Věčnost a den

Krajinu v mlze (1988) jsem shrnul jako Felliniovsko - Tarrovskou. Ve Věčnost a den je navíc silně cítit Tarkovskij. Je to úplně jako bychom se dívali na pokračování Tarkovského Nostalgie (1983). Oba filmy spojuje zadumaný  básník v dlouhém kabátu, existenční témata poezie, osamělosti, exilu. Je dobře že tu nehraje Mastroianni, ale Ganz. I když jejich decentní herectví si je blízké. Angelopoulos je nepochybně jedním z největších pokračovatelů velkých filmových modernistů, umělců, básníků. U Angelopoulose všemu panuje chladná strohost a úspornost. Snové výjevy se noří z šedi zřídka, jakoby omylem, jakoby náhodou, někdy působí až příliš sentimentálně, až natvrdle. Přesto je jejich síla nesmírná. Obraz nemusí být věrohodný. Obraz se děje. Tomu autor moc dobře rozumí. Je to hořkoslodký fim? Ne, je hořký. Velmi hořký. Jestli existuje nějaká sladkost tak jenom jako pojem a jenom z naší vlastní potřeby naděje. Je ten film zábavný? No, asi ne. A filmy, které nejsou zábavné by neměli dostávat pět hvězdiček. Tenhle dostane výjimku. Protože tohle Je umění. Nepochybně. (10.07.2023)

Básník za sebou vláčí věčnost a před sebou má jeden den... Jednu nedokončenou báseň, jednoho zachráněného chlapce, jednu dceru, jednu ztracenou(?) ženu, jednu nemocnou matku... Jedno bilancování. Téma vídané, ale nádherně podané. Dlouhé záběry s vycizelovanou trajektorií kamery a postav v jejím zorném poli (i mimo něj!). Úchvatné scenérie (Albánská hranice, pobřeží, útesy). Básníka si nevšímající město. (komentář není dokončen a bojím se, že už nikdy nebude :( ) (31.03.2010)

Mia aioniótita kai mia méra - Věčnost a den: Theodoros Angelopoulos se filmovou poezií navrátil od společenského humanismu k nitru člověka a udělal dobře. Život je základem, byť jde o smrt, respektive smíření se s příliš blízkou smrtí a zároveň se životem. Omezení (hranice) se skrývají v nitru člověka, v jeho strachu a úzkostech, v mezilidské komunikaci, v lásce a niterném pocitu štěstí. Angelopoulos vychází (jeho tradiční způsob) z prokletí rozpolcené řecké duše - emigrace, poezií a hříčkou jsou slova ve vzájemném nedorozumění i při hledání štěstí. Skutečnost se ladně prolíná, prohýbá a probíhá s představou a vzpomínkou, pátrání je možné pouze ve spojení s vlastním nitrem, skrze něj, uvnitř něho, v pochybnostech zoufalství a v extrémním prostředí absurdity. Zmiňovaný básník Dionysios Solomos (1798 - 1857): zakladatel moderní řecké poezie, jeho "Hymnus na svobodu" (s hudbou Nikolase Mantzara) se stal řeckou i kyperskou hymnou, kromě ní dokončil již jen tři básnické skladby, ty ostatní se zachovaly ve fragmentech a ve vícero variantách, a mnozí se je snaží za něj dokončit (filmový Alexandros dílo "Svobodně obležený"). S tím kupováním slov to nebylo jen italskou výchovou, ale také jazykem, psal lidovou řečtinou (dimotiki), která neměla literární historii, protěžovaný (zvláště pravičáky až do roku 1976) byl umělý spisovný jazyk - kathareusa - symbióza mezi starořečtinou a lidovou řečí lidu (dnes novořečtina, dimotiki). Hrdinou příběhu je Alexandros (zajímavý Bruno Ganz), slavný básník a spisovatel v osamělosti nitra na sklonku života. Jeho hledání slov je hledáním štěstí v minulosti a přítomnosti, smířením se s nevyhnutelností, se sebou samým. Prožitek je prostředkem. Jeho průvodcem posledního dnu je malý klučina (Achileas Skevis), ilegální albánský imigrant řeckého původu. Život nevzbuzuje tolik důvěry, je bojem, přesto je lékem na bolest i vykoupení. Z dalších rolí: Alexandrova milovaná mrtvá žena Anna (Isabelle Renauld), uctívaný básník ze Zakyntu Dionysios Solomos (Fabrizio Bentivoglio), Alexandrova stará a opuštěná maminečka (Despina Bebedelli), Alexandrova tak věrná hospodyně Ourania (Eleni Gerasimidou), moderní Alexandrova dcera (Iris Chatziantoniou), či Annini veselí rodiče (Alexandra Ladikou a Alekos Oudinotis). Věčnost a den je filmovou poezií v esteticky vymodelovaných obrazech dvojice kameramanů Andreas Sinanos a Jorgos Arvanitis. Dokonce zazní zpěv Marie Farantouri. Krásná poezie, která proniká do nitra člověka, kde tančí svoji vášeň a život. Hymnus na svobodu byl výrazem úspěšného osvobozeneckého boje řeckého lidu, Věčnost a den je úspěšným bojem s niternou úzkostí uvnitř člověka. (30.07.2021)

Aké hodnoty po sebe zanechávame, čo je zmierenie, kde možno hľadať nádej a čo z výsledkov práce má vlastne zmysel? Reflexia staršieho básnika nad doterajším životom, odohrávajúca sa v priebehu jedného dňa - dňa pred jeho odchodom do nemocnice, kde odchádza dožiť, sužovaný chorobou. V priebehu vymedzeného kratučkého času sa k premietaniu nad minulosťou pridruží aj motív tvorby (dokončenie poémy o vlasti), nepriamo prostredníctvom albánskeho chlapca s ktorým strávi časť dňa.. Meditatívne, pomaličky plynúce dielo naplnené symbolmi, tlmenými farbami jesene života a paralelami. Dej prebieha plynule v toku času z prítomnosti do minulosti, postavy z minulosti vstupujú do prítomnosti. Scény cesty k albánskym hraniciam, svadby a cesty autobusom patrili pre mňa k vrcholom tohto(ku koncu mierne naťahovaného) filmu-úvahy. (17.10.2004)

Dát Theovi jednu hvězdičku... je mi to moc líto, ale kromě krásné hudby film nic jiného nepřinesl. Jen hroznou nesnesitelnou nudu. Příběh starého pána, který "už zítra půjde" ale ještě před tím se setká a poslouží mladému albánskému klukovi, je xtou variací na putování hlavní postavy. Tentokrát i napříč časy a nebudu tvrdit že to bylo chaotické, spíš k ničemu. Tyhle depresivní příběhy o odchodech, smrti a vzpomínání jsou na hony vzdáleny tomu, co chci v Řecku vidět. (28.09.2021)