Brány noci

Jedna z možných definic politického realismu by mohla znít, že jde o poněkud zidealizovanou realitu zbavenou rušivých prvků, doprovázenou náladovou hudbou a poetizujícími stylovými dialogy. Možná nejblíž se k němu v moderní francouzské kinematografii přiblížil Jean-Pierre Jeunet ve své populární a kritikou oceňované Amélii z Montmartru. Poetický realismus má tedy tak trochu magicky "vylepšovat" přítomnost a okouzlovat diváka. Brány noci ale na diváky v době premiéry měly opačný účinek. Carné sice obrazem a dialogy retušoval poválečnou tvář Paříže, současníkům to ale nestačilo, chtěli vidět jiný obsah a slyšet jiné příběhy plné hrdinství a příkladného potrestání zrádců. Carného portrét šmelinářů a vykutálených převlékačů kabátů vnášel do tehdejší diskuze nežádoucí tóny a ukazoval víc, než byli tehdy Francouzi ochotni snášet. Pro režiséra šlo o nepříjemný neúspěch a film rychle zmizel z kinosálů. Dnes jde o záležitost pro filmové kluby a pozdní večerní vysílání na stanicích typu ČT Art. Divákům může nabídnout působivou ukázku magického realismu v evropském pojetí. Za mě 75 % celkového dojmu. (24.10.2018)

Po mém soudu výborný film, který jsem zhlédl s nemalým zájmem. Úvodní repliky vševědoucího vypravěče jsou sice trochu banální až úsměvné, stejně jako samotný nápad s postavou Osudu, a celý film je na dnešní dobu vůbec tak nějak celý naivní až prostinký. To je ale asi příznačné pro většinu filmů z té doby, a na film je tak podle mě třeba koukat v první řadě bezpředsudečnýma očima jako na filmařskou zprávu ze své doby. Po této stránce je potěšující, že film je navzdory svému stáří stále divácky zajímavý a myšlenkově inspirující - minimálně motiv lidské (oidipovské) zaslepenosti, kdy se někteří z nás navzdory varování ženou vstříc své zkáze, je velmi nosný a působivý. Na filmu mě bavilo i obsazení a hudba, a celkově se mi velmi líbil. Spolu s Dutourdovým románem "Vejce pro maršála" jsou pro mě "Brány noci" zajímavým nahlédnutím do všedního života ve válečné Paříži, a film i knihu mohu všem zájemcům jen doporučit. (22.04.2015)

Vůbec nepotřebuji Gabina, Montand v roli naivního milovníka mi sedí více. A mladičký Reggiani v roli věčného zrádce je také naprosto dokonalý. Tohle je Carné, jak ho mám ráda, mírně fantaskní, se sklonem k burlesce i v těch nejdramatičtějších momentech, skvěle udržující rytmus a naznačující sociální drama. Montand i Reggiani se svých prvních velkých rolí zhostili na výbornou, nepříliš talentovaný táta velmi talentovaného Clauda mi zde nejen nevadil, ale dokonce mě jako Osud bavil. Jen Kosma se již po svých předválečných majstrštycích vydal na cestu postupného útlumu nápadů. V roli kluka se poprvé před kamerou objevil Jacques Perrin, který tímto započal kariéru umělce objevujícího se ve filmech především po boku slavnějších kolegů. (15.06.2014)

Je tam všetko, čo očakávate od poetického realizmu. Bohužiaľ tie veci, ktoré inde vnímame ako zámerný štylistický prvok subžánru, tak v Bránach noci sú myslím trochu viac preexponované a keďže sme na konci života tohto zaujímavého obdobia francúzskej kinematografie, tak ma menšia invenčnosť trochu prekvapila. Samozrejme je fajn, že sa k slovu dostala druhá svetová vojna, na druhú stranu sa z témy asi dalo vyťažiť viac. Ťažko kritizovať, keďže Brány noci vyzerajú zrejme presne tak, ako slávne režisérsko scenáristické duo zamýšľalo, v súčasnosti som už ale hereckým prejavom a dialógom na sto percent neuveril. Keďže som ostatné slávne Carneho filmy ohodnotil silnými troma, tak tu tiež nemôžem ísť vyššie. No a rozhodne sa v prípade hlavnej ženskej postavy nejednalo o najkrajšiu ženu sveta, ako viaceré postavy deklarujú, zrejme sa všetci pohybovali celý život na veľmi úzkom priestore. (10.06.2014)

Dramatické vyrovnávanie si účtov v povojnovom Paríži, kolaborácia a chudoba ako všadeprítomné atribúty sú v ostrom kontraste s istou nehou a poetikou Carného režisérskeho prístupu. Francúzi sa síce chceli vidieť po vojne len v tom najkrajšom svetle, mne sa však nekompromisná povojnová realita páčila oveľa viac. (20.08.2019)

Pohádkový příběh, který po vzoru všech francouzských, německých a severských pohádek nekončí dobře. Pohádkový i v samotných charakterech, protože jsou tady všichni buď jen zlí, nebo hodní. Příběh mne také moc nezaujal - Diego přijede nadzemkou do chudého předměstí Paříže, kde stráví jednu nezapomenutelnou a navždy bolestnou noc mezi prostými lidmi, jimž vládnou tvrdí a zlí podnikatelé, šmelináři a majitelé domů, kteří kšeftovali i za války, kšeftují i teď, takže okrást takového zmetka není trestné, zatímco šmelináři musejí pykat. Asi půl hodiny trvá, než se film trochu rozjede, a to jen díky postavě Osudu, která je sice představena hned na začátku, ale chová se tady nejdřív jako opilý a vlezlý bezďák, takže získal chlápek Osud jen mé vřelé nesympatie a je jedno, že pak řekne taková moudra jako: "Může je člověk varovat, a stejně si to udělají po svém. Ale když jim nic neřeknete, zase si stěžují." Chápu, že se film vyrovnává s poválečnou francouzskou realitou, ale na můj vkus přehnaně a černobíle, a navíc v něm nakonec není nic pozitivního, což je asi jeho největší zápor. Protože zde nikdo nevyhraje, všechny hlavní postavy prohrají. (05.07.2022)

Brány noci se otevírají, vchází Osud a mladíci Yves Montand a Serge Reggiani, oba skvělí.. Poválečná Paříž, pachuť kolaborace, všudypřítomná chudoba, prohnaní šmelináři.. Oproti tomu všemu však stojí kouzelný dětský svět ve skladišti, setkání přátel a společná večeře a v neposlední řadě láska.. (23.11.2020)

Brány noci sú pohľadom na Paríž vo februári 1945, kedy síce už Francúzsko bolo oslobodené, ale vojna v Európe ešte stále prebiehala. Na oslobodenom území už prebieha normálny život. Je to svet čierneho trhu s potravinami a drevom, ale aj svet hrdinov a kolaborantov z obdobia 2. svetovej vojny. Francúzom v tomto filme vadilo, že neboli tu zobrazovaní ako národ hrdinov. Postupne vychádza najavo, kto hnutie odporu zradil a prečo. Avšak, aj keď nechtiac odhalili zradcu, ktorý chladne udával nacistom svojich kamarátov, neuvidíme v tomto filme reakciu "zub za zub" ale samotné vysporiadanie kolaboranta so svojim svedomím a životom. (11.02.2016)

Zajímavý předchůdce filmů typu Knoflíkáři, kde vše souvisí se vším a to vše řídí nezvratitelní osud, který je zde dokonce personifikován. Atmosféra dává vzpomenout na poetický realismus a navíc je děj společensky aktualizován a i plný euforie z konce války, která záhy vybledne. (31.05.2009)

Jediný fil Marcela Carné (Hôtel du Nord) se obešel bez Jacquese Préverta - scénaristy, tvůrce dialogů a textů písní. V tomto případě "Les enfants qui s'aiment" a "Les Feuilles mortes" (hudba Joseph Kosma). Prévertův scénář se zakládá na hrubém ději (franc. argument) baletu "Le Rendez-vous", "Otevřít brány noci", je zase Éluardova metafora. Je vidět, jak (po)válečné francouzské umění bylo vzájemně propojeno nejen co do umělců, ale i co do umění. A k tomu samozřejmě ještě patří zpěvák a herec (a politik) Yves Montand, na kterého se určitě s radostí dívají ženy i muži všech věkových kategorií. Melodramatický film, v němž protagonisté nejednají dle rad Osudu (Destin) a nejsou tak ve správnou dobu správném místě... pomineme-li své oko a srdce. (29.07.2014)

Les Portes de la Nuit je pekny film. Jo - taky ciernobiely, furt sa tam nieco hybe, kulisy su tam, a dokonca herci vedia hovorit. Akurat som riesil mensiu dilemu pocas filmu. A to konkretne pocas sledovania filmu som nevedel, co mam robit : moznost A/ ci mam aj nadalej cumiet do tej zumpy /teda paron, "filmu"/ v dobrej viere, ze predsa len najdem to hovno, ktore mi je viac sympaticke alebo menej smrdi /teda opat pardon, chcel som napisat nezabudnutelny filmovy zazitok plny skrytej symboliky/ . Alebo moznost B/ sa mam na to vysrat, vyhlasim to za chujovinu roku 1946, zavriem poklop zumpy a idem na stadion zabehat a natrhat travy zajacom. Volim za B/ a ChvalaTiglatPilesarovi ma taketo srajdy obchadzaju. 0 % (25.04.2015)

Prepjate emoce jak taliani... (22.04.2015)

I šel Jidáš a vrhl se pod vlak... Příběh o lásce a nenávisti, zradě a podlosti, překvapení a okouzlení. Příběh Osudu. Neboť lidé si nedají říct, nepomůže je varovat - oni se chtějí do všeho vrhat po hlavě... Výborně propojená obrazová stránka s efektními dialogy - produkt plodné spolupráce dua Marcel Carné - Jacques Prévert. A na pozadí píseň Les Feuilles Mortes, kterou složil Joseph Kosma a jež se stala prvním velkým úspěchem Yves Montand. Delikatesa ;) (30.05.2009)

Nádherný film, který nijak nezaostává za skvosty kalibru "Děti ráje" nebo třeba "Den začíná". A s Gabinem a božskou Marlen by to bylo určitě ještě lepší ! (19.02.2013)

V lednové chumelenici na konci osmdesátých let coby četař absolvent jsem za tmy klopýtal z Kostelce do Neratovic na představení filmového klubu. Riskoval jsem ČOP (černé opuštění posádky), abych viděl úchvatné Brány noci. I dnes je Carného mistrovský kousek opojný a Yves Montand v hlavní roli navýsost přesvědčivý. Pod jistou Carného režií prosvítá bezuzdná poetika Jacquese Préverta. Jak je někdy důležité mít ČTart. (23.04.2015)