Televise bude!

Cesta po stopách (nejen) českého televizního vysílání? Krásná to myšlenka a na první pohled nám premiérový film Jana Bušty dává velkou naději na další krásy - prezentuje co chvíli jeden nápad za druhým, snaží se proniknout do hloubky politických, technických a lidských aspektů celého procesu vývoje tohoto mocného nástroje a herecké etudky, ačkoliv občas dost statické, v dokumentárním filmu jsou v tomto případě přínosem. Volba vizuální stránky a hudebního doprovodu bandu Péti Marka také určitě nebyla krokem vedle. Co mě ale dost deprimovalo, byl ten doprovodný a trapně vlezlý komentář Braňa Holíčka, jeho vnucující se myšlenky, na které by asi každý rozumný divák přišel sám, nepřirozené pitvoření...a proč mi proboha musel tykat? Místo něj se režisér mohl trochu více zanořit do všech politicko-technicko-provozních souvislostí a předat divákům o něco hlubší pohled na problém. Takhle mám pocit, že zajít si do Národního technického muzea na (mimochodem fakt výbornou) výstavu, zůstává přínosnější. Na druhou stranu...jsem nadšená, že v České televizi vznikl nápad na zpracování tohoto tématu, tento styl ztvárnění a snad se českému televiznímu dokumentu aspoň lehce zablesklo na lepší časy... (13.05.2014)

Konstrukce i dekonstrukce mýtu o počátcích televizního vysílání u nás. Film sice naplňuje charakteristiku televize jako vysokodefiničního média, které nás zahltí takovým množstvím textových, zvukových a obrazových informací, že se stáváme otupělými, zároveň je ale vysoce sebevědomý a vyžaduje zvýšenou pozornost při vnímání neustálých přechodů mezi mezi fakty a fabulací, mezi různými prostory a dějinnými obdobími, mezi různě obnaženými syžetovými postupy (které využívají televizních a dokumentárních, ale také třeba divadelních komunikačních kódů). Televizní svět je doprovodným komentářem i zvolenou formou odhalován jako záludný konstrukt, který jednou iluzorní vrstvou zakrývá jen další, neméně mediovanou „realitu". Neustálé pronikání „za" obraz je prostředkem k rozptýlení diváka, k odvracení pozornosti od faktu, že se za obrazy ve skutečnosti nic autentičtějšího než nekonečné množství dalších obrazů nenachází. Narativní prostor je nestálý, neposkytuje záruku, že určitá místa setrvají na svém místě. Velmi nevyzpytatelně je nakládáno také s časem, který je podle potřeb vyprávění různými způsoby komprimován (zrychlení pohybu, když se neděje nic podstatného), případně sladěn s časem fabule (nervní odpočítávání vteřin, řešené split-screenem s hodinkami, jakousi retro variantou oblíbeného překlenovacího záběru z 24 hodin). V orientaci příliš nepomáhá ani zvuková stopa, zahlcená překrývajícími se ruchy a hlasy, jejichž původ je obtížné určit. Na 50 minut se tak stáváme vězni fluidního světa bez pevných orientačních bodů, v němž spolu více než jednotliví lidé komunikují jednotlivá média. Z tohoto hlediska funguje Buštův film jako trenažér zdokonalující schopnosti nezbytné pro přežití v dnešním hypermedializovaném prostoru. Mohli bychom Televisi vyčítat, že není ani uspokojivým dokumentem (neboť ozvláštňování postupů, jimiž jsou informace sdělovány, věnuje více péče než srozumitelnosti oněch informací), ani koherentním narativním útvarem (protože nedává moc na vybranou, čeho se „chytit", čím se nechat vést, a jsme v podstatě odkázáni na kameru), ale tohle odmítnutí kategorií, dle nichž bývá (česká) televizní produkce běžně škatulkována, byl podle mne záměr. Nejen pro smělost, s jakou obchází osvědčená schémata (schematický je akorát portrét Kopeckého jako zaťatého komunistického imbecila), si tohle eklektické, byť místy až příliš snaživé proběhnutí zákulisím dřevních dob české televize rád zopakuji. 90% (03.05.2014)

Nápad dobrý, ale když už se tam na konci objevuje i skutečný František Filipovský, proč jeho herecký dvojník v padesátých letech vypadá, jako by mu bylo osmdesát? Tehdy byl přeci FF mnohem mladší (ano, pleš asi už měl). Jinak, v tomhle filmu hraje kolega Kokeš (co vždycky tak pro nás vesele uvádí filmy v rámci Visions of Light v Artu) :-) (06.01.2015)

Na jedné straně dobrý výtvarný nápad, dokonalý vizuál a postprodukce, to vše funkčně spojeno s hudbou/zvukovým doprovodem, na druhé straně přehrávající Braňo Holiček, ve své roli zoufale, ale opravdu zoufale nevěrohodný. A neverbální naznačování uvozovek dvěma prsty každé ruky si tedy myslím, že se v 50.letech - minimálně u nás - nepoužívalo. (15.04.2020)

Až doteď jsem se nikdy nezamyslel nad tím, jak se asi k počátkům televizního média stavěli soudruzi. Přitom časová spojitost zahájení televizního vysílání a vrcholného období boje s třídním nepřítelem je do očí bijící, a bez nich přece tenkrát nešlo vůbec nic. O to zajímavější pro mne všechny ty informace byly (jako všechny nové;)). Ale středometrážní prvotina Jana Bušty má kromě informační hodnoty výrazná aktiva i ve způsobu, jakým se divákovi prezentuje. Nepamatuju si žádný vizuálně srovnatelný český dokument. Porůznu vkládané titulky, prolínačky, animace, ohňostroje, paráda estráda. Na někoho to může být příliš, ale já jsem byl naprosto u vytržení. A když do toho ještě herecky bejčil Pavel Nečas jako súdruh minister informací a neochvějný stalinista Václav Kopecký, říkal jsem si, co víc bych si ještě mohl přát. Ale pak začaly úřadovat kádrovací komise a ze dveří vykoukla hlava místního prominentního uživatele Douglase:) Abych to nějak uzavřel - dokument, který v každém případě stojí za vidění, a který obávám se bude zase na nějakou dobu bez konkurence. 90% (22.05.2014)