Taxidi sta Kithira
Voyage to Cythera
Režie:
Theodoros AngelopoulosKamera:
Giorgos ArvanitisHudba:
Eleni KaraindrouHrají:
Manos Katrakis, Mairi Hronopoulou, Giulio Brogi, Dionysis Papagiannopoulos, Dora Volanaki, Giorgos Nezos, Giannis Fyrios, Athinodoros Prousalis (více)Obsahy(1)
Prvá časť voľnej trilógie tzv. "Mlčania". Spyros (Manos Katrakis) je politický utečenec, ktorý sa vracia po tridsaťročnom exile späť do rodnej gréckej vlasti zo ZSSR, a je sklamaný, ako sa krajina v čase jeho neprítomnosti zmenila. Zmenili sa však aj Spyrosove rodinné vzťahy.
Theodoros Angelopoulos týmto filmom ukazuje, že vinu za vzájomné odcudzenie u ľudí nenesie vždy len diaľka, ale medzi ľuďmi vzniká časom skôr imaginárna vzdialenosť, ktorá ich vzťahy transformuje. Toto odcudzenie autor zobrazuje všadeprítomnou hmlou a vodou.
Angelopoulos patrí k najvýznamnejším režisérom svetového artového filmu. Jeho formálny rukopis je plný dlhých statických záberov, rafinovane kombinovaných kamerových jázd alebo výtvarných zobrazení panoramatických veľkých celkov. Spoločnou témou jeho filmov je "cesta".
(jaklee)
Recenze (14)
Zlatá Palma - výběr ()
Začátek dobrý, v horách paráda. To "zbavování" se v přístavu ale bylo hrozný. Řecká kinematografie je divná! Dlouhé promyšlené záběry já můžu. ()
Můj první Angelopoulos. Celé je to skutečně krásné, ty zamlžené namodralé a hlavně velmi dlouhé záběry (po Tarrovi a Jancsóovi mám asi třetího do party) ve spojení s nádhernou posmutnělou hudbou a postavy, které nerozeznáváte podle tváří, ale zejména podle chůze a řeči celého těla. Bohužel jsem měl stejný problém jako MissJ, hlavně ve druhé polovině se mi už tak těžko sledovatelná dějová linie naprosto rozpadla před očima a film jsem tak nemohl vnímat úplně komplexně. ()
Prvni Angelopouluv film, kteremu nedabam absolutni hodnoceni, a to z duvodu slabsi druhe poloviny, ktera z existenciality sklouzava vice ci mene k dramatu, pricemz to prvni je Angelopoulova velice silna stranka, kterou misty ve zminene druhe pulce opousti. Ten formalni styl je ale opet vytribeny do posledniho detailu. ()
Oproti O thiasos tu vnímám větší filmový manýrismus – a ačkoliv znám zatím od Angelopoulose jen tyhle dva filmy, troufám si tvrdit, že právě ten mu bude časem dělat potíže při životnosti výpovědi. Jinak je to ovšem nádhera. Takřka propočítaná kompozice diagonál policejních aut a autobusu v horách se mi otiskla do mozgu jak cejch. Stejně jako stmívání v hledišti s milenci po konci Hedy Gablerové anebo klavírní brnkání na nočním přechodu pro chodce. Stejně tak přesné šťouchnutí do žhavých uhlíků při 360˚ jízdě „mám v SSSR ženu a tři děti.“ Atd. – splývání reality a filmu je tu překrásné. ()
Nějak mě to neohúrilo, zatím nejslabší film TA. Poprvé došlo k tomu, že mi jeho specifický a zde opět precizní styl vadil. Zlom přišel někde kolem scény návratu do vesnice, pak už to začalo být na můj vkus až příliš surreálné a přidal se i problém s obsahovou stránkou. Ztrácel se ještě někdo v dění ve druhé polovině?...jistě jen já. Motivy jednotlivých postav mi nebyly dostatečně zřejmý a fakt jsem místy tápala. Druhá projekce to jistí. ()
Stařec Spiros se po mnoha letech exilu vrací domů. Ale tam "rozeného" partyzána nechtějí nebo zůstávají stát uprostřed přechodu pro chodce jako je syn. "Cesta" však není monologem hrdiny, ale trialogem hrdinů: se Spirosem si nezadá jeho žena Katherina, ale i "renegát" Antonis, se kterým Spiros rozpráví "ptačí" řečí je velice výraznou osobností. Ostatní vrstevníci jsou už na hřbitově (Spiros tu tančí na píseň "saranta milla kokkina" (čtyřicet červených jablíček)", zbývá jen země, která nepatří těm, kdo si jí neváží, ale tomu, kdo si pro ni přišel, protože mu je dána, protože je to jeho země zaslíbená. Ego eimai - To jsem já... A jak to dopadlo? Vyhoštěný Spiros pluje se svou ženou mezinárodními vodami. A my? Zůstáváme na slavnosti ve starém přístavu. ()
ocenenia : MFF Cannes 1984 - Najlepší scenár (Theodoros Angelopoulos, Tonino Guerra, Thanassis Valtinos)(?), Cena FIPRESCI ()
nacase objavovat dalsiu zasnivanu, tentokrat slnkom prehriatu krajinu- grecko. Dlhe zabery mam rad, v mnohom boli dobre vykreslene grecke realie roku 1984 -ktore objavuje Manos Katrakis ako politicky utecenec zo Sovietskeho Zvazu : 82 % ()
Taxidi sta Kithira - Cesta na Kytheru: to je teskná touha a zádumčivost i rozervanost řeckého ducha. Pokud tu chceme hledat symbolismus, nabízí se Télemachos a jeho zkoumání návratu otce Odyssa v souvislosti s reakcí věrně čekající ženy Pénelopy. Ale podstatnější je zde řecká realita, nezacelená propast národní tragédie, trauma z vykořenění (během bratrovražedných bojů docházelo k direktivnímu přesidlování z vesnic do měst), ztráta tradicí vlivem moderního pokroku (materialismus, odcizení, komercialismus, hodnotová vyprahlost). Je to násilné přerušení návaznosti, ale také neschopnost vyrovnat se se současností a zároveň i nepřipravenost samotné země Řeků smířit se s vlastní, tragickou a rozdělující minulostí. Trudnomyslnost se chvěje strachem ze ztráty všech vzpomínek mládí i všech důvěrně známých atributů života a místa. Stesk přináší nepředpokládané chování, navíc umocněné neobčanstvím (to byl skutečný problém, dovedený krásným sarkasmem až do té absurdní polohy). Já vítám i to propojení příběhu s filmovým procesem, neboť jednotlivá odcizení jsou hlubší, než se na první pohled zdá. Hlavním průvodcem zkoumání rozervané řecké duše je Alexandros (zajímavý Giulio Brogi), filmový režisér na jedné straně, a na té druhé syn dlouhodobě nepřítomného otce. Fascinace problémem vykořenění, to je, oč tu běží. Hlavním středem zájmu je Spyros (pozoruhodný Manos Katrakis), bývalý komunistický partyzán v návratu z dlouhodobé emigrace na jedné straně, na druhé vetchý pouliční prodejce. Ztráta všeho důvěrně známého a milovaného přináší však trudnomyslnost. Hlavní ženskou postavou je zde Katerina (zajímavá Dora Volanaki), věrně čekající Spyrova manželka, která i přes intimní pokoření je schopna dojít až k porozumění a opětovnému sblížení. Výraznější postavou je také Voula (dobrá Mairi Chronopoulou), Alexandrova sestra, která nemá pochopení, přesto i ona sama tone v odcizení niterné prázdnoty. Z dalších rolí: poslední Spyrův druh a věrný kamarád Panajotis (Jorgos Nezos), séf policistů, hledajících vystrašeného Spyra (Athinodoros Prousalis), bezradný velitel pobřežní stráže (Michalis Jannatos), rozčilený vesničan z druhé strany barikády občanské války Adonis (Dionysis Papajannopoulos), nebo šéf přístavních dělníků (Vasilis Tsaglos). Film sice končí symbolikou, přesto ho považuji za přímý a jasně definující propast v duších, v nepřekonaných traumatech a stavech vykořenění. Pro mě osobně svým tématem niterný, intimní. ()
Dvě generace. Jedna se ztrácí v mlze, druhá ve tmě. ()
Možná to není ve filmu, ale v tom, že mi nesedl. Řekla jsem si super, uvidím film v řečtině, no moc se tam nemluvilo. Nad děním se sice vznášel působivý mlžný opar, no zahaloval postavy tak unylé a netečné, že bych je zfackovala. A ti staří, to byli zas takoví samorosti, že se jejich počínání nedalo pochopit. A tvůrci se moc nenamáhali vysvětlovat. Film pojali zkratkovitě, scény se odvíjely často bez spojitosti a bez zdánlivého smyslu a tak se stalo, že mě film tak nudil a má mysl od něj tak odbíhala, že jsem jej ani pořádně nepochopila. ()
Přidávám se jednoznačně na stranu těch, kterým přišla druhá polovina o poznání slabší než první! V první polovině filmu je několik velmi zajímavých dějových přesmyček, které tomu dávají humorný nadhled. V druhé polovině vítězí urputnost líčení přítomného okamžiku. Další věc, ani kompozičně, ani koloristicky není film vyvážený. První polovina - velmi zajímavé kompozice a pozadí, ačkoli je vždy sinalé nebo v oparu, hraje nenápadnými pastelovými barvami, pro které má Angelopoulos zvláštní cit. Druhá polovina se topí v nudné ocelové šedi a rozvržení záběrů již není zajímavé. Do nebe volající absence polodetailů a detailů film velmi odcizuje. Všechny ty celkové záběry nakonec začínají působit naprosto divadelně a uměle. Samotnou závěrečnou pointu považuju za nerealistickou a patetickou. Poslední třetina filmu je vyloženě tuctová, nějaká, nepříjemná, vzpírá se diváckému vkusu. Patrně to byl režijní záměr, Angelopoulos s obyčejností a všedností hodně pracuje. Chtěl zřejmě dosáhnout toho, aby nám ta situace byla stejně protivná, jako hrdinům ve filmu. ...vesnice v horách byla skvělá. Když opomenu domy, a nechám na sebe působit robustní ploty z dlouhých kůlů a terénní terasy z velkých kusů neopracovaného kamene, působí to osídlení vážně bezčasím, až paleolitickým dojmem. Není třeba vysvětlovat nic víc o kultuře, tradici a historii Řeckého venkova. ()
Co vůkol druhdy kvetlo, teď padlo v prach, pohaslo slunce, jež zlatem svým kdys achájských reků pokrývalo zbroj... Putování Angelopoulosových postav se odehrává v troskách světa, kde staré zchátralo a nové odpuzuje. "Cestu na Kythéru", "Včelaře" a "Krajinu v mlze" režisér prohlásil za "trilogii mlčení" (rozumějme mlčení dějin, lásky a Boha), z odstupu je ovšem zřejmé, že každým dalším filmem soubor rozšiřuje a tím proměňuje v nezávaznou, jednotvárnou řadu. Kopyto, jehož se přitom drží, mě časem naučilo nemít rád jeho okázalé, sebevážné existenciální ponuro, hrubozrnnou melancholii mužského rodu, jevištní patos, symboliku těsně před slehnutím, náměsíčnou chůzi postav a drobty jejich promluv, troušené kolem převládajícího mlčení vzdělaneckého samce v krizi - druhého já režiséra... a samozřejmě ochrannou značku této Sněhové královny evropského klubového filmu - nekonečný sled dlouhých záběrů, podsouvajících divákovi dojem, že právě jimi se uskutečňuje umělcovo pronikání do nitra věcí během jeho "mýtotvorné meditace"... Angelopoulos má nepochybně oko pro zbídačelá zákoutí (nejen) své vlasti, občas si nefalšovaně zabásní (kamenná ruka, vynořivší se z moře v "Krajině", ptačí řeč vysloužilých partyzánů v "Cestě") a jeho obrazy možná opravdu kotví ve filosofii. Já za nimi často vidím prázdno nebo klišé. V jednu chvíli se zdálo, jako by si režisér uvědomil, že jeho výtvorům něco podstatného chybí - a sáhl vedle : "povznesl" je účastí mezinárodní hvězdy. Takový krok podle mě nesvědčí ve prospěch básníka ani filosofa. ()