Aka x Pinku

Aka x Pinku mám dlouhodobě – vlastně od premiéry v Udine –, zařazený jako guilty pleasure a zábavný béčko, který se sleduje ironicky. Ono k tomu samozřejmě vyzývá, příběh undergroundového bojového klubu Girl’s Blood, v němž se pravidelně střetávají spoře oděné dívky ve značně fyzických, ale ne vždy násilných konfrontacích (= soft-core porno). Jenže ne všechna pinku eiga jsou tím, čím se zdají být. // Když jsem to konečně viděl, zarazila mě ta sevřená osnova vyprávění. Tvoří ji dvě poloviny řízené úplně odlišnými soubory otázek. První směřuje do hloubky ↓ a představuje celý fikční svět, jeho pravidla a protagonisty. Fakt nejde o tradiční expozici na dvacet minut, ale hodinový průzkum vztahů mezi hrdinkami a odkrývání jejich traumat z minulosti. Na základě znalosti kontextu se z nich stanou dobré kamarádky, ustaví se historie i souvislosti spojené s klubem Girl’s Blood a jeho pragmatickým majitelem i existence nepřátelského gangu. A pak ⇢ se otázky přesouvají do horizontální roviny. V popředí stojí otázky směřující do budoucnosti spojené s existencí klubu, únosem jedné z hrdinek a sérií pouličních zápasů. Jestli je první půlka ecchi drama, druhá spojuje ecchi a street fight béčko se sportovním filmem. // K tomu se pojí i proměna choreografie. Zápasy v kleci jsou předem domluvené, pro potěšení (převážně) mužských diváků, takže do popředí vystupují pohledy pod sukně, wrestling v blátě a obnažená těla. Aka x Pinku neskrývá, že nejde o pravé rvačky a každý úder působí falešně nadneseně. Jenže choreografie se kompletně obrací na ulici, kdy začne připomínat dynamické hongkongské akční filmy. Zapojují se dramatické nájezdy i kaskadérské kousky a všechno bolí! Obě roviny se spojí ve finální konfrontaci, kdy se nádherně fyzické konfrontace s nepřátelským gangem přesunou do prostředí klece undergroundového klubu. Tam také vyvrcholí osobní roviny všech hrdinek, které budovala první polovina. // Interpretační epilog: Musím se přiznat, že interpretace není mou silnou stránkou – možná spíš tou nejslabší –, ale považovat Aka x Pinku za feministický film je přinejmenším problematický. Svádí k tomu na povrchu, protože všechny důležité postavy jsou psychologizované ženské hrdinky, které se umí fakt dobře prát a muže nepotřebují. Ale teda … na vrcholu pomyslné genderové hierarchie moci jsou pořád muži, ne? Vedou gang (Ando), motivují zápasy dívek (diváci), učí je bojovat (Samejima) nebo jim patří celý undergroundový komplex (Yamaguchi). Ba co víc, Aka x Pinku je designovaný pro stereotypního mužského diváka ecchi – akční scény v krátkých sukních střídají zápasy v blátě a poměrně explicitní erotické scény. Ve všech dominují ženy. A ještě každá ze čtyř hrdinek zastupuje nějaký narativní archetyp – Satsuki je taková kuudere, Mayu dandere lolita, Miko domina a Chinatsu zas variace tsundere. I vedlejší postavy jsou uvědomělé zosobnění stereotypů, od Idol girl po tomboy. A nemůžu úplně říct, že by se jejich pozice nějak okázale podvracely, jako to dělal Šion Sono v Tag. Aka x Pinku je výbornej film, jen bych do něj nevkládal významy, co tam nejsou. (23.05.2020) (méně) (více)