poster

Cesta na Kytheru (neoficiální název)

  • Řecko

    Taxidi sta Kithira

  • anglický

    Voyage to Cythera

Drama

Řecko, 1984, 120 min

  • Flakotaso
    ****

    Můj první Angelopoulos. Celé je to skutečně krásné, ty zamlžené namodralé a hlavně velmi dlouhé záběry (po Tarrovi a Jancsóovi mám asi třetího do party) ve spojení s nádhernou posmutnělou hudbou a postavy, které nerozeznáváte podle tváří, ale zejména podle chůze a řeči celého těla. Bohužel jsem měl stejný problém jako MissJ, hlavně ve druhé polovině se mi už tak těžko sledovatelná dějová linie naprosto rozpadla před očima a film jsem tak nemohl vnímat úplně komplexně.(21.5.2013)

  • StaryMech
    **

    Co vůkol druhdy kvetlo, teď padlo v prach, pohaslo slunce, jež zlatem svým kdys achájských reků pokrývalo zbroj... Putování Angelopoulosových postav se odehrává v troskách světa, kde staré zchátralo a nové odpuzuje. "Cestu na Kythéru", "Včelaře" a "Krajinu v mlze" režisér prohlásil za "trilogii mlčení" (rozumějme mlčení dějin, lásky a Boha), z odstupu je ovšem zřejmé, že každým dalším filmem soubor rozšiřuje a tím proměňuje v nezávaznou, jednotvárnou řadu. Kopyto, jehož se přitom drží, mě časem naučilo nemít rád jeho okázalé, sebevážné existenciální ponuro, hrubozrnnou melancholii mužského rodu, jevištní patos, symboliku těsně před slehnutím, náměsíčnou chůzi postav a drobty jejich promluv, troušené kolem převládajícího mlčení vzdělaneckého samce v krizi - druhého já režiséra... a samozřejmě ochrannou značku této Sněhové královny evropského klubového filmu - nekonečný sled dlouhých záběrů, podsouvajících divákovi dojem, že právě jimi se uskutečňuje umělcovo pronikání do nitra věcí během jeho "mýtotvorné meditace"... Angelopoulos má nepochybně oko pro zbídačelá zákoutí (nejen) své vlasti, občas si nefalšovaně zabásní (kamenná ruka, vynořivší se z moře v "Krajině", ptačí řeč vysloužilých partyzánů v "Cestě") a jeho obrazy možná opravdu kotví ve filosofii. Já za nimi často vidím prázdno nebo klišé. V jednu chvíli se zdálo, jako by si režisér uvědomil, že jeho výtvorům něco podstatného chybí - a sáhl vedle : "povznesl" je účastí mezinárodní hvězdy. Takový krok podle mě nesvědčí ve prospěch básníka ani filosofa.(27.1.2015)

  • Narciska
    **

    Možná to není ve filmu, ale v tom, že mi nesedl. Řekla jsem si super, uvidím film v řečtině, no moc se tam nemluvilo. Nad děním se sice vznášel působivý mlžný opar, no zahaloval postavy tak unylé a netečné, že bych je zfackovala. A ti staří, to byli zas takoví samorosti, že se jejich počínání nedalo pochopit. A tvůrci se moc nenamáhali vysvětlovat. Film pojali zkratkovitě, scény se odvíjely často bez spojitosti a bez zdánlivého smyslu a tak se stalo, že mě film tak nudil a má mysl od něj tak odbíhala, že jsem jej ani pořádně nepochopila.(22.10.2016)

  • Mulosz
    *****

    Prvni Angelopouluv film, kteremu nedabam absolutni hodnoceni, a to z duvodu slabsi druhe poloviny, ktera z existenciality sklouzava vice ci mene k dramatu, pricemz to prvni je Angelopoulova velice silna stranka, kterou misty ve zminene druhe pulce opousti. Ten formalni styl je ale opet vytribeny do posledniho detailu.(11.12.2008)

  • radektejkal
    *****

    Stařec Spiros se po mnoha letech exilu vrací domů. Ale tam "rozeného" partyzána nechtějí nebo zůstávají stát uprostřed přechodu pro chodce jako je syn. "Cesta" však není monologem hrdiny, ale trialogem hrdinů: se Spirosem si nezadá jeho žena Katherina, ale i "renegát" Antonis, se kterým Spiros rozpráví "ptačí" řečí je velice výraznou osobností. Ostatní vrstevníci jsou už na hřbitově (Spiros tu tančí na píseň "saranta milla kokkina" (čtyřicet červených jablíček)", zbývá jen země, která nepatří těm, kdo si jí neváží, ale tomu, kdo si pro ni přišel, protože mu je dána, protože je to jeho země zaslíbená. Ego eimai - To jsem já... A jak to dopadlo? Vyhoštěný Spiros pluje se svou ženou mezinárodními vodami. A my? Zůstáváme na slavnosti ve starém přístavu.(1.6.2016)