Drákula

Dracula z "devětasedmdesátého" roku disponuje především vynikající ponurou atmosférou. Frank Langella je coby "Hrabě" Dracula velmi slušný, charisma na tuto roli rozhodně má, přece jen si myslím, že rozhodně jsou i typově vhodnější herci. Navíc jsem u něj neměla pocit, že by mě svým výkonem fascinoval. Postrádal něco z té démoničnosti. Nejděsivější scéna pro mě byla, kdy se Donald Pleasance setkává v podzemí s "nemrtvou" Minou. (11.02.2013)

Velmi archaicky pojaté zpracování s dravou hudbou Johna Williamse a velmi dobre budovanou atmosférou, po jehož shlédnutí se po dlouhém uvažování odhodlávám k následujícímu prohlášení: pro mě zatím nejlepší Drákula, co jsem viděl. Proč? Zachovává zvláštní atmosféru oné doby i filmařský nadhled, má krásný archaický hororový feeling, dobré herce a ponurou atmosféru. Tak proto. (25.07.2009)

Hlavní plus tohotot filmu spočívá v tom, že se autoři snažili o originální přístup. Děj příběhu je sice navlas stejný jako u knižní předlohy, i když zkrácený, ale 95 procent scén je oproti knize nebo starším filmovým verzím novým. Přestože se tam děje zhruba to samé vše je poddáno úplně jinak. Děj se celý odehrává v Anglii, příběh začíná i končí na moři, scénáristé trochu zamíchali jednotlivými postavami - Jonathan je zasnouben s Lucy, která je dcerou doktora Sewarda, Mina je dcerou Van Helsinga a stává se Drákulovou první obětí atd., Jonathan používá automobil, Drákula jezdí na koni a funguje i ve dne, pokud je odpočinutý a zdržuje se uvnitř, kde je tma - plno takovýchto detailů celkový příběh příjemně oživují. Frank Langella byl dobrým Drákulou, přestože vypadal moc dobrácky. I tak ale jeho scény, kdy se plíží dolů po zdi anebo zahalen do mlhy vchází do Lucyina pokoje patřily k těm nejlepším. (16.11.2008)

Pokusím se na chvíli oprostit od faktu, že nadevše zbožňuji Coppolovu verzi z roku 1992 a to po všech stránkách - herecké, hudbě, výpravě a efektů. Jako předloha posloužila nikoli verze románová, ale divadelní zpracování, ze kterého se ostatně odvíjela už verze s Lugosim (kterou rovněž nemusím, konverzačka, do které odpudivý Maďar háže ksichty). Zcela odpadá dění na Draculově hradě (ty tři upírky fakt můžu, jejich absence znamená body dolů:) a začíná se rovnou na lodi, na které hrabě pluje do Anglie (a mimochodem úvodních pár minut jsem viděl jako dítě a to vstávání z rakve na mně docela zapůsobilo). Langella nám poté představuje svého Draculu jako takový spíše salonní typ a na jeho vzhled a chování je třeba si chvíli zvykat (a jeho způsob hypnózy pomocí gest stojí za to). Obrácené role Miny a Lucy působí jako vhodný moment pro procvičení svalů pohybující obočím, Pleasance mi přišel divný, Olivier taky a zrychlený konec, ke kterému dochází už na lodi a nikoliv na hradě, taky moc nepotěší. Pravdou je, že maskování proměněné holčiny se docela povedlo. Finální verdikt: Verze z roku 1992 zůstává i nadále králem draculovských filmů a mou srdcovkou. (07.08.2009)

Zajímavá a netradičně pojatá verze Draculy, která se může pyšnit pěkným hereckým obsazením v čele s Frankem Langellou v titulní roli a Laurencem Olivierem v roli Van Helsinga. Hudba Johna Williamse je jako vždy krásná. Škoda jen, že mě drákuloviny nikdy moc nebraly, stejně jako většina dalších upířích filmů. Tenhle však určitě má co ukázat a mohu ho s klidem doporučit. (18.10.2011)