Karty na stole

Tak vida, výsledkem mého druhého setkání s tvorbou proslulého španělského béčkového režiséra Jesúse Franca (od něhož jsem již před dvěma lety viděl Hrabě Draculu z roku 1970) jsou opět 3 hvězdičky. Ano, tentokrát o něco slabší, ale při letmém pohledu na pozdější Francovu tvorbu si stejně říkám, že bych měl být i za tenhle ušlý dojem z průměrné dobové žánrovky nejspíš rád... protože ono evidentně může být i daleko hůř. :o) Karty na stole vznikly v době, kdy Franco ještě nenatáčel 7 až 12 hororů ročně, nenabízel ve svých filmech pornografické scény, naopak v jeho filmech hrály evropské herecké hvězdy + tady navíc spolupracoval s dvorním týmem Luise Buñuela (producent Silberman, scénárista Carrière, herec Fernando Rey), ale i tak výsledek nepovažuji za oslnivý. Neviděl jsem mnoho filmů s Eddiem Constantinem, který se v 50.–60. letech hodně proslavil rolemi různých špionů s pistolí v akčních filmech ještě černobílých, ale coby akční hrdina na mě tady Constantine působil občas komicky a ačkoliv úspěšně projevuje v hlavní roli jistý nadhled, neměl jsem pocit, že by ta komická amatérština ve ztvárnění akčních scén byla záměrem. Fernando Rey si stejně jako ve své nejslavnější roli ve Francouzské spojce střihl záporáka, ale tentokrát nejenže nezajímavě jednotvárného, ale ke všemu i jaksi zcela bez typického Reyova šarmu. Film ve mě střídal dojmy dobové žánrové zábavy jednou i celkem povedené, jednou průměrné, jindy se smítal v nudné vatě a jindy zas sklouzl k slušně legračnímu bizáru. Celkově tuhle eurospy skloubenou se sci-fi zápletkou robotů v akci hodně zachraňuje příjemná šedesátková atmosféra, která proniká celým filmem a propůjčuje mu společně s obstarožním štramákem Constantinem jistý kus šarmu + ještě zaujme pár svérázných vedlejších postaviček. [55%] (30.01.2022)