Televise bude!

Konstrukce i dekonstrukce mýtu o počátcích televizního vysílání u nás. Film sice naplňuje charakteristiku televize jako vysokodefiničního média, které nás zahltí takovým množstvím textových, zvukových a obrazových informací, že se stáváme otupělými, zároveň je ale vysoce sebevědomý a vyžaduje zvýšenou pozornost při vnímání neustálých přechodů mezi mezi fakty a fabulací, mezi různými prostory a dějinnými obdobími, mezi různě obnaženými syžetovými postupy (které využívají televizních a dokumentárních, ale také třeba divadelních komunikačních kódů). Televizní svět je doprovodným komentářem i zvolenou formou odhalován jako záludný konstrukt, který jednou iluzorní vrstvou zakrývá jen další, neméně mediovanou „realitu". Neustálé pronikání „za" obraz je prostředkem k rozptýlení diváka, k odvracení pozornosti od faktu, že se za obrazy ve skutečnosti nic autentičtějšího než nekonečné množství dalších obrazů nenachází. Narativní prostor je nestálý, neposkytuje záruku, že určitá místa setrvají na svém místě. Velmi nevyzpytatelně je nakládáno také s časem, který je podle potřeb vyprávění různými způsoby komprimován (zrychlení pohybu, když se neděje nic podstatného), případně sladěn s časem fabule (nervní odpočítávání vteřin, řešené split-screenem s hodinkami, jakousi retro variantou oblíbeného překlenovacího záběru z 24 hodin). V orientaci příliš nepomáhá ani zvuková stopa, zahlcená překrývajícími se ruchy a hlasy, jejichž původ je obtížné určit. Na 50 minut se tak stáváme vězni fluidního světa bez pevných orientačních bodů, v němž spolu více než jednotliví lidé komunikují jednotlivá média. Z tohoto hlediska funguje Buštův film jako trenažér zdokonalující schopnosti nezbytné pro přežití v dnešním hypermedializovaném prostoru. Mohli bychom Televisi vyčítat, že není ani uspokojivým dokumentem (neboť ozvláštňování postupů, jimiž jsou informace sdělovány, věnuje více péče než srozumitelnosti oněch informací), ani koherentním narativním útvarem (protože nedává moc na vybranou, čeho se „chytit", čím se nechat vést, a jsme v podstatě odkázáni na kameru), ale tohle odmítnutí kategorií, dle nichž bývá (česká) televizní produkce běžně škatulkována, byl podle mne záměr. Nejen pro smělost, s jakou obchází osvědčená schémata (schematický je akorát portrét Kopeckého jako zaťatého komunistického imbecila), si tohle eklektické, byť místy až příliš snaživé proběhnutí zákulisím dřevních dob české televize rád zopakuji. 90% (03.05.2014)

Rekonstrukce prvních kroků televizního média u nás jako podmanivý ponor do hlubin času a hravé rozšíření vnímání. Z promyšleného pojetí přímo sálá napětí těch průkopnických let a hlavně přelomového prvomájového večera r. 1953. Překvapivý je nejen způsob, jakým je přiblížena televizní praxe a do děje včleněny didaktické prvky, ale i odvaha zakomponovan politický kontext, otázky zneužití, deziluze, snaha o aktuální přesah. Rozhodně nejde o nic násilného - dlouho jsem neviděl tak vyvážený obraz doby, který sice zachovává mírně absurdní ráz, ale snaží se mířit k podstatě, najít přijatelnou rovnováhu mezi nostalgií, nadhedem, mrazením v zádech a deziluzí. ČT k šedesátému výročí opravdu ukázala nesmírný kreativní potenciál, kterému by měla dát v budoucnou větší prostor. Jan Bušta se svým experimentem pro mě ihned zařadil mezi další velkou naději našeho filmu/televize a jen doufám, že nebude muset opět čekat několik let na další příležitost. (02.05.2014)

Televize bude! toho chce říci strašně moc v krátkém čase. Hlavní postava není nebo jich je hned několik, nápadů je jak na tři celovečerní filmy a vše je to stlačeno do 52 minut. Je to dobře? Mockument používá veletucty skvělých a méně dobrých vizuálních triků, odkazuje a všemožně hustí různá ozvláštnění a formální témata. Jenže se nemůžu zbavit pocitu, že uvnitř je prázdný, totiž že příběh sám je osekán na takové minimum, že mnoho z jeho potenciálu vyzní naprázdno, a on sám existuje a jen jako sled krátkých skečů, pospojovaných díky bravurní formální stránce a falešné jednozáběrovosti, která samozřejmě opět k něčemu odkazuje (a to od dlouhých záběrů z počátečních televizních vysílání až ke kultovním jednozáběrovým filmům). Stojí za to si taky povšimnout, že Televise bude! je natočena jako televizní dokument, ale je jím i není. Fakticky ano - zítra bude vysílána na ČT2 a uvidí ji mnoho televizních diváků, formálně ale nefunguje jako televizní formát, který sledujeme jedním okem od prkna na žehlení. Svou formou spíš vyzývá lidi k tomu, aby jej sledovali několikrát a pochytali různé vizuální odkazy a vtipy, které nezaznamenali v prvním plánu. Proto mi přijde, že ač obsahově o vzniku televize, formálně je dokument spíše o její smrti, protože využívá multi-odkazovosti, vizuálních hříček a inside džouků, jaké jsou dnes typické na mediálních platformách typu YouTube. Otázkou pro mě ale zůstává, zda takto vizuálně nápaditý dokument o prvním československém vysílání dokáže dostat i toho obyčejného diváka od žehlícího prkna a pevně ho usadit před televizi. (30.04.2014)

Cesta po stopách (nejen) českého televizního vysílání? Krásná to myšlenka a na první pohled nám premiérový film Jana Bušty dává velkou naději na další krásy - prezentuje co chvíli jeden nápad za druhým, snaží se proniknout do hloubky politických, technických a lidských aspektů celého procesu vývoje tohoto mocného nástroje a herecké etudky, ačkoliv občas dost statické, v dokumentárním filmu jsou v tomto případě přínosem. Volba vizuální stránky a hudebního doprovodu bandu Péti Marka také určitě nebyla krokem vedle. Co mě ale dost deprimovalo, byl ten doprovodný a trapně vlezlý komentář Braňa Holíčka, jeho vnucující se myšlenky, na které by asi každý rozumný divák přišel sám, nepřirozené pitvoření...a proč mi proboha musel tykat? Místo něj se režisér mohl trochu více zanořit do všech politicko-technicko-provozních souvislostí a předat divákům o něco hlubší pohled na problém. Takhle mám pocit, že zajít si do Národního technického muzea na (mimochodem fakt výbornou) výstavu, zůstává přínosnější. Na druhou stranu...jsem nadšená, že v České televizi vznikl nápad na zpracování tohoto tématu, tento styl ztvárnění a snad se českému televiznímu dokumentu aspoň lehce zablesklo na lepší časy... (13.05.2014)

Na jedné straně dobrý výtvarný nápad, dokonalý vizuál a postprodukce, to vše funkčně spojeno s hudbou/zvukovým doprovodem, na druhé straně přehrávající Braňo Holiček, ve své roli zoufale, ale opravdu zoufale nevěrohodný. A neverbální naznačování uvozovek dvěma prsty každé ruky si tedy myslím, že se v 50.letech - minimálně u nás - nepoužívalo. (15.04.2020)