Olga

Olge Havlovej chýbala ješitnosť, ktorá je niekedy vďačnou vlastnosťou pokiaľ ide o kameru. A preto obraz o nej získavame skôr sprostredkovane. Zaiste bola výnimočnou ženou, ktorá však nepotrebovala, aby sa o nej veľa hovorilo. Ale my sme zvedaví/é. Neviem, či tento dokument našu zvedavosť nasýti, alebo ju prehĺbi, u mňa asi zvíťazil pocit, že viac sa jednoducho nedozviem. Aj takou ženou bola Olga. Tajomnou bez vedomej potreby tak pôsobiť. (31.01.2015)

Jankův životopis Olgy Havlové konzervativně čerpá z rodinného archívu a přímých svědectví jejích přátel. Originálním prvkem filmu se stalo zapojení rozsáhlých materiálů StB, které ovšem někdy příliš rychle zabíjejí pointu, ke které by třeba divák sám dříve či později došel. Přesto bych rád ocenil jemné náznaky z mocenského pozadí a typický disidentský humor devadesátých let, který na plátně reprezentuje především dobrosrdečná osoba Václava Havla. Celkově se mi nejvíce líbilo, že se Miroslavu Jankovi podařilo zmapovat osobnost někdejší první dámy velmi metodicky a vyváženě. 8/10 [KVIFF 2014] (05.07.2014)

Nijak zvlášť vyjímečný dokument. Sestříhané scény které už více či méně známe. Olga mi nepřijde jako extra vyjímečná žena českých dějin. Z toho, že ráda chodila na houby a měla ráda přírodu si na zadek nesednu. Charitu navíc dělá každá manželka prezidenta. Hrdinku z ní nedělá ani úmrtí na rakovinu, když hulila jedno cigáro za druhym...Více jsem sledovala ve snímku atmosféru tehdejší doby na pozadí. Zasmála jsem se tak 3x. (15.05.2014)

Dokument Miroslava Janka přiznaně rezignuje na oficiální biografická data a místo toho nabízí informace o bývalé první dámě prostřednictvím archivních záběrů a osobních zpovědí lidí, kteří Olgu Havlovou znali, nebo s ní alespoň měli něco společného (ke slovu se dostane i její tehdejší bodyguard). Výsledkem je retrospektivní koláž, která nevypovídá ani tolik o postavě Olgy samotné, jako spíš o disentu obecně a o atmosféře míst, na kterých se disidenti scházeli. A také je tam Havel. Jinak je ale Jankův dokument až příliš opatrný, klouzající po povrchu a nenabízející nic, co by ho dělalo neobyčejným či atraktivním i pro opakované zhlédnutí. Působí to, jako by se tvůrci během natáčení potýkali s nedostatkem materiálu a vzali zavděk čímkoli, co se jim namanulo a alespoň trochu to souviselo s Olgou. Dokument je to slušný, ale s vynikajícím Občanem Havlem, kterého Miroslav Janek dokončoval po zesnulém Pavlu Kouteckém, se Olga srovnávat nedá. (27.06.2014)

Jsem sice velmi náročný divák, ale na druhou stranu jsem vytrénovaná a odchovaná tak připitomělými filmy a seriály, že přetrpím cokoliv a hlavně většinu výtvorů dokoukám do konce. Špatný film se pozná hned na začátku a pokud mám to štěstí a jsem zcela při smyslech, jsem schopná onen příšerný počin vypnout při prvních záběrech, což se, doufejme, neděje moc často, celosvětová kinematografie není na zdaleka tak špatné úrovni, jak se všichni domnívají, jen musíte dobře hledat. Jenže tohle, tohle je opravdu něco strašného. Hodnotit ani nebudu, vydržela jsem skoro hodinu a to bych přeci neměla ani dovoleno hodnotit. A mimoto mám alespoň nějakou miniaturní sebekázeň, která mi nedovolí něco takového udělat, to bych se pak velmi dlouho sžírala a vyčítala si, při každém pohledu na profil. Ech, to trochu přeháním, ale jen pro ten dobrý pocit to neudělám. Ač bych to tu chtěla trochu srazit, muhehe. Olga Havlová je úžasná bytost, inteligentní, upřímná, statečná a tedy chvályhodná žena, která pomohla našemu státu se postavit na vlastní nohy a bez její podpory by jistě nebyl Havel Havlem. A my jí můžeme děkovat, ovšem nikoli dokumentem, ve kterém vypadá jako neuvěřitelně introvertní a skoro až neschopná manželka prezidenta. A mrzí mě, že to musím takto napsat. Nevím, co si režisér myslel při skládaní dokumentu, ale vážně ho podezřívám z účasti na drogovém sezení či dokonce na samotném propagování omamných látek veřejnosti. Po hudebním doprovodu jedné zábavní seance na Hrádečku, kde byla jen zpola slyšet originální hudba a hlasy účinkujících, jsem měla vážnou obavu o své chatrné zdraví (to víte, přišla rýma), ale hlavně o to duševní, jelikož si nejsem stoprocentně jistá svou psychickou vyrovnaností po sledování všemožných zavádějících či snad až monotematických snímků. Nejenže autor nectil odkazu různých známých Halvových, dokonce se snažil přimyslet si něco vlastního, co pravda nebyla. A výběr osob, které četly různé spisy a deníky, nebyl akurátní, jelikož ani jedna z vyprávějících postav nevěděla, že ''j'' se ve slově ''jsem'' prostě nečte. A pokud tento příšerný zlozvyk (a kdo uhádne, jaký politik se ho nemůže odnaučit?) nedokáže potlačit v jedné větě, kde se slovo objevuje kupříkladu šestkrát, jsem ( a nečtu ''j'') nucena s přílivem dalších okolností popadnout ovladač a vypnout televizor a pak s předměty doličnými mrštit o podlahu (u televizoru bych si to samozřejmě nedovolila, zítra mi dávají Mentalistu a zde vidíte, že ani já nemám příliš duchaplný vkus, za což se omlouvám, ale chyby dělá každý a já se jen divám, já nevytvářím). Styďte se, pane režisére, tohle nebyl dokument o Olze. Tohle byl film poskládaný ze záběrů, které nejenže do sebe vůbec nezapadaly, ale aspoň jste mohl vybrat ty, ze kterých se divák něco dozví, přiučí, zasměje či se snad dokonce (ale to bychom chtěli moc) i dojme. A u mě se ani jedna z reakcí neprojevila. (27.01.2015)