Putovní divadlo

Je rozdiel pozerať 3-4 hodiny na filmy ako je ODVIATÉ VETROM, DESATORO PRIKÁZANÍ, BEN HUR či TITANIC, alebo opozitne MAMKA A KURV@, ĽÚTOSŤ A SÚCIT či toto PUTOVNÉ DIVADLO. Niektoré filmy dokázali aj na ploche 5-6 hodín ponúknuť strhujúci a hutný dej ( hlavne to boli nemé snímky, napr. DIE NIBELUNGEN alebo LA ROUE ). Toto je len nekonečne dlhá avantgarda, pričom nie som len nejaký komerčný vandrák, ktorý bez výbuchu niečoho vo filme, snímok nepríjme. Je to ale strašná nuda, ktorá by možno vo viac nekompromisnej a menej blúznivej réžii zaujal viac. (16.04.2022)

Unikátna práca s časom a priestorom, alebo lepšie povedané s časopriestorom, v štvorhodinovej mozaike extrémne ťažkého obdobia gréckej histórie. Ako to režisér myslel, je na dlhý rozbor a stál by rozhodne za to. Za tento dlhočizný čas sa hlbšie do postáv nedostaneme, o to Theovi (celé meno sa mi vypisovať nechce, dlhšia poznámka o tom, že sa mi to písať nechce ale áno) ale vôbec nešlo a vás to ani nebude trápiť. Nemáme plakať nad osudom postáv, ku ktorým by sme si mali podľa dobrých filmových zvykov vytvoriť vzťah. Nevytvoríme si ho, ale povedal by som, že ku Grécku áno a na utrpenie miestnych ľudí budeme nazerať s patričnou pokorou. Zrejme sa natáčalo iba za zamračeného počasia, asi sa nič v štúdiu postprodukčne nemenilo a toto je obraz Grécka, ktorý nikde inde neuvidíte. Paradoxne vás zasiahne viac, ako zábery pláží a Olympu. (20.05.2017)

Helas. Jenomže bez slunce. Mýtus. Jenomže přítomný. Tragédie. Jenomže hraná na pohyblivém podloží dějin, neklidných vrstvách geopolitických zvratů. Lidových vrstvách. V jejichž rukou budou vlát zakrvácené vlajky se svastikami, s kladivy a srpy, s pruhy a hvězdami a mezi nimiž se ta jediná pravá bude objevovat a ztrácet. Theatrum mundi moderního Řecka, jehož jeviště se kymácí pod nohama herců a hereček a kteří jsou předurčeni k tomu vydat svědectví: „Já, Agamemnón, který teď stojí před touto popravčí četou, jsem v roce 1922 přišel z Jónie jako vyhnanec. A vy?“ - „Já, Pyladés, Orestův přítel, jsem byl zatčen v roce 1947. Byl jsem mučen, týrán. Podvol se, říkali. Podepiš. A já podepsal." - "Já, Elektra, jsem byla znásilněna, můj otec Agamemnón zavražděn. Bratr Orestés, má jediná naděje, se ukrývá v horách. Plna trpkosti vycházím v čase občanské války s ostatními do ulic." Výstřely. Osudy. Příležitosti. Ke zpěvu, k tanci, k průvodům po studených plážích, po úzkých stezkách Helenid. Příležitosti k vystoupení s jejich jedinou, zato však široce milovanou hrou Pastýřka Golfo Spiridona Peresiadise: „Dobrý den tobě, Tasso.“ (Toho hrál Orestés) „Dobrý den tobě, Golfo“ (Tu hrála Elekra). Cesta, po které s touto hrou putovali od představení k představení, se klikatila a vedla napříč časem. Často bloudili sem a tam roky, jakoby šílený Hölderlin datoval jejich životy jako své básně ve věži v Tubinkách. Přesto jsou nám dány dvě hranice: Rok 1939 – soumrak vlády diktátora Metaxase. Rok 1952 – konečné vítězství monarchistů. Třináct let oprýskaných vesnic a měst. Třináct let smrštěných do čtyř hodin. Třináct let, na jejichž konci zůstává na pryčně vychladlé Orestovo tělo. „Dobrý den, Tasso...“ Na jejichž konci je opět jedno nádraží v Aegionu na sklonku devětatřicátého roku a jedna píseň: "Ač jsi byl pryč po mnoho let, ty se vrátíš. Plný lítosti žádat o odpuštění, se zlomeným srdcem, ty se vrátíš..." Věčný návrat... Čas... Ale trojí čas. Čas první, mýtický, čas věčného návratu, stvořený pro Agamemnóna a jeho rodinu. Elektra obnoví rozpadlé divadlo, oblékne Orestova synovce do Tassova kostýmu a řekne: „Oreste...“ Čas druhý, historický, stvořený moderním člověkem, jeho paměť, jeho strach. Strach z profánnosti a determinovanosti. Hrůza, že za námi i před námi není Cosi ale Nicota. Hrůza, kterou ale dokážeme zahnat. Protože tu je čas třetí, čas umělecký, čas Angelopoulosův, který režisér stvořil proto, aby překonal oba předchozí. Který sestupuje z výšin jako inspirace do člověka, je ryze subjektivní a dává smysl dějinám. - Dějiny. Ne co se událo. Ale to, co se děje. (12.11.2008)

Angelopoulose jsem z toho vždycky podezíral, ale teď už je to úplně jisté. Angelopoulos nás oslovuje jiným (novým, dosud temným) jazykem. Slova jsou nám povědomá, hodně podobná těm známým, ale jejich ohýbání a spojování je jiné (jsou to opravdu slova, když vázat a spojovat se už dá skoro všechno?). Nicméně nás tento jazyk nás vzrušuje, a chtěli bychom se mu naučit. Jsme vnímaví a máme radost z každého pokroku. (Nebo jsme stále jen ty ovečky, které se jdou napít z potoka?) Pozn 1.: Hra "Golfo a pastýřka", kterou se kočovné divadlo snaží (většinou neúspěšně) zahrát, zná - podle Angelopoulose - každý správný Řek. Navíc se v roce 1914 stala prvním řeckým filmem. Pozn. 2: Osobně mám raději uzavřenější a trochu dynamičtější formu, jako je ˇČáp" nebo "Kythera", ale v rámci pěti hvězd to nelze rozlišit. (03.03.2018)