístavu Le Havre. Je to užírající pesimismus, ale i brána do širého moře, která naskýtá možný únik z tristního života. Většina dějových pozadí zůstala úmyslně nevyjasněna, aby nechala prostor divákově představivosti a zaměřila jeho pozornost jinam. Carné si dal záležet zejména na přesné charakterizaci postav a scénické atmosféry. Spolu s Prévertovými trefnými dialogy je Le quai des brumes velmi dobrá, evropská noirovka. (21.10.2011)

Jedná se o velmi kvalitní noirové drama ovlivněné existencialismem. Hlavním plusem je skvělá atmosféra mlžného přístavu a vynikající Jean Gabin. (18.08.2011)

Vynikající snímek Marcela Carnéa se skvělým Jeanem Gabinem. Uvědomme si, že jsme v roce 1938, v době kdy charakterní herectví, popřípadě dokonce method acting jsou díky nedávného přestupu ke zvukovému formátu v plenkách. V tomto světle je Gabinův Jean ještě o to femonální. Skvělá je taky práce (scénáristy či režiséra?) s divákem, která ho hodí rovnou do děje a až postupem času ukazuje své základy. Až surrealisticky se totiž - z ničeho nic - objevující postavy, člověk tápe a vše se na néj valí, a teprve postupem času, až když se postavy navzájem seznamují, se divák dovídá o co vlastně jde a dochází mu předchozí události. Později je hlavní linkou romance, která klape vynikající způsobem (dokonce bych si tipnul, že v jistých momentech z něj něpřímo čerpali autoři, režisér, popřípadě Bogart v Casablance). Libová chuťovka, kterou nádherně proplouvají hlavní motivy poetického realismu. Lidé přicházejí a zase odcházejí (08.04.2010)

Poetický realizmus, to nie je iba predzvesť filmov noir ale aj nenápadná predzvesť humanistickej (celosvetovej) katastrofy. Netreba pripomínať, čo sa krátko nato stalo a ako bežní Francúzi trpeli ešte viacej ako predtým (WW2). Aj ďalšie opisné a sugestívne prvky znamenajú určitý paradox : na tvrdý realizmus ísť umelými kulisami, literárnym symbolizmom, odkazmi a zlúčením marginalizácie na veľmi úzkom priestore. Tým všetkým Carné a jeho Nábrežie hmiel triafajú do čierneho. Imponuje mi navyše profesionálny prístup Jeana Gabina. Napriek adorácii a sláve, akú zažil po prelomovej Veľkej Ilúzii, stále si umne držal chvályhodný herecký prístup. Aj vo vzťahu k takýmto undergroundovým rolám. (03.11.2014)

Nabřeží mlh mělo opravdu ve své době nevídaný úspěch. Málokterý film,v té době zaznamenal tak pozitivní ohlas. Rozhodně i malinko ovlivnilil, vývoj francouzského filmu do šedesátých let a z Gabina udělal opravdovou star ( francouzi by řekli spiš étoiles.) Všechna tato slova platí i pro snímek ,Velká iluze´´(o rok mladší film, rovnež s Gabinem.) S šedesátými lety přišla tzv. nová vlna fr. filmu, ve které si Gabin už prý nevedl tak dobře. Často jsem i četl, že ho režieři nové vlny do svých filmů nechtěli. Ale i po padesátých letech Gabin natáčel pravidelně, hrál brilantně a v dost dobrých filmech.Takže bych s těmi jeho problémy s novou vlnou, úplně nesouhlasil. Ale to jsem se trochu rozkecal, teď už jdeme ke kritice. Prvních 20 mě upřímně dvakrát nebavilo a pociťoval jsem zklamaní. To dlouhé mluvení o ničem, mě na úvod docela uspávalo. Pak naštěstí konečně přišla krásná milostná zápletka. Jasně, dneska už není moc originální a pro určité typy diváků ani atraktivní. Ale mezi Gabinem a Morgan to září, jejich lásku jim prostě věříte. Zahráli to prostě senzačně, to nikdo nemůže vyvrátit. A mně jejich společné scénky strašně bavili. Ta jejich láska byla napsána hezky. Snímek ale vyvrcholí až poslední půlhodinkou, která je vážně lahůdková. Gradace děje je tady vzhledem k roku vzniku filmu, vskutku fenomenální. No přátelé, komu by se (pozor, možná spoiler) nechtělo začít ke konci brečet? Čili ty 4 hvězdy si to zaslouží, dovedu si představit, jak museli být diváci před těmi sedmdesátiosmi lety v prastarých biografech a nelítostný dobách fascinováni. A přiznávám, že já jsem fascinován taky. (04.01.2017)