Ďáblova krása

Veľmi príjemná klasická moralitka s dvoma francúzskymi legendárnymi hereckými elitami od legendárneho režiséra. Môžeme mu vyčítať príklon k širšiemu diváckemu vkusu, ale asi bol kedysi široký divácky vkus niekde inde, ako dnes. Clair však nehrá tak úplne priamočiaru hru, občas sa môžete strácať v tom, čo je sen, čo skutočnosť a čo sa reálne odohralo, alebo odohraje. Antagonista: Mephisto je samozrejme zaujímavejší, ako protagonista Faust a je zaujímavé, že práve ako Faust je Mephisto tým, kto ťahá film. Áno, postavy budú viackrát meniť svoju vizáž a tak môžeme Clairovu hru s divákom brať ako malý diabolský trik. SPOILER: Mephisto je ale tak trochu blbeček a trochu mám preto problém so záverom, kde práve vďaka tomu Faust víťazí a nakoniec vlastne urobil dobre, že tú zmluvu podpísal. (18.04.2015)

Všechna sláva polní kvítí. Tenhle faust císařovsko-pekařského stylu se mi i přes skvělý původní dabing nelíbil. Kdyby do života profesorova zasáhl Mefistofeles toliko dvakrát, a nechal příběh volně plynout, bylo by vše v pořádku. To věčné prolínání mladého se starým, pletení jsoucna a snoví, bylo matoucí, nudné a uspávající. Faust dokoukán asi na po osmé... (07.11.2015)

Jméno scénáristy a režiséra filmu René Claira, autora u nás známých a vysoce ceněných filmů „Slaměný klobouk", „Pod střechami Paříže", „Ať žije svoboda", „Milion", „Poslední miliardář" a jiných, režiséra, jenž je trvale zapsán do historie světové kinematografie jako tvůrce veseloher napojených životem a vtipem lidu Paříže, nás zavazuje k pečlivému hodnocení. I jméno druhého scénáristy není u nás neznámé. Národní divadlo hrálo po revoluci drama Armanda Salacroua. Není jistě nezajímavé i to, že autoři filmu pod vlivem mírového hnutí ve Francii a Itálii (film byl natáčen v obou zemích) změnili původní koncepci burleskní faustiády na dílo, které by protestovalo proti zneužití atomové energie a hrozící válce. Film měl proto ve Francii, zvláště v kruzích pokrokové inteligence, velký úspěch. Scénář filmu byl literárně zpracován básníkem J. Marcenacem, otiskován v pokrokovém deníku Ce soir a vydán knižně; končil stockholmskou mírovou resolucí, kterou také ihned podepsali dva hlavní představitelé filmu Michal Simon a Gérard Philipe. Ale již G. Sadoul, známý francouzský filmový historik a kritik, připomíná, že Clair nedovedl pokrokové myšlenky vyjádřit jasně a nekompromisně. — Co však film přináší pro nás? Je dokumentem, že obrovské mírové hnutí má vliv i na ty umělce, kteří z různých důvodů s ním ještě plně nesplynuli. Ale současně nás poučuje i o ideovém zmatku těchto umělců. Je na příklad pravda, že Clair říká filmem „ne" válce a atomovým bombám, že ukazuje zničení příprav hromadného vraždění ve válce a označuje tyto přípravy za dílo ďábelské, ale na druhé straně říká „ne" i vědeckému pokroku. To je tón, s kterým jsme se setkali v Clairových dílech již několikrát. A není to ani náhodné: zneužití vědy imperialisty k tomu dává silný podnět. — Musíme se dívat na „Ďáblovu krásu" jako na film, který vznikl v kapitalistické Francii z nákladů kapitalisty a prošel ohněm censury: proto film má právě vzhledem k objektivním i subjektivním podmínkám svého vzniku rysy pokrokové i méně pokrokové. A nezapomínejme ani na to, že jde o komedii, která, i když zůstává pozadu za předválečnými Clairovými filmy, presto nese pečeť tohoto mistra veselohry. Filmový přehled 29/1953 (07.11.2008)

Tato poněkud uspěchaně vyprávěná faustovská variace je především oslavou mládí, jehož starý Faust, uvěznivší se v bludišti vědy, dosáhne téměř bezděčně. Mládí je zde cestou vedoucí k žitému, nikoliv zprostředkovanému, poznání, které osvobozuje od domnělých pravd, a jehož opravdovost se zdá ospravedlňovat i chyby a dávat smysl i omylům, jichž je na ní požehnaně. Vedle obou (skvěle zahraných) metamorfóz mne oslovila i civilní, uměřená fantasknost, která se více než v imaginaci projevila v rafinované výstavbě příběhu (například v rozostřených hranicích prosněného a prožitého či v iluzivní zrychlené projekci jednoho z možných hrdinových osudů). (03.05.2013)

Ano, až budeme schopni proměnit cokoliv na cokoliv, svět bude završen. Trochu umu, písku a především průmyslu - a máme zlato (nad zlato). To jsou premisy zaktualizované a zkarikované faustovské tragédie (dle René Claira rozhodně komedie). Spojení mládí a bohatství je zde zlem, které může vést pouze ke smlouvě s ďáblem. A poučení z příběhu: U komediantů je to nejlepší! Pozn.: Vynálezectvím, průmyslovým zpracováním a vidinou budoucnosti (počítačová prezentace by to nezvládla lépe) se zřejmě inspiroval i Zeman (myslím Karel, nikoli Miloš). (02.11.2016)