Věčnost a den

S Věčností a dnem jsem měl jeden nepřekonatelný problém. A to, že jsem se nemohl dostat pod kůži hlavnímu hrdinovi, který mi přišel jako strašně nezajímavá postava, která má neustále strčeny ruce v kapsách svého baloňáku a lamentuje nad lidskými hodnotami. Jinak jde samozřejmě o tradičně skvěle uspořádaný film Thea Angelopoulose. Strašně mě tam nadchnulo to, že si dovolí v rámci jednoho dlouhého záběru přejít z přítomnosti do minulosti a zase zpět. Je to zajímavá konfrontace lineárního plynutí času a času minulého, který si svůj hrdina nosí v myšlenkách. Samozřejmě zde opět můžeme vidět spoustu symbolů a věcí tak typických pro Angelopoulosovu tvorbu. Například jeho fascinaci horizontem, ať už horizontem mořské hladiny nebo země. A navíc vůbec netuším jak mohli udělat ten poslední záběr... (19.10.2008)

Dát Theovi jednu hvězdičku... je mi to moc líto, ale kromě krásné hudby film nic jiného nepřinesl. Jen hroznou nesnesitelnou nudu. Příběh starého pána, který "už zítra půjde" ale ještě před tím se setká a poslouží mladému albánskému klukovi, je xtou variací na putování hlavní postavy. Tentokrát i napříč časy a nebudu tvrdit že to bylo chaotické, spíš k ničemu. Tyhle depresivní příběhy o odchodech, smrti a vzpomínání jsou na hony vzdáleny tomu, co chci v Řecku vidět. (28.09.2021)

Krajinu v mlze (1988) jsem shrnul jako Felliniovsko - Tarrovskou. Ve Věčnost a den je navíc silně cítit Tarkovskij. Je to úplně jako bychom se dívali na pokračování Tarkovského Nostalgie (1983). Oba filmy spojuje zadumaný  básník v dlouhém kabátu, existenční témata poezie, osamělosti, exilu. Je dobře že tu nehraje Mastroianni, ale Ganz. I když jejich decentní herectví si je blízké. Angelopoulos je nepochybně jedním z největších pokračovatelů velkých filmových modernistů, umělců, básníků. U Angelopoulose všemu panuje chladná strohost a úspornost. Snové výjevy se noří z šedi zřídka, jakoby omylem, jakoby náhodou, někdy působí až příliš sentimentálně, až natvrdle. Přesto je jejich síla nesmírná. Obraz nemusí být věrohodný. Obraz se děje. Tomu autor moc dobře rozumí. Je to hořkoslodký fim? Ne, je hořký. Velmi hořký. Jestli existuje nějaká sladkost tak jenom jako pojem a jenom z naší vlastní potřeby naděje. Je ten film zábavný? No, asi ne. A filmy, které nejsou zábavné by neměli dostávat pět hvězdiček. Tenhle dostane výjimku. Protože tohle Je umění. Nepochybně. (10.07.2023)

Aké hodnoty po sebe zanechávame, čo je zmierenie, kde možno hľadať nádej a čo z výsledkov práce má vlastne zmysel? Reflexia staršieho básnika nad doterajším životom, odohrávajúca sa v priebehu jedného dňa - dňa pred jeho odchodom do nemocnice, kde odchádza dožiť, sužovaný chorobou. V priebehu vymedzeného kratučkého času sa k premietaniu nad minulosťou pridruží aj motív tvorby (dokončenie poémy o vlasti), nepriamo prostredníctvom albánskeho chlapca s ktorým strávi časť dňa.. Meditatívne, pomaličky plynúce dielo naplnené symbolmi, tlmenými farbami jesene života a paralelami. Dej prebieha plynule v toku času z prítomnosti do minulosti, postavy z minulosti vstupujú do prítomnosti. Scény cesty k albánskym hraniciam, svadby a cesty autobusom patrili pre mňa k vrcholom tohto(ku koncu mierne naťahovaného) filmu-úvahy. (17.10.2004)

Básník za sebou vláčí věčnost a před sebou má jeden den... Jednu nedokončenou báseň, jednoho zachráněného chlapce, jednu dceru, jednu ztracenou(?) ženu, jednu nemocnou matku... Jedno bilancování. Téma vídané, ale nádherně podané. Dlouhé záběry s vycizelovanou trajektorií kamery a postav v jejím zorném poli (i mimo něj!). Úchvatné scenérie (Albánská hranice, pobřeží, útesy). Básníka si nevšímající město. (komentář není dokončen a bojím se, že už nikdy nebude :( ) (31.03.2010)