La Chambre Bleue
The Blue Room
Režie:
Mathieu AmalricKamera:
Christophe BeaucarneHudba:
Grégoire HetzelHrají:
Mathieu Amalric, Léa Drucker, Stéphanie Cléau, Laurent Poitrenaux, Serge Bozon, Véronique Alain, Mustapha Abourachid, Olivier MauvezinObsahy(1)
„Řekni, Juliene, kdybych se rozvedla, rozvedl by ses taky?" „Prosím?" Muž a žena se tajně pomilují, přitahují se, touží po sobě, koušou se... Po milování si vymění pár bezvýznamných slov... Alespoň tak tomu věřil muž. Protože dnes je ve vazbě a před soudcem a policisty těžce hledá slova. „Když o životě mluvíme, vypadá najednou úplně jinak, než když ho žijeme..."Co se stalo, z jakého zločinu ho viní? (Festival francouzského filmu)
(více)Recenze (13)
Mathieu jako režisér, scénárista a současně si zahrál hlavní roli Juliena. Bravo, já tleskám tomuto počinu. Originálně natočená milostná zápletka s celkem předvídatelným koncem. Možná se to zdá klišé, ale umět to podat divákovi touto formou je umění. K tomu velmi vhodný hudební podkres a oči Delphine, které dodaly celému snímku tu správnou atmosféru, to nemělo chybu. ()
Mathieu Amalric sa mi síce moc do romantických a eroticko ladených filmov nehodí, no už v r. 2010 so svojim snímkom Turné dokázal, že točiť filmy vie, keďže s ním v Cannes vyhral cenu za najlepšiu réžiu. A svoje schopnosti dokazuje i v snímku La Chambre Bleue, ktorý sa taktiež môže pýšiť skvelou réžiou a zaujímavo koncipovanou dejovou linkou. Tá ma tu vôbec bavila najviac. Celý príbeh je riešený formou flashbackov a prostredníctvom Julienových rozhovorov s policajtmi, sudcom či psychológom. Takže to celé vyznieva sviežo a neotrepane, keďže veľa filmov s podobnou skladbou deja nie je. No pritom ale žiadna nuda nehrozí, všetko tu má svoj zmysel a jasne určený cieľ, za ktorým si režisér bez zaváhania kráča. Koniec príbehu sa mi však zdal trochu laxný, pretože vlastne sa tu divák ani poriadne nedozvie, čo sa presne udialo a ako bol onen zločin spáchaný. Je tu síce džem, je tu i jed, no na vinníkov nie je jasne ukázané prstom a celé to rozuzlenie je trochu zahmlené. Veľká chyba to ale nie je. Dôležitejší sa mi zdá morálny odkaz filmu - cudzoložstvo skôr či neskôr vinníkov postupne dostihne, takže potom už neostáva nič iné iba čeliť následkom (samozrejme nemyslím hneď vraždu). Nadpriemer. 75/100 ()
Již sama předloha nepatří k vrcholům svétové krimi literatury, takže se dalo oprávněně očekávat, že nejslabším článkem bude scénář. A co byste řekli? Byl. Režijně docela podařené, herecky na vysoké úrovni, ale ve výsledku chladné snad více, než použité barevné tóny. Nezbývà než ocenit zdařilý paralelismus mezi modrými místnostmi, které se ustřední dvojici staly osudnými. ()
Tešil som sa na thrillerovu zápletku a prvých 15 minút vyzerá fakt super. Netušil som však, že to skončí pri obyčajne povedačke na policajnej stanici s flashbackmi do minulosti. A to rozuzlenie nie jej tak šokujúce, ako tu niektorí tlieskajú. Apropo, žena bola oveľa pohľadnejšia než tá milenka. ()
Vzhledem k tématu až příliš velkorysý snímek: z každého okamžiku čiší malost, sebestřednost, prázdnota. Tak chutná banalita, v níž se roztaví manželství, rodičovství i milostná touha. Nudně snímaná, trochu provokativní, místy psychologizující minulost dostává smysl až svou soudní evidencí: jako by ti všichni dotčení dosahovali nějaké hodnoty až svým proviněním. Jako by jejich hřích nebyl zločinem, ale zodpovědným vykročením z šedi zvyku, v níž svou existenci zakleli. Snad by tak tomu odkapávajícímu dramatu šlo rozumět, jen kdyby nevířil nevidomě, nevztahoval se ke groteskně nejsoucímu antihrdinovi… Kdyby z něj rostlo něco víc, než jiná, nová banalita. Jakkoliv snímek pointuje nejasnost, umožňující vznášet nová obvinění a usvědčovat jiné pachatele, nic to nemění na tom, že k banalitě již byli odsouzeni i ti, na něž právo nedosáhlo… ()
Zvláštní, zajímavý, výjimečný kousek v mnoha ohledech, není podobný ničemu, co jsem doposud viděla. Skládanka do sebe sice postupně zapadla, nicméně závěrečné rozhřešení zůstává na divákovi. On ví, protože myslí. Ona ví, protože cítí. Který z nich se provinil víc? Vše se tu snoubí, přesvědčivé herecké kreace, nádherná hudba, dokonale matoucí střih a atmosféra, ta je luxusní, erotická, pohlcující, zneklidňující a přitom zcela kompaktní. Poklona tvůrcům, bylo mi potěšením. ()
Nakonec jsem za konec musela přidat jednu hvězdu. Ze své podstaty nemám ráda nejednoznačné filmy, ale Modrý pokoj si s vyhýbavými odpověďmi poradil skvěle. Vlastně Mathieu Amalric si poradil skvěle. A musím dodat, že erotické dusno bylo v tomhle filmu skoro k zalknutí, neb chemie mezi nahým Julienem a jeho nahou partnerkou je jiskřivá. ()
Já se nakonec asi přikloním spíš k lepším 3*. Má to celkem solidně představené postavy, zajímavou kameru, jejíž experimentování zde ve většině případů není jen experimentováním, ale má svůj účel (a někdy i hlubší), hodně se mi líbila jemná a sotva patrná propojenost mezi různými scénami, líbily se mi i herecké výkony a ta krimi zápletka mě taky trochu zaujala, byť to tajení toho "jaký zločin se vlastně udál" mi přišlo trochu k ničemu, když se to dá dost rychle odhadnout. A teď když nad tím přemýšlím vůbec není vysvětlené, kde je teď jeho dcera. Těch nedotažeností by se v tom příběhu dalo víc, třeba to, kdo skutečně za tím zločinem stojí se nedozvíme (ačkoli mám vážné podezření, ale ruku do ohně bych za něj nedal). Chyběl mi v tom nějaký silnější dojem, ale zase to má příjemnou stopáž, takže na ni je tu celkem dostačující - ale není to zrovna velká chvála. Ačkoli to vůbec není špatné, zaujme to a v něčem je to dost povedené, i tak si to podle mě skutečně zaslouží spíš lepší 3*. Nebo mě aspoň zatím nenapadá důvod, za co přesně bych měl dát víc. Jedno zhlédnutí mi stačilo. Lepší 3* ()
80% Krátke, svižné, k veci. Sugestívna sekvenčnosť jednotlivých scén. A stále som z toho mimo. ()
Nevím jak s tímhle filmem naložit. Je dobrý, ale naprosto nic mi nedal, zajímavě pojaté dění na obrazovce jsem sledoval naprosto nezasažen. Beru to jako důkaz teze, že téma je nosné teprve když si jej můžete prožít s postavami, na kterých vám alespoň nějak minimálně záleží. Možná ale jen s věkem mentálně lenivím a potřebuju se u obrázků i bavit. Z netečnosti mě vytrhl (a snad i lehce pobouřil) akorát střih z odhaleného rozkroku na tvář sedmileté dcery hlavního hrdiny. ()
Moje první setkání s M. Amalricem coby režisérem nebyl žádný průser, ale vypadá to, že tento mimořádně talentovaný herec disponuje spíše průměrnými režijními schopnostmi. Pár povedených sexy scén, ale jinak na mě tento thriller působil celkem televizně, až jsem si říkal, že by se z toho dala udělat dobrá epizoda seriálu Colombo. Napětí a drama je spíš než nějakými změnami perspektivy, nečekanými zvraty apod. vytvářeno pozvolným postupem vyšetřovací mašinérie - a sledovat to je podobně ubíjející. Jak postava psychopatické lékarnice, tak i její milenec v podání Amalrica jsou spíše figurkami než propracovanými charaktery (proto mě významová nejednoznačnost vyprávění nechala poměrně chladným) a podobná šablonovitost se týká i paralelního dramatu vyšetřujícího soudce, jemuž se rozpadá rodina (jasně - je to spíš takový náznak, co se stane hlavnímu hrdinovi). Režisér Amalric neudělal ostudu, ale vyrovnat se s tradicí francouzské kriminálky, oč se evidentně snažil (viz např. formát 4:3 nebo konzervativní soundtrack), se mu úplně nepodařilo. ()
Příjemná byla délka filmu a ostatně i děj, byla to taková evropská Osudová přitažlivost, méně okázalá, rafinovanější a totálně destruktivní, žádný heppy endík, a to je dobře ()
Není to romantické, není to thriller, není to krimi. Drama ano, rozvržené velice neobvykle, rozvážně, sebevědomě, delikátně na lékárnických vahách (ne nadarmo byla ona lékárnicí) tak, aby vám pouze dost zřetelně naznačilo všechny možnosti, jaký příběh se odehrál, ale misky se nedaly nikam převážit. ***** Máme před sebou film, který uděluje jiný a mnohem závažnější význam rčení, že dva lidé jsou si souzeni - totiž jsou si souzeni (posuzováni) vyšetřujícím soudcem, k němuž docházejí z vazby vypovídat, posléze i pravomocně přisouzeni soudem a porotou, a zároveň každopádně po celou dobu, co se znají, si přináležejí podle úsudku jednoho z nich - oné ženy, precizní lékárnice a uvážlivé travičky. Jak to bylo a je s tím druhým, s mužem, s mírou jeho trpnosti a aktivity, viny, s jeho rozlišovací schopností a úsudkem, zůstává právě divákovi nejasné a zbývá k dovození několika málo možných, vzájemně odlišných, ale stejně surových závěrů. ***** Film před vás nepokládá příběh jako dlažbu, není to žádné rafinované vyprávění, jež by si s vámi pohrávalo, aby vás na konci zaskočilo či odměnilo jednoznačným rozuzlením. Film je striktně odměřenou parciální rekonstrukcí, která poodhrnuje roušku právě jen tolik, aby na konci zůstalo několik přesně dovoditelných možností toho, co se doopravdy stalo, v různém vztahu k tomu, jak skončil nad oběma sobě přisouzeným společenský i právní soud. A aby to zanechalo divákovu mysl i emulzi zjitřených emocí ve velice bezútěšném stavu a skupenství. ***** Celé tempo, časování a sebeovládání filmu je mistrné: vždyť například i to, o jaký zločin se vlastně jedná, se dozvídáme až asi ve čtvrté pětině filmu - a velice nenápadně: prohlížíme si přes rameno fotografie z místa činu a náhle nám zatrne, když na čtvrté nebo páté vidíme něco, co úplně mění perspektivu. Stejně tak se nám nejdůležitějších indiciií dostává v podobě nenápadných retrospektiv nebo drobností jako lesk v očích či úsměvek, či v nezdůrazňovaném nesouladu námi viděného, postavou evokovaného obrazu s tím, co říká (ona: seděla jsem tam vysvlečená donaha; on: žádné dopisy jsem nedostal)... Pavučina těch jemných detailů - jeho oči prozrazující roztržitost ve chvílích, kdy ona v intimitě pokoje pronáší věty, které se později snad ukáží jako klíčové - hluk z ulice, díky němuž se dalo přeslechnout cosi z umanutosti jejího hlasu, tělesná touha, která umožnila přehlédnout cosi z odhodlání a fanatičnosti v jejím pohledu... Možná. Jsou i protimomenty. Kdykoli ty dva uvidíte vedle sebe, teče mezi nimi fluidum, kterému i on fascinovaně podléhá, na mikrookamžiky - když vedle něj neohlášená usedne při konfrontaci v soudcově kanceláři. Když se potkají u soudu. Jako by ožil, pookřál. Nespouštěl pohled. Utkvíval, utápěl se, hořel. Uvnitř, skrytě. Ale možná je to jen fascinace myši, uhranuté kobrou. Nedá se to úplně rozhodnout. ***** Jediné, co víme jistě, je, že ona je od mládí posedlá představou, že si jsou souzeni, a že on se minimálně na konci ocitá jako oběť v pasti, kterou její vůle a zaslepenost sestrojila. Nakolik, a zda vůbec, jí v tom pomáhal, a nakolik je od začátku roztržitou obětí, pro kterou to nebylo víc než vášnivý milostný románek, jejž se po čase snažil ukončit, aby si nezničil důležitější rodinné vztahy (a nakolik případně i tohle mohla být jen umělá fikce, s níž zbaběle vzdoroval vlastním temným a horoucím tužbám, které mu ona, milenka, odkryla), se zodpovědně rozhodnout nedá - ne z dat, která má k dispozici divák. Film se také nesnaží přehrát celé soudní líčení ani předchozí vyšetřování tak, aby divák mohl učinit zodpovědný úsudek a porovnat ho s tím, jak se nad oběma nakonec vyslovil soud. Tenhle film není z druhu těch, jež hrají u diváka na notu satisfakce. Tohle je ničemu nepodobný, jedinečný počin, v němž je míra nejistoty brilantně přesně a chladně nadávkována tak, aby pozorného člověka uhranula stejně, jako možná ona milenka cílevědomě uhranula a strhla svého vyhlédnutého milence, ať už si to on uvědomoval nebo ne. ***** Nakonec vás musí napadnout, že kdykoli se o nějaké dvojici říká, že si byli souzeni, znamená to vlastně právě tohle: že v očích širší veřejnosti i jejich blízkých převážil příběh jednoho z nich, toho fanatičtějšího. A že ten druhý se stal rukojmím, soukromě i veřejně (od)souzenou obětí bez možnosti naplnit život po svém, jinak, přestože to možná z roztržitosti nebo uhranutosti ani nemusel pochopit a sám svému o(d)sudu pomohl. Nejvíc ze všeho byl tenhle film nakonec právě o tom. ***** Plus: Za obdivuhodné považuji i to, že celá ta vpravdě ekvilibristická, duchaplná skládanka, která několika promyšlenými tahy odkrývá černou díru v samém jádru lidské vztahové existence, potřebovala pouhých 76 minut. A herectví obou hlavních postav, jeho a její, a zvláště to jeho, na němž nejvíce záleží v každém jednotlivém hnutí, je v té své jemnosti a odevzdanosti, kterou tu a tam protkává možná nevědomá a možná nebezpečná fascinovanost, prostě závratné. ***** () (méně) (více)