Villmark 2

Německé "Hilfe" se zde ve psané formě objeví hned několikrát, přesto je to film norský a tak poněkud pošahaný jak Breivikova mysl. Hlavní je, že jsem po tomhle filmu zjistil, že mně norština zní. Tudíž jsem se ihned nechal zapsat do kurzů norského jazyka s Norou Fridrichovou, kde pravidelně u liščí nory procvičuji norská slovíčka a hledí na nás místní norek (hovorový výraz pro ožralu). Už umím říct plynně dvě celé věty. Na norskou kinematografii hledím s despektem, tenhle hororový kousek poněkud vylepšil můj postoj k ní, i když se do dalších filmů nehrnu. Tenhle horor to hraje dost na stísněnou atmosféru než na nějaké hutné a chutné gore, které má ve filmu nízké procento zastoupení, což je škoda vzhledem k průběhu děje. Severských lesů si divák tentokrát moc neužije, bloudění v nekonečném areálu bývalého sanatoria však rozhodně ano. To za války sloužilo k pokusům na pacientech, ale od konce sedmdesátých let je komplex uzavřen a určen ke zbourání. Do jeho prostor přijíždí na inspekci výzkumný tým, který na svoji práci nebude mít klid. V prostorách zchátralého komplexu je cosi velmi znepokojivého, co dá o sobě zanedlouho vědět. Tým na místě nachází podivínského správce, který ví o pohnuté minulosti areálu opravdu víc než dost. Správce Karl připomínal starší verzi Babiše. Dovedu si představit, že kdyby jednou přišel o svoje miliardy, tak takhle nějak bude vypadat, protože bude mít běžné starosti obyčejných smrtelníků. A tenhle Karl Babitsch (z filmu pochopíte, proč jsem to takhle napsal) nebyl zdaleka jedinou postavou, co obývala tyhle nehostinné prostory. To sami uvidíte, kdo všechno se tam ještě vyskytl. Námět skupinky v ohrožení je už klasika žánru. Nic nového, ani objevného, nepřináší zjištění, že se v sanatoriu děla za války zvěrstva, ani to, kdo je měl na svědomí. Tenhle horor v podstatě diváka, pokud jde o drastičnost, docela šetří. Asi největší slabinou je, že režisér to nenatočil dostatečně napínavě, přehledně a srozumitelně. Postavy nemají legrační jména - Frank (to byl muž), Live (to byla žena a zároveň vedoucí výpravy), Synne (to byla žena), Ole (byl muž) atd. Čekal jsem, že mně ta směšná jména budou připadat směšná, ale celkem normál. Poměrně horší, trochu i nechtěně směšné, bylo ale finále. Určitě se o něm nedá prohlásit, že bylo explozivní a napínavé. Film se rozjížděl postupně, rytmus i tempo měl solidně nastavené, i když nijak zběsile, objevily se i příjemné náznaky strašidelné atmosféry, situace, do níž se hrdinové dostali, se jevila bezvýchodná. Pracovalo se převážně s obehranými prvky, kterým se nepodařilo vtisknout nějaký zásadní inovativní rozměr. Pokud jde o úmrtí jednotlivých postav, nebyla stoprocentně přehledná. Nezřídka se stalo, že někdo náhle zmizel ze scény, ne nutně to znamenalo, že zemřel, ale zpětně jsem ztratil přehled, co se s tou kterou postavou vlastně stalo. Značné nejasnosti panovaly v postavách z dávné minulosti, u nichž nebylo srozumitelné, jakým způsobem tak dlouho přebývají v opuštěném sanatoriu, případně co jsou zač. Režisér svoji kůži nedal ale tak snadno, snažil se. Tak se taky diváci snažte u tohoto hororu vydržet a nevolat Chocholouška. Ten, pokud vím, nepocházel z Norska. Ale řečeno jeho slovním obratem: na norský horor se podívám jednou, maximálně dvakrát za deset let. Ale spíše to bude častěji. 60% (19.02.2016) (méně) (více)