Putovní divadlo

O thiasos - Putovní divadlo: nejdříve si dovolím sarkastickou poznámku - převážná většina československých diváků (a nejen oni) by měli k Angelopoulosovým filmům dostávat brožuru, aby věděli, na co se dívají, ušetří to spoustu žvástů (byť většinou obdivných). To, že někdo poznal Dimitriho, ještě neznamená, že má také vědomí o řeckých mýtech a novodobé řecké historii, o čemž tento film je. Osobně považuji za příhodné a nejpřínosnější pro celou strukturu filmu Angelopoulosovo spojení členů divadelní společnosti s osobami rodiny a okolí Agamemnóna, jejich osudy jsou dle starořeckých mýtů uvozeny a také dokonány. Druhou rovinou, a ve svém zkoumání podstaty diktátorských režimů důležitější, je řecká historie. Obzvláště to tu schytává Spokojené království Britů za jejich velmocenské budování demokracie a svobody (proto Brit tančí s kolaborantem a jejich řečtí spojenci z extrémní pravice pějí Brit v ruku v ruce s fašistou svorně pochoduje na Moskvu). Pro bližší pochopení filmu se ji pokusím posloupně přiblížit. Je zmíněn rok 1922: maloasijská porážka a na jeden a půl milionu utečenců. Fašistický diktátor Metaxas: i s Národní organizací mládeže (EON), právě z jeho skalních stoupenců se později rekrutovalo to největší množství příkladných kolaborantů. Dále porážka italské anexe, německý útok, zájem italských okupačních vojáků o řecké ženy a německá agresivita. Pozornost si zaslouží řecká komunistická strana: před válkou byla na okraji zájmu veřejnosti, popularitu získala díky úspěšnému partyzánskému boji proti okupantům (Briti z propagandistických důvodů začali rozšiřovat zvěsti o rudém teroru v horách a z jejich podnětu vzniklo několik méně významných odbojových skupin stoupenců extrémní pravice, aby též bojovali proti komunistickým partyzánům) - paradoxem je, že se komunisté během války transformovali z extrémistické strany do vlastenecky demokratické, základem programu se stal společný boj všech antifašistických složek společnosti, osvobození země od okupantů a kolaborantů, poté budování poválečného státu na principech svobodného rozhodování občanů, demokracie a sociální spravedlnosti - stali se tak romantickými idealisty (což neplatilo o jejich předsedovi Zachariadasovi, ale ten byl předtím předán vládou Němcům a válku strávil v Dachau). Osvobození na podzim 1944: Brit měl své mocenské zájmy, odmítl komunisty (jako jediní museli odzbrojit, což ne všichni udělali) a legální vládu, šíril propagandu a za jeho vojenské podpory se rozpoutal bílý teror (ozbrojené bandy royalistů, antikomunistů i represivní složky někdejšího kolaborantského aparátu). Občanská válka: nezapomíná se ani na triumf bílého teroru a v Trikale vystavené hlavy válečného hrdiny Arise Veluchiotise a jeho druha Tzavelase (zrazeni pitomcem Zachariadasem) - a bilance porážky komunistů byla 50 tisíc mrtvých, 100 tisíc utečenců, desítky tisíc v internačních táborech, tisíce poprav, vítězem bylo Spokojené království, Spokojené státy a vojenské, represivní a civilní složky krajní pravice (byť oficiálně ponechali u vlády koalici liberálů a lidovců) - pod vnějším povrchem demokratického státního zřízení působil paralelní státní systém krajní pravice a represivní kurs se rozšířil z komunistů už na všechny občany "nenárodního" politického smýšlení - nositelem autoritářského kursu byl královský dvůr a řidící složky armády a bezpečnostních složek. Končí se rokem 1952 zvolením maršála Papagose: Ústřední informační služba KYP shromažďovala informace již o všech osobách a rozdělila je do několika skupin: nacionálně smýšlející 1. stupně (E1) a 2. stupně (E2), levičáky (A), kryptokomunisty (B), nebezpečné komunisty (G) a dosud nezařazené (X). Nezbývá než zvolat: ať žije demokracie a svoboda dle Britů a Američanů! Z herců divadelní společnosti: trápená, ale přesto neumdlévající Élektra (Eva Kotamanidou), partyzán do posledního svého dechu Orestés (Petros Zarkadis), nesvobodě přizpůsobivá Chrýsothemis (Maria Vassiliou), zrádce Aigisthos (Vangelis Kazan), nevěrná Klytaimnéstra (Aliki Georgouli), zrazovaný principál Agamemnón (Stratos Pachis), bojovník a podpis z donucení Pyladés (Kiriakos Katrivanos), udaný básník (Grigoris Evangelatos), Chrýsothemin nespokojený synek (Jorgos Koutiris), starý harmonikář (Jannis Fyrios), nebo stařičká herečka (Nina Papazaphiropoulou). Theodoros Angelopoulos stvořil úchvatný filmový prožitek, v němž dokázal zachytit celé prokletí, slzy a rozervanost řecké duše, Jorgos Arvanitis předkládá výjevy, kde svět je jevištěm a jeviště je životem, tlukoucím a umírajícím pro politickou doktrínu západního světa. Ve filmu je dost symbolů a stopy hořkosti, hořkosti prostého lidu, jenž je zajatcem politiky, aniž by měl politické ambice. Hlavní postavou je Élektra, žena, jež i přes nesvobodu, perzekuce a násilí nepodléhá a udržuje si životní elán. (15.07.2021) (méně) (více)

"A odkud pocházíš ty?" ____ Takřka čtyři hodiny trvající formalistický epos, koncipovaný jako mozaikovitá historická antologie mapující mezníky helénské předválečné i poválečné historie, kde není čas na cejbračky v moři, ale jedině na frustraci a zmar. Theo Angelopoulos s nebývalou tvůrčí kompetencí natočil emocionálně působivé komorní drama o hledání domova, stesku po stoickém způsobu života, a ničivých konsekvencích Řecké občanské války, že to až fakticky nemá sebemenší obdoby - sám vím, jak devastující katastrofou pro Řecké obyvatelstvo byl onen konflikt - již od dětství, kdy jsem jezdil do Řecka, znám totiž muže jménem Dimitri, jehož rodiče právě kvůli občanské válce nechali své děti emigrovat do Československa, a on tak své dětství musel strávit v dětském domově v Budkově, nedaleko mých rodných Komárovic - takže předtím, než začnete kydat na imigranty, racionálně se zamyslete nad touto diskutabilní problematikou jako celkem.... Theo se každopádně našel/identicky se ztotožnil se svým sofistikovaným tvůrčím rukopisem - tedy geniální propozicí mizanscény a kompozicí scénografie - jeho rafinované vedení aktérů a jejich důkladná tektonika herecké choreografie přesně na píď je jedním slovem dechberoucí - celý snímek se nehledě na svou čtyřhodinovou stopáž totiž skládá pouze z osmdesáti záběrů! Což nabízí naprosto unikátní pohled na to, s jakou metodikou a elaborací lze percepčně vnímat disponibilitu časoprostoru fikčního mikrosvěta. Angelopoulos zde velmi sugestivní optikou sleduje strasti, viz. geopolitické mezníky, anebo sporadické radosti a optimismus tehdejší doby - viz. lidové veselky a tance. Jednotliví protagonisté nejsou žádnými hrdiny/geroji, ale pouze pozorovatelé, neboli tzv. egregoři a pomyslné figurky pohybující se na gigantické šachovnici dějin - s čímž se pojí zásadní negativum snímku, což jsou právě protagonisté, k nimž si divák kvůli distanční formě nedokáže navázat jakékoliv subjektivní empatie, jelikož Theo zde kašle na vývoj charakterů postav, ale na endogenní dění kolem nich - publikum se navíc nedoví, proč jsou protagonisté právě hlavním terčem všech útrap - jako by se jim ony tragické události děly bez precedentu a odůvodnění - jednoduše náhodně - což je s největší pravděpodobností záměr - třeba jde pouze o režisérovu enigmatickou parafrázi na lidskou hloupost - leč to nikdo neví, můžeme pouze vést nekonečné dohady - posléze tak intuitivně záleží na divácích, jakým způsobem si vezmou danou symboliku k srdci.... To vše je posléze interpretováno prostřednictvím impresionistické kontinuální kamery geniálního Giorga Arvanita na úkor heuristického minimalismu, jehož jediný nasnímaný obraz, který je výhradně saturovaný do bledých tónů a chladných barev, řekne víc než tisíc slov - jelikož v jeho estetické intertextualitě je skryto mnoho symbolismu, metafor a metalingvistiky, na které divák musí kognitivně přijít sám. A já už nemám šajna, co dále bych dodal - progresivní abilita, s jejíž sebejistotou Theo společně s Giorgo Arvanitem vedou kameru prostě nemá obdoby.... Ve výsledným resumé je 'O thiasos' majestátní poctou kočovným divadlům, elegickou alegorií o ztrátě domova a jeho hledání, a cyklickém významu cesty - příběh totiž končí přesně tak jak začal - akorát v jiné časové rovině. Prostě ženiální! Tohle je jednoduše milník řecké kinematografie, který v té neposlední řadě elementárně tvoří epický prolog tzv. 'Historické trilogie'. Scénka s tanečkem na píseň 'Škoda lásky' nezapomenutelná! .... VERDIKT: 8,6 helénských činoher z 10 (26.08.2020) (méně) (více)