Alexandr Veliký

Podobně jako titulní loupežník zduřevší v samovládce se do nesnesitelných rozměrů nafoukla i tato jinotajná črta jeho vzestupu a pádu. Umělec má jistě právo na stylizaci, ale ať se snažím sebevíc, za délkou Angelopoulosových záběrů nenacházím nic než velikášství. Jeden americký filmový detektiv přirovnal svůj zážitek evropského filmu k sledování procesu schnutí barvy. Obvykle jeho pocit nesdílím, při "Alexandru Velikém" jsem mu průběžně přitakával. Že kamera rafinovaně kroužila malebnou horskou vsí z kamení a občas se přidala i příjemná lidová muzika (režisérův záměr vyvolat představu byzantské mše jsem samozřejmě neodhalil), mi pomáhalo neusnout ; vyčerpán bezmála tříapůlhodinovým Kumštem bez závoje jsem se však na přidání víc než jedné hvězdičky nezmohl. (15.02.2015)

Pokud v kinematografii existuje jistý specifický audiovizuální unikum, kupříkladu právě alegorická alegorie, neboli podobenství v podobenství, je to právě 'Megaleksandros' - takřka čtyřhodinová formalistická epopej, v níž Theo Angelopoulos protentokrát nečekaně zvolil pompézní interpretaci - jeho atypická režie je až neuvěřitelně virtuózní, a vůbec to není ku škodě, páč jeho fenomenální forma mi opět do palice vryla nespočet pamětihodných momentů. Poslední půlhodina dechberoucí! Jednoduše famózní završení pomyslné 'Historické trilogie'. (26.08.2020)

Má to jistou velkolepost. Jestliže u Jancsóa je zacházení s postavou tak nějak podobné figurce na šachovnici, zde je to spíš mravenec v mraveništi: všechny ty přeběhy černých postav, nahoru, dolů;, vyprazdňování a zaplňování prostoru, náležitě výtvarně sejmuté... Bohužel mi to tu už nefunguje bez kontextu - a to v Putovním divadle ano, ba i v těch Lovcích jsem jakž takž pochytil smysl i koncept. Zde mi přijde, že dramaturgické motivace jsou příliš mělké. Příběh je z valné části tvořen alegorickými rituály anebo lépe ritualizovanými alegorizujícími činnostmi, ale koukat se čtyři hodiny na výjev, který se dá shrnout do holé věty o utlačovateli a utlačovaných, to mi přijde trochu řídké. Ke jménům, které mě napadaly u dvou předešlých sedmdesátkových Angelopoulosů přidávám Paradžanova (a s ním Iljenka) a také Abuladzeho: výjev námluv spravedlnosti a ďábla z Pokání jsou vizuálně zjevně inspirovány soudem zde. Jancsóův Agnus Dei s padoucnicí hlavních hrdinů pro mě taky nebyl nejsilnější z jeho děl. Angelopoulos měl štěstí, že ho nelákaly televizní a soft porno produkce. (04.09.2022)

Megaleksandros - Alexandr Veliký: chudák Angelopoulos, když bývává bezbranným rukojmím kvaziintelektuálních prdů. Film není ani tak alegorií jako hříčkou, jízlivější a prostoupenou symboly a metaforami. Zápletka je založena na únosu a zavraždění jednoho italského a tří anglických aristokratů u Dilesi (pobřežní obec ve Viotii) roku 1870, ale podstatou jsou tady řečtí bandité (kleftes) z dob osmanské nadvlády nad řeckou zemí. Jejich vůdci byli zváni kapitániové (kapitáni), část kořisti rozdávali mezi chudý lid z praktických důvodů (možnost útočiště), přepadali i unášeli kupce, ale až romantismus jim dodal národně helénskou vůni. V 18. století představovali však již zajímavou ozbrojenou hrozbu pro Osmany (sami je také najímali k obraně), a poté, v národně osvobozeneckém boji Řeků, sehráli nakonec rozhodující roli. Romantické lidové písně na tyto tlupy banditů jsou oblíbeny na Peloponésu a v Epiru. Alexandr Veliký je odrazem nejvýznamnějšího kapitána Theodora Kolokotronise, uctívaného hrdiny osvobozeneckých bojů, později generála armády a státníka (vyznával ovšem autoritářský způsob vlády na způsob carského Ruska), byl milován i vězněn a dožil se požehnaného věku. I ta helmice je jeho charakteristickým odznakem. Theodoros Angelopoulos utkal film z ingrediencí, jež utvářejí řecký svéráz - antika (k samému Alexandrovi je sarkastický), ortodoxní křesťanství, zbojnictví, anarchistické kvašení, komunistický idealismus, mocenské zájmy světových velmocí, represivní metody k podmanění, diktátorské metody vládnutí, klasicismus, rozervanost řeckého venkova a ducha. Jorgos Arvanitis předkládá působivé obrazy (antické vlysy, ortodoxní ikony a malby, plátna romantismu), samotný film lze buď přijmout s nadšením, nebo také odmítnout s dovětkem o naduté marnivosti. Hlavní postavou jízlivé hříčky o ideálu moci, jež se vymkne zpod kontroly je Alexandros (Omero Antonutti), vůdce banditů z vězeňské pevnosti Burdzi prchajících. Z dalších rolí: Alexandrova přehlížená dcera (Eva Kotamanidou), průvodce a posel požadavků (Michalis Jannatos), ten vesnický učitel a idealistický snílek o rovnosti lidí (Grigoris Evangelatos), skupinka italských anarchistů (Laura De Marchi, Francesco Carnelutti, Norman Mozzato, Claude Betan a Brizio Montinaro), přední reprezentanti vesnice (Miranda Kounelaki, Christoforos Nezer, Toula Stathopoulou a Thanos Grammenos), nebo maličký školák Alexandros (Ilias Zafeiropoulos). Alexandr Veliký dle Theodora Angelopoulose jest melodickým zpěvem nepřístupných řeckých hor a jízlivou hříčkou z esencí řeckého svérázu. (18.07.2021)

Neskutočne dobrá záležitosť.... Pod Alexandrom Veľkým si predstavíme veľkého a inteligentného vojvodcu, ktorý sa až dostal do Indie... a v Grécku? Každý milovník a fanúšik FILMU, ak Vám tento film sadne hneď na prvú chvíľu, tak ste ním. Posledný silno politicko nabitý film. V rámci jeho tvorby sa jedná o milník, kde pred Alexandrom tvoril politické filmy a neskôr silné melancholické drámy. To je oboje melancholická dráma a politika v jednom. Ako vynikajúco je napísaný scenár (kredity: Theodoros Angelopoulos a Petros Markaris), masy skvelých plné skrytých významov, ktoré nemajú absolútne nič spoločne s hrubým násilím, a násilím ako takým (tie podrezané ovce, majú úplne iní význam, to už by som prinášal veľké spoilery). Umelecké hodnota, estetika a myšlienka, to sú prestíže, ktoré zdobia tento film. Angelopoulosove diela v tej dobe chŕlili neskutočne vynikajúcou dušou, je ťažké, čo to presne je, jedno je isté, že Angelopoulos bol vtedy v živelnej forme, a nenechával si nič na zadné dvierka. Celý film disponuje vynikajúcou sviežou a prirodzenou réžiou, tie lahodné vzdialenosti medzi kamerou a hercami. Kompozície mizanscén. Samostatnú pochvalu si zaslúži kamera: Angelopoulos a Grécko môžu byť pyšné na to, že majú kameramana menom Giorgos Arvanitis, škoda že jeho meno nie pre bežných ľudí dostupné. Tak lahodné zábery, aj pri slabšom svetelnom zdroji sú zábery vynikajúce. Ten film, Angelopoulosva réžia, kamera majú niečo vynikajúce, čomu sa hovorí umenie. Jesenná melanchólia pre každého fanúšika. Mimo filmu (ktoré súvisia v dobe kedy vznikol film a film samotný): Nezmyselné preteky, ktoré medzi sebou Angelopoulos a Kusturica zvádzali,a diskusie, ktoré vládnu na tomto web... obaja sú dobrí, každý režisér je svojský a basta. S mojím tvrdením som sa stotožnil s Emilom Kusturicu, ktorý hovoril, že si ho v tej dobe veľmi vážil ako režiséra. Na Youtube je 54 minútový televízna relácia, ktorá rozoberá jeho tvorbu, skúste si pozrieť a budete milo prekvapený, ako sa krásne rozvinul tento film. Ak sú niektoré filmy, kde sa preukázal Angelopoulos, ako dobrý scenárista tak: Megaleksandros (Alexander the Great) a Taxidi sta Kithira (Voyage to Cythera). Tak na ten 400. komentár, plný kotol tomuto filmu.... /100 %/ (24.09.2017)

Alegorické zpracování zbojnické legendy 19. století. Filmařsky mistrovské dílo, ale pro mě je ta alegorie příliš alegorická... (25.11.2010)