Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Když poslední den roku 1976 objeví skupina lovců ve sněhu ležící neporušené tělo partyzána, padlého v závěru řecké občanské války v roce 1949, vyvolá to mezi místními patřičný rozruch. Objev těla v nich oživí vzpomínky na křivdy a palčivé události řecké poválečné historie, které se najednou zdají být stejně čerstvé jako dosud mokvající rána na nalezeném těle.
Snímek, který byl v roce 1977 nominován na Zlatou palmu a na kterém režisér Theodoros Angelopoulos spolupracoval se svým dvorním kameramanem Arvanitisem, disponuje stejnou estetikou, symbolismem a smyslem pro jemný humor jako režisérova mladší díla. (Dikaiarchos)

(více)

Recenze (7)

garmon 

všechny recenze uživatele

Pro mě se to pocitově vlnilo - u O thiasos jsem nedýchal, tady jsem občas počítal žárovky na přístavišti. Viděl jsem ale děsivou kopii director's cut s občasnými výpadky titulků a s nepříjemnými duchy. Ale to mi třeba u Jancsóovy Sezóny příšer nevadilo. Tady pro mě bylo příliš málo vícevrstevnatosti - některé narativní špeky byly samozřejmě neuvěřitelné a scény na jeden záběr vzbuzovaly obdiv, ale celek byl výpovědí až schematický a teatrální. Nehledě na orientaci v dějinách. A hru bez míče jsem už viděl v Antonionim. Angelopoulos musel tyhle sráče opravdu nenávidět. Nicméně divadelní patos (jak ho znám z anglo-amerického divadla okolo polovice 20. století, např. od Tennessee Williamse) mi už po dvou hodinách ležel v žaludku a neutáhlo mi to ty dlouhé dlouhé plochy, kdy se kamera jen vzdaluje anebo přibližuje anebo krouží a krouží a krouží. Vzpomínal jsem i na Jancsóovo Ticho a křik, které o tomto mluví ještě abstraktněji a vzpomínal jsem i na jeho pozdější filmy, kde se tancovalo, lítalo na řetízkáči anebo se švihalo bičem v termálech. Tihle dva se fest ovlivňovali. ()

Reklama

radektejkal 

všechny recenze uživatele

Pojmem lovci je označena úzká komunita vladců, rádců a zrádců, schopných kdykoli a jakkoli tranformovat nejen sebe, ale i svojí minulost. Mág a génius Angelopoulos tu vytvořil epopej, podobně jako Aischylos ve své trilogii Orestea. Z jejího podhoubí čerpá nejen nadčasovost moci a zločinu, ale především svůj inovativní jazyk. Většina obrazů je nabita metonymiemi, metaforami, symboly a archetypy, až to mnohdy bolí. Reálný a virtuální svět tu tvoří dokonalou jednotu; nikdy nemůžeme říct: bylo to tak, aniž by to nemohlo být onak. Jednotlivé obrazy jsou vycizelované až přechází zrak: hotelová chodba, rozhovor dvou na lodičkách atd., jejich stmelovacím materiálem je píseň a tanec; jako jsme tomu ostatně od Řeků zvyklí... Film jsem si pustil druhý den od poloviny znovu, zítra si ho možná pustím od tří čtvrtin. - Slunné Řecko! Moc jsme tě tu neužili. ()

DJ_bart 

všechny recenze uživatele

Velmi sugestivní paralelní portrét společenské atmosféry za časů i po časech řecké občanské války, který lze taky brát jako reminiscenci o osobních a poválečných křivdách. Předem podotýkám, že stěžejním ustanovením je fakt, že mistr Angelopoulos zde protentokrát asertivně vyžaduje diváckou pozornost - pokud tedy vaše očko zelenavé zabloudí tam kam nemá, budete se okamžitě ztrácet (u mě se tak párkrát, asi čtyřikrát, stalo, a než jsem se stačil zrychtovat, karma neměla špetku slitování) - poněvadž Theo zde libovolně skáče z jedné časové linky a příběhové fabule do druhé, aniž by to byť namátkou naznačil - dezorientaci a podobný frky nijak neakceptuje - jenže to okrem padá na úkor notné znalosti řeckých dějin, což nejde jaksi ruku v ruce s diváckou benevolencí, která je absolutně minimální - což určitě není žádná negace.... Než o narativně lineární příběh jde v podstatě o roztříštěnou mozaiku osudů několika lidí, která v synoptické rešerši tvoří komplexní portrét poválečného rozpoložení života - a poněvadž Theo děj koncipoval jako komorní divadelní mystifikaci, nijak neopomíjí bezstarostnost a slavnostní grácii silvestrovské noci, což je jakási periferní stafáž děje. Nekonvenční forma jako vždy absolutně dominuje nad obsahem - takže konzumní jarini si užijou minimum prózy a maximum symboliky, synekdoch, metafor, ale i poetických anekdot - jednozáběrová scéna z chodby apartmánu sboru pohraniční stráže či scénka s imaginárními míčovými hrami mající až komický vyznění budiž exemplárním důkazem.... Ano, uznávám - mám averzi k politicky orientovaným filmům, a nejsem vzhledem k jejich problematice žádnej fachman - ale tahle formalistická epopej má fakticky něco do sebe - má totiž autentickou výpovědní hodnotu jako málokterý žánrový souputník. Závěr geniální - děj totiž končí přesně tak, jak začal, a pomyslný cyklický kruh osudu se tak bravurně uzavře.... VERDIKT: 8,5 balkánských hraničářů z 10 ()

tomtomtoma 

všechny recenze uživatele

Oi kynigoi - Lovci: jde o jízlivý, svým způsobem částečně sarkastický, alegorický film o svědomí a pocitu viny za hříchy minulosti. Děj se odehrává na jezeře Pamvotida, jde o starší jméno jezera Ioánnina (nad jeho břehem leží město Ioánnina, na jiném je umístěna krápníková jeskyně Perama, a nedaleko Ioánniny je v modrých vodách ostrůvek s půvabnými kláštery s bohatou freskovou výzdobou a na březích výletní restaurace). Recenzent bart_, jak je jeho obyčejem, podává opět scestné informace. nejde zde o žádné pohraničníky, ale, jak napovídá název filmu, jde o skupinu lovců. Což je samo o sobě symbolem, neboť je to pestrá sebranka prominentních či jinak z bývalého diktátorského režimu úspěšně těžících osob. Vyšetřování údálosti je též symbolem, přenášející diváky do niter (je možné to označit i za halucinační výjevy) jednotlivých účastníků lovecké výpravy a jejich doprovodu. Nahota jejich životů, se zpovědí osudu, ozývají se hlasy svědomí, jež v jejich zahanbení, pocitech provinění vedou ke společné halucinaci a odměnění v podobě popravy. Hromadný, psychicky vyčerpávající prožitek potom vede k poslednímu ze symbolů - zahrabání nalezené mrtvoly, čímž se obrazně zbavují toho vtíravého pocitu prohřešků a studu. Film je náročný pouze tehdy, pokud divák nepochopí, že vše je alegorií a každý úkon (až na jejich vlastní osudy a úlohy minulosti) je víceméně symbolikou. Účastníci lovecké výpravy a jejich doprovod: schopný kšeftař a poválečný majitel hotelu s restaurací Savas (Vangelis Kazan), jeho manželka s minulostí animírky (Betty Valassi), bohatý průmyslník Jannis Diamantis (Jorgos Danis), jeho žena, za války i z bývalého režimu prosperující herečka a zpěvačka (Mairi Chronopoulou), bývalý komunista a práskač z donucení Jorgos Fantakis (Stratos Pachis), bývalý "liberální" politik, spíše loutka ve funkci premiéra (Christoforos Nezer), bývalý policejní prefekt a současný nakladatel Adonis Papadopoulos (Ilias Stamatious), jeho choť Aliki (Aliki Georgouli), plukovník armády, aktivní v represivním násilí (Nikos Kouros), a jeho manželka se šlechtickým původem (Eva Kotamanidou). Z dalších rolí zaujme též bývalý Jorgův komunistický kamarád Jannis (Dimitris Kaberidis) nebo vyšetřující důstojník armádní policie (Takis Doukakos). Theodoros Angelopoulos svou alegorii vyzbrojil velkou dávkou kousavé jízlivosti, s ní se zabodává snad do každé prominentní částky diktátorské minulosti, Jorgos Arvanitis přináší symfonickou skladbu obrazů s propracovanou choreografií pohybů, gest a symbolů, herci jsou úchvatní, také ani nemají v té záplavě emocí na výběr. Umění, reflektující život a skutečnost, co více si divák může přát? Dokonale vymodelované atributy nesvobodné společnosti! ()

Galerie (7)

Reklama

Reklama